Renata Berkyová: Porajmos jako zrcadlo odsunutí Romů na periferii dějin

Několik posledních let dochází v souvislosti s připomínáním tragických osudů Romů za druhé světové války a rozšiřováním povědomí o romském holokaustu k průlomovým událostem. Tou zřejmě nejaktuálnější v ČR je odkup vepřína státem z místa bývalého tzv. cikánského tábora v Letech u Písku, jemuž předcházel letitý a neutichající tlak pozůstalých, odborníků a aktivistů na nejvyšší státní
představitele. Plánovaným zpietněním místa se tím veřejnosti otvírá nejen debata o budoucí podobě památníku, ale také o způsobu uchopení a interpretaci této části romské historie.

Těžiště tohoto přehodnocování konceptu romského holokaustu z dnešního úhlu pohledu tkví v převracení optiky, jakou na historii Romů nazíráme a s jakými tendencemi ji interpretujeme. Dějiny Romů se totiž pořád ocitají v jakési bublině, izolované podobě, což nezřídka nereflektují ani mnozí akademici a
implicitně se dopouštějí vyčlenění dějin Romů z širšího historického kontextu. Romská historie se tak ocitá v centru zájmu spíše jako exotický, marginalizovaný prvek, než jako nedílná součást (českých) dějin. Následující text pojednává o zavedení a používání pojmu porajmos (porrajmos, poraimos apod.), na jehož
příkladu se pokusíme s tímto pojetím romských dějin polemizovat.

Třeštit oči bez Romů

V 90. letech, kdy americký novinář, Paul Polansky „objevil“ tábor v Letech u Písku, se hovořilo o zapomenutém holokaustu, byť první z historických textů a publikací, které k tématu na území Čech byly vydány, vyšel už v roce 1972 z pera historika Ctibora Nečase (Nečas: 1972). Vůbec první publikace specificky zaměřena na pronásledování Romů a Sintů za války se uvádí z roku 1964 (About,
Abakunova: 2016, s. 8), za pozornost stojí také shrnutí práce profesora Nečase na poli výzkumu romské historie (Závodská, Lhotka: 2013). A i když šokující výsledky Polanského bádání byly přitaženy za vlasy, vynesly téma romského holokaustu v Čechách na světlo širší veřejnosti, a to i díky nekritické podpoře
části aktivistické společnosti. Polansky přitáhl pozornost ze zahraničí a veřejně se tak otevřelo téma, které bylo známé, nepočítáme-li přeživší a pozůstalé, jen úzkému kruhu zasvěcených. Paralelně s tím však vycházeli jak v Čechách, tak i jinde v Evropě, odborné texty a monografie popisující osudy přeživších či
okolnosti a místa, které s nacistickou perzekucí Romů souviseli.

Jedním z autorů, který se o historii Romů, potažmo dějiny za druhé světové války, zabýval, je Ian Hancock, profesor Texaské univerzity romského původu, v jehož monografii The pariah syndrome (v českém překladu jako Země utrpění (Hancock: 2001) popisuje Romy jako oběti pronásledování od zotročování v Rumunsku až po holokaust. Hancock, jako uznávaný lingvista a romista uvedl mimo jiné v předním odborném časopise (a i v dalších svých textech) do slovníčku romských slov termín O Baro Porrajmos jako specifické romské vyjádření pro holokaust (Hancock: 1997). Toto označení, jak sám Hancock uvádí, získal na jedné konferenci v roce 1993 v Rumunsku od kalderašského Roma, jehož jméno si už nepamatuje, při neformální debatě nad romským pojmenováním holokaustu (Hancock: 2007, s.54).

Z lingvistického hlediska vychází kalderašský termín porrajmos z kořene slovesa (te) porrav-el a nominální koncovkou-imos, typickou pro olašské dialekty romštiny (nebo taky vlašsské, kam také spadá kalderaština). Sloveso má v romštině několik významů: „otevřít, rozevřít, rozpárat“, ale také „rozevřít nohy“
(ROMLEX, lexical database), ve slovenské romštině zejména pak „třeštit, široce otvírat“ (oči, pusu), přeneseně i „žasnout, divit se“ (Hübschmannová at al.: 2001).  Fulmek pak uvádí, že v dialektech lovárštiny se pojem chápe jako „pohlavní odhalení, odkrytí“ (Fulmek: 2007, s. 53). Jako substantivum pak v některých
varietách romštiny může termín vyjadřovat „otvor, znásilnění, vagína“, což uvádí jako jeden z významů i sám Hancock (Hancock: 2007, s. 55).

