Renata Berkyová: Přisluhovači či sabotéři? Vnitřní boj dozorců v Letech
V první části série věnované dozorcům pracujícím v táboře v Letech u Písku
jsme se věnovali okolnostem, za kterých tábor vzniknul, a také tomu, na jakých
pozicích a za jakých podmínek v táboře dozorčí personál fungoval. Druhá část
pojednávala o praktikách uplatňovaných vůči vězňům a vytvořených podmínkách,
které vedly k rozšíření smrtelných nemocí. V tomto textu se budeme věnovat
dozorcům, kteří tvořili jakýsi odboj a stavěli se proti násilnostem v táboře, a
propuknutí tyfové epidemie.
Jak jsme v minulém díle psali, existovala v táboře v Letech skupinka kolem
Janovského, která velice ochotně a s vervou donucovala kárance různým způsobem k
dodržování kázně a pracovním výkonům a podílela se na fyzickém i psychickém
týrání vězňů. Na druhé straně zde byla také skupina z řad dozorců, která službu
dle vnitřních předpisů vykonávala, ale nepřekračovala hranice svých pravomocí, a
když už, tak velice zřídka. A zároveň se mezi nimi našlo dalších několik mužů,
kteří se Janovského praktikám přímo vzepřeli a vnitřní nařízení, respektive
jejich plnění dle představ ředitele, bojkotovali.
Bojkot Janovského teroru ze strany dozorců
Bojkot se projevoval v různé podobě a intenzitě od maličkostí, například
nevyžadování zdravení od vězňů (v denním rozkazu z roku 1941 upozorňuje ředitel
Janovský na opakované porušování nařízení o zdravení dozorců vězni sejmutím
čepice) či nerespektování pozdravu zvednutím pravice: „Říšský pozdrav zvednutí
pravice nebyl prováděn v začátcích na žádné četnické stanici, ale Janovský, aby
se mohl pochlubiti, že zřejmě spolupracuje s Němci, při návštěvách v lágru nám
nařídil o vlastní vůle, abychom hlášení prováděli jemu pouze německy a zvednutím
pravice“, přes odmítání výkonu služby a ignorování nařízení – dozorce Kánský ve
své poválečné výpovědi dále uvádí: „Janovský nařizoval co největší výkon
pracovní aby byl dosažen káranci na dálkové silnici, která se tam stavěla.
Nerespektoval jsem toto a prostě nechal jsem je pracovati, jak chtěli. Za toto
moje sabotování byl jsem 3x brán škpt. Janovským v jeho kanceláři k
zodpovědnosti.“ Až po přímou písemnou stížnost zemskému úřadu o žalostném stavu
vězňů, jejímž autorem byl dozorce a bývalý legionář Josef Bouda, který tímto
počinem obešel mimo jiné služební postup. Odpověď na sebe nenechala dlouho
čekat: „jednoho dne přijel do tábora nějaký pan Stuchlík a po vyslechnutí
Janovského nechal si nás svolati, kde nám před očima naši stížnost roztrhal a
potom spálil jako neodůvodněnou a takto s námi bylo vždy jednáno jen vinou
Janovského“.
Velitel tábora Janovský
Přestupků či projevů odporu bylo více, což ředitel řešil jednak stálým
dohledem nad službou (Janovský sledoval dozorce dalekohledem) a podepisováním
všech táborových směrnic, což mělo zaručit jejich závazné plnění.
Za nejvýraznější osobu vzpírající se každodennímu teroru v táboře je dnes
považován František Kánský, který kromě svého otevřeného odmítavého postoje
jednat hrubě s vězni podal rozsáhlou poválečnou výpověď proti Josefu Janovskému.
Díky tomu se dozvídáme také jména dalších, kteří s takovým táborovým řádem
nesouhlasili: „O této sabotáži a naší činnosti uvádím jako svědci, strážmistra
Františka Maxu, Josefa Hovorku, Josefa Koláře, Václava Kouteckého, Rudolfa
Nováka, Jaroslava Fejkla, Josefa Koudelku a ostatní kolegové v tomto táboře
dříve přítomní, které si již nepamatuji.“ Od Josefa Hovorky se v osobních
spisech Kánského dochoval také dopis ilustrující jeho postoj k veliteli tábora,
datující se k 23. 2. 1943: „Tak Vás upřímně lituji. To si dovedu představit,
když ten mizera nechá lidi tam, vykašle se na ně a sám ujede jako kluk, jen aby
se z toho dostal pryč. To jest charakter důstojníka, to by neučinil ani ten
nejsprostší pacholek od krav a důstojník to udělá. Ani nevíš Frantiku, jak to ve
mně vře, když si na něj vzpomenu.“
Mohlo se postupovat přece lidsky
Se stále se zhoršující situací v táboře, kdy namísto 300 osob, na které
kapacita tábora stačila, zde bylo internováno téměř 1200 vyhladovělých a
zbídačených lidí, se zhoršovalo také chování dozorčího personálu. Mnozí z
dorozců se zřejmě uchylovali ke sjednání pořádku s tvrdší razancí, aby zvládli
udržet v tak malém počtu (do prosince 1942, kdy dorazily první posily z řad
reaktivovaných četníků, to bylo zhruba 25 osob) přeplněný tábor. K násilí se
tedy mohli uchýlit i dozorci, kteří vystupovali proti Janovskému. Také proto
může vyvolat dojem protichůdných tvrzení vzájemné srovnání dochovaných materiálů
a vzpomínek pamětníků v souvislosti s některými dozorci v táboře (zejména v
publikaci Paula Polanskeho). O některých dozorcích jmenovaných Kánským se totiž
pamětníci vyjadřují jako o těch, kteří měli vězně bít. Kromě faktorů, které k
neshodě mohli dopomoct (velký časový odstup, zdravotní stav pamětníka a špatná
paměť, záměna s jinými dozorci či jinou dobou pobytu a zařazením v táboře), dává
do možné souvislosti Klinovský také výpověď dozorce Josefa Koudelky: „většina
zaměstnanců, kteří naprosto nesouhlasili s „výchovnými“ metodami řed. Janovského
resp. jeho přisluhovačů projevili svůj nesouhlas, avšak jmenovaný vždy odpor
zlomil. Nechci tím snad říci, že bylo možno zacházeti s káranci a cikány „v
rukavičkách“. Byli to většinou s mnohaletým žalářem a o cikánech se netřeba
zmiňovati, neb to každý četník z vlastní praxe zná. Bylo zde zapotřebí
přísnosti, abychom jako dozorčí personál vůbec obstáli, ale mohlo se postupovati
přece lidsky, pokud se týče stravy, léčebného ošetření, ubytování apod. a nebylo
nutno nechati celý tábor klesnouti na úroveň gestapáckých koncentráků.“
Opotřebené obušky a vozy s mrtvými
Samotný fakt, že vůbec vznikla skupina dozorců, kteří se postavili proti
„výchovným“ metodám vůči vězňům, které byly prosazovány Janovským a ochotně
praktikovány spřátelenými dozorci, vypovídá o krutém a nelidském zacházení
odehrávajícím se v táboře, které nemohlo být přehlíženo. Někteří dozorci rádi
používali například mučící kůl s kladkou, nazývaný též „špangle“, jehož
existenci potvrzují pamětníci i dozorci ve svých pozdějších výpovědích (v Muzeu
romské kultury se nachází např. kresba bývalého letského vězně s člověkem
visícím na kůlu). Nezřídka docházelo také ke znásilňování žen a mladistvých
dívek, bití a mlácení obušky bylo pravděpodobně tak častým jevem, že velitel
Janovský žádá v roce 1942 o výměnu 20 gumových obušků, protože jejich stav „je
příliš malý“ a z důvodu jejich „používání se staly nepoužitelnými“.
Z vozů, na kterých Romové do tábora přijížděli, bylo později vytvořeno jakési
dočasné úložiště mrtvých, než je odvezli na hřbitov nebo na provizorní lesní
pohřebiště. A jak dokládají svědectví pamětníků, děti byly trestány zavřením
právě do těchto vozů plných těl, zahynulých zejména v nejhorší fázi trvání
cikánského tábora, při propuknutí tyfové epidemie.
Josef Janovský byl kvůli katastrofickému stavu tábora a tyfové epidemii, za
jejíž propuknutí nesl odpovědnost, odvolán a na jeho místo nastoupil 20. ledna
1943 vrchní kancelářský oficiál Štěpán Blahynka, tehdejší velitel tábora v
Hodoníně u Kunštátu. Blahynka okamžitě zahájil opatření k zastavení epidemie a
zlepšení životních podmínek vězňů. Zlepšení chování k vězňům ovlivnilo také to,
že Baloun i Hejduk, spřátelení dozorci Janovského, vážně onemocněli a službu v
táboře již nevykonávali.
Kde můžeme hledat zárodky tyfové epidemie, jaký měla průběh a jaký dopad na chod
tábora? To vše, včetně likvidace tábora popíšeme v další části série článků o
dozorcích v Letech u Písku.
Zdroje:
Klinovský, Petr.: Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců
Nečas, Ctibor.: Holocaust českých Romů. Svědectví těch, kteří přežili Lety
Nečas, Ctibor.: Českoslovenští Romové v letech 1938-1945
Nečas, Ctibor.: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942–1943
Pape, Markus.: A nikdo vám nebude věřit
Polansky, Paul: Tíživé mlčení: svědectví těch, kteří přežili Lety
www.lety-memorial.cz
Státní oblastní archiv Praha
Státní oblastní archiv Třeboň
Více informací o romském holocaustu najdete na webu
Nepopirej.cz.
Autorka je romistka, publicistka a spisovatelka.
Článek byl převzat ze serveru HATE FREE.