Před několika pár lety vznikla na Slovensku diskuze ohledně názvu projektu zaměřeného na připomínku obětí romského holocaustu, ve které autoři navrhovali namísto Porajmos název Ma bisteren!, který byl později také prosazen). Projekt iniciovaný Zuzanou Kumanovou a Arne Mannom, kteří mají dlouholeté zkušenosti s romskými pamětníky a jejich výpověďmi, byl ojedinělý zejména proto, že byl prvním velkým
a uceleným projektem zabývajícím se romským holokaustem na Slovensku. Na straně obhájců veřejného používání termínu porajmos stáli např. Petr Polák (Zmocněnec vlády SR pro romské komunity) či Jozef Banyák (režisér), kteří, ač se romským tématem také zabývají, zohledňovali v diskuzi nad názvem koncertu spíše „srozumitelnost“ u diváků než perspektivu pamětníků. Arne Mann, přední slovenský etnolog, pak
publikoval článek, ve kterém shrnuje vyjádření českých, slovenských a polských odborníků vymezujících se vůči tomuto zastřešujícímu termínu, který v podstatě ani jazykově, metaforicky či z hlediska spontánního širokého přijetí Romy, nevystihuje perzekuci, které byli za války podrobeni.

Nicméně část Hancockových oponentů z jiných zemí na debatu nad pojmenovaním historické etapy pronásledování přistupuje a snaží se přicházet s alternativami: samudaripen „hromadné vyvraždění“ (Dosta! 2006), le Romengero murdaripen „genocida Romů“ (Horváthová: 2003), Berša Bibahtale „nešťastné roky“ (Hancock: 2007, s. 54), Kali Traš „černý strach“ (wikipedie „porajmos“, 15.5.2018), Pharajimos (Bársony, Daróczi: 2007), Parunipe, Praxonipe (Marushiakova, Popov: 2017, s. 1) anebo „jen“
holokosto, holokausto. Ačkoliv může být tato snaha najít slovo symbolizující utrpění Romů praktická, je rovněž důležité zohledňovat optiku pamětníků, než aktivistické motivace.

Porajmos v roli „autentického“ romství

Široký dosah užití termínu porajmos můžeme registrovat i v českém prostředí. Příkladem jsou třeba stránky věnující se popírání romského holokaustu www.nepopirej.cz, které mají v záhlaví výrazným písmem uvedeno: PORAJMOS POPÍRÁNÍ, anebo edukativní dokumentární film Unikli jisté smrti – přežili Porajmos, který natočili studenti Audiovizuální tvorby Slezské univerzity pod vedením Moniky Horsákové (Pant, o.s. 2015). Tento nově zavedený termín v romisticko-historickém diskurzu se rychle ujal zejména
mezi těmi aktivisty a badateli, kterých motivací bylo (či je) demonstrovat „autentický“ romský aspekt ve svých projektech či pracích, aniž by znali skutečné výpovědi a jazyk pamětníků. Jako poznámka na okraj: tyto tendence zahrnout „romskou autenticitu“ do projektů nejsou jen otázkou romské historie, ale vesměs všeho, co se týká Romů, od vzdělávacích aktivit po sociální projekty, ovšem nezřídka zůstávají v rovině psaného textu.

Mluvčí romštiny a odborníci z řad romistů a lingvistů termín v kontextu nacistického pronásledování Romů odmítají jako minimálně nevhodnou metaforu s negativní konotací a neznámým pojmem i pro mluvčí olašských dialektů. „Jako vnučka přeživších holokaustu toto slovo odmítám používat, protože se domnívám, že jde o neologismus, který žádným způsobem nevychází ze skutečného života Romů dnes, ani v poválečném období,“ vyjádřila v jedné z diskusí na sociálních sítích Petra Gelbart, hudební kurátorka v RomArchivu a muzikoterapeutka (Gelbart: 2018). Pavel Kubaník z romistiky na FF UK k debatě nad názvem projektu na Slovensku dodává: „[Heslo Ma bisteren! se zdá být] vhodnější než nějaký pokus dorovnat absenci termínu holocaust u mluvčích romštiny nějakým jednoslovným vyjádřením.“ (Mann: 2014, s. 5)

Snaha mít něco svého

Hancock svou motivaci uvést do života termín, jenž by vyjadřoval specifický a zvrácený přístup nacistů k Romům, nezastírá, stejně jako nepřímo přiznává analogii s hebrejským termínem šoa, zachycujícím genocidu Židů. Jeho výchozí argumentem je opomíjení ideologie čisté rasy nacistického Německa, která byla definována u dvou etnických skupin, Židů a Romů, v tzv. konečném řešení židovské otázky a konečném řešení cikánské otázky. Říká, že „žádná jiná skupina nebyla odsouzena k vyhlazení a k zaměření na „konečné řešení“ (…) To je případ, kdy je nutné vystoupit ze stínu historie někoho jiného (…) a dát [této hrůzné kapitole] název, (…) jimž je pro romský holokaust nejrozšířenější pojem Porrajmos.“ (Hancock: 2007, s. 53).

To, že se o „nejrozšířenější“ pojem mezi Romy patrně nejedná, naznačuje například Slawomir Kapralski, jehož vyjádření cituje Arne Mann: : „[Hancock] ovšem zapomněl dodat, že mnohé, pokud ne drtivá většina z textů [ve kterých se pojem objevuje] byla zformulována ne-Romy, kteří nemají příliš velkou představu
o romském jazyce, a používají tento termín proto, že ho zpopularizoval Hancock, vytvářející dojem, že jde o ´tradiční´termín.“ (Mann: 2014, s. 4). Toto implicitní vyjádření, že se jedná o původní romský termín vycházející z romské historiografie, které Hancock nepotvrdil ani nikdy nevyvrátil, kritizují i další lingvisti (Matras: 2004, s. 199-200).

Vlastní pnutí, které při zkoumání romské historie Iana Hancocka motivovalo ke zpropagování pojmu porajmos tak, jak jej sám definuje (Hancock: 2007, s. 53-54), je ovšem pochopitelné. Pronásledování Romů z důvodu jejich pouhé etnické příslušnosti za druhé světové války je jedním z nejvýraznějších milníků (nejen) romských dějin a bezpochyby i těch nejtragičtějších. Navíc, trvalo dlouhá desetiletí, než byli Romové vůbec vnímáni jako oběti rasové ideologie a v podstatě byla dlouho po válce i nadále udržována představa o Romech jako o asociálech z období Třetí říše. Jistou výjimku tvoří období těsně po válce, kdy se s Romy zacházelo stejně jako s ostatními osvobozenými vězni koncentračních táborů. Ve společnosti
však nadále zůstala rasová podstata pronásledování Romů opomíjena, a to nejen ze strany úředníků, ale taky optikou historiků a celé veřejnosti (Knesebeck: 2011, s. 23-26).

Tato ambice nalézt a používat jednotný termín pro období druhé světové války, jež se týká Romů, má ovšem velice úzkou perspektivu. Tím, že v podstatě unifikuje představu o pronásledování Romů napříč celou Evropou, opomíjí dílčí historický vývoj v jednotlivých zemích, ve kterých probíhala perzekuce různě.
Porajmos nejen, že není schopno reflektovat pohled pamětníků (z různých zemí, různých romských skupin, dialektů), ale díky přiživované utkvělé představě o tom, kdo a jakým způsobem se podílel na perzekuci, pomáhá opomíjet ty lokální spoluviníky. V jednotlivých zemích či regionech přispívá k obrazu Romů ve spárech Němců, nacistů, a přechází místní (ne-německé, ne-nacistické) spolupachatele.

Romové s nálepkou „věčných obětí“

Marushiakova a Popov si v kontextu šíření povědomí o romském holokaustu všímají několika cílů, které vedou Hancocka a a další autory k mobilizaci. Některé jsou směřovány k budování společné (romské) identity, etnoemancipace a politické mobilizaci, jiné zas ke zvyšování povědomí o Romech v majoritní
společnosti a k boji s anticiganismem (Marushiakova, Popov: 2017, s. 1-2). Všímají si však kromě motivací i tendenci vytvářet obraz Romů jako „věčných obětí“, přičemž toto nazírání na historii Romů (obecně) vytváří v konečném důsledku bariéry v adekvátním a výstižném vnímání a hodnocení romských dějin,
stejně jako současného statusu Romů. Takový výčet perzekutivního jednání vede často (paradoxně) k obrácené perspektivě, tedy k „obviňování obětí“, kdy u některých lidí vzniká podezření, že když jsou ti Romové po celá staletí všude pronásledováni, možná k tomu měla tehdejší společnost důvod. (Marushiakova, Popov: 2017, s. 2-3)

Ve snaze zobrazit Romy jako perzekuované lidi tak narazíme nejen na specifickou interpretaci historie a „hru s čísly obětí“, které vedou ke sporům mezi historiky a romskými aktivisty, ale také k absurdním případům dezinterpretace a vytváření folklórních příběhů, které pak veřejnost nekriticky přijímá jako historická fakta. Tím pak přispívá k profanování a banalizování historie (Marushiakova, Popov: 2017, s. 3).

Jako příklad v českém prostředí může sloužit výše zmiňovaný Paul Polansky, který se sice hned v úvodu vyvléknul z pozice historika, ale díky reportážnímu stylu a deklarovanému statusu genealoga, velice přesvědčivě manipuluje například s počtem romských vězňů internovaných do tábora v Letech u Písku. Při setkání s profesorem Ctiborem Nečasem, který se zarazil při více než dvojnásobném počtu (2035) vězňů
zaznamenaných Polanskym, mu tento odpověděl, že je tam pár duplikátů a zahrnuti také neromští vězni z pracovního tábora (Polansky: 2014, s. 298). V jiné části knihy uvádí: „do počítače jsme uložili (…) data více než 2000 romských vězňů tábora (Polansky: 2014, s. 487). Za kritické ohlasy na adresu Polanského
publikací můžeme zmínit recenzi Jany Horváthové (Horváthová: 2015), která reflektuje celou mediální kauzu mezi Polanskym (a jeho zastánci) a odbornou veřejností. I přes velikou snahu vyvrátit některá tvrzení skrz fakta a výpovědi pamětníků, však příběhy o „tisících“ vězňů, či plynových komorách na půdě tábora mezi lidmi přežívají.

Kdo jsou aktéři romského holokaustu

Toto neustálé soustředění se na (pasivní) oběti nacistů ve snaze probudit v majoritní společnosti svědomí a přijmout zodpovědnost, však může mít negativní efekt viktimizace obětí a neregistruje možnost skutečně změnit obraz Romů ve společnosti. Nezřídka jsou v kontextu romské historie za druhé světové války opomíjeni aktivní účastníci antifašistického odboje, kteří byli jako partyzáni nebo vojáci v protihitlerovských armádách, bráni jako součást společnosti, ve které po staletí žijí. (Marushiakova, Popov: 2017, s. 5).. Ale také Romové jako autoři psaných historických pramenů, které tvoří nezbytnou a klíčovou část plastické mozaiky romské historie. Mimo zorné pole badatelů stojí rovněž neromští lokální obyvatelé, kteří žili s Romy před válkou v symbióze, zastávali se „svých“ Romů a usilovali o jejich záchranu (Nečas, Holý: 1993).

Ovšem toto vyvažování s přihlédnutím na aktéry historie Romů by nemělo opět zůstávat v bublině romských dějin. K tomu, abychom docílili skutečné integrace, a aby společnost nevnímala romské dějiny jako okrajové téma mimo „vlastní“ historii, je potřebná změna celkové perspektivy, jakou na tyto dějiny nahlížet. A sice nikoliv separátně, ale jako na součást historického výzkumu v daném regionu. Pro podporu tohoto pojetí romské historie vznikla například platforma při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR,
Pražské fórum pro romské dějiny, jež usiluje o zdůraznění významu historie Romů v kontextu komplexní evropské historie a jejích současných společností. „Důležité je vnímat romské dějiny jako součást dějin širších. Někteří historici píší i velmi kompetentně o dějinách Romů, ale popisují je jako nějakou oddělenou, zvláštní skupinu, jako kdyby ty dějiny byly uzavřené samy do sebe,“ vysvětluje Helena Sadílková, vedoucí romistiky na FF UK a koordinátorka aktivit Pražského fóra. (Slačálek: 2018)

Závěr

V textu jsme objasnili vznik rozšířeného pojmu porajmos pro označení romského holokaustu, stejně jako postoje a přístupy vůči tomuto označení. Tato debata, byť by se zdála být marginální, ovšem dobře odráží pojetí celé romské historie, potažmo romského holokaustu, které pořád uchopujeme v černobílých barvách a z různých mocenských perspektiv. Způsob, který se v zájmu skutečné integrace romské historie (romského tématu, Romů) nabízí, je zdá se, v dekontrukci našeho vnímání a pojetí těchto témat.