Renata Berkyová: Hejty na Bangu smetou především Romy samotné. Nenávist kvůli jinému názoru je nepřijatelná
Poslední dny a týdny otřáslo romskou společností několik událostí a výroků, ke kterým se vyjadřovalo množství lidí, od veřejně známých osobností po běžné uživatele sociálních sítí v nejrůznějších skupinách. Není mnohdy lehké se v jednotlivých postojích a vyjádřeních orientovat a vytvořit si názor. Ovšem, je nutné mít názor za každou cenu? Vždyť některé „názory“ je člověku až stydno číst či poslouchat. Musíme veřejně hejtovat lidi, se kterými nesouhlasíme, abychom získali na svou stranu co nejvíc příznivců? A není to právě tato zcela zbytečná nenávist, která podporuje „gádžovský“ obraz o nás?
Radek Banga (ale i jiní, např. Jan Bendig) mně a mnoha dalším lidem nijak osobně neublížil. Tito lidé sdílejí, ať už jakýmkoliv způsobem, svou práci a jdou s kůží na trh. Jistě, jsou to veřejně známé osobnosti a každý z nás si může udělat názor na to, co dělají, jak se oblékají, vystupují či co říkají. Můžeme o tom dokonce s nimi diskutovat, pokud k tomu budou otevření. Myslím, že i pro ně je užitečné znát zpětnou vazbu od lidí k tomu, jakou zprávu do světa vysílají. Ale není možné, abychom udrželi úroveň takového dialogu v momentě, kdy ze sociálních sítí přímo přetékají urážky, nadávky a útoky. Kde je nějaká základní paťiv, ke které jsme vychovávaní? Každý hejt vypuštěný do prostoru představuje závaží, které jednou může naše priority převrátit naruby. Na omluvy už pak může být pozdě.
Co dosáhneme tím, že z těchto Romů budeme dělat „jidáše“? Jen proto, že s nimi nesouhlasíme? Anebo proto, že si chceme zvýšit vlastní sledovanost a popularitu? Upřímně začínám pochybovat o motivacích (a v některých případech i o zdravém rozumu) jednotlivých lidí, kteří se ke kauzám vyjadřují.
Ráda bych zároveň zdůraznila, že chápu toto rozhořčení lidí, neboť obrázek, který je o Romech na veřejnosti vytvářen je už i tak ne moc dobrý. Pro politiky jsou Romové jednoduché a velmi vděčné téma, na kterém se většinová společnost bohužel velmi nevybíravě téměř shodne. Takže v momentě, kdy nespravedlivé soudy slyšíme z úst samotných Romů, může být bezmoc změnit takový obraz ještě hlubší. Zatímco pohrdavý, nadřazený postoj od neromských osobností dnes nikoho nepřekvapí, laciné a zjednodušující soudy od Romů můžou právem pobuřovat.
Myslím, že je důležité se patřičně ozvat a vystoupit proti nesmyslům, které neodpovídají realitě. Není zkrátka možné a udržitelné, aby byli Romové vnímaní jako jednolitá masa primitivních násilníků a alkoholiků na sociálních dávkách.
Jednotlivé kauzy otevřely důležitá společenská témata, o nichž je nutné mluvit. Domácí násilí, veřejné připomínání romského holokaustu, nebo současná situace romských dětí ve školách a dětských domovech jsou témata k diskusím. Zároveň ale nejsou ničím novým, co bychom už někde nečetli, neslyšeli. Což může být právě impulz pro zmíněné osobnosti (a některé diskutéry!) se v tomto směru dovzdělat a nenaskakovat na stejnou vlnu předsudků a nadřazených soudů na jakou jsme zvyklí od některých neromských představitelů. Ovšem, vnímat pluralitu romských hlasů a zkušeností by měla samozřejmě i média, která mají v rukou obrovskou moc takové vnímání ovlivňovat.
Probíhající debaty zároveň otevřely i další, širší otázky k zamyšlení – kde jsou hranice odpovědnosti vůči romské společnosti a vůči svým vlastním, osobním aktivitám a názorům? Můžeme si pokládat otázku kdo a zda vůbec má právo moralizovat, vůči komu nebo čemu se zpovídat či omlouvat. Kde jsou hranice osobních útoků i naší hrdosti a slušnosti, která kultivuje prostředí, ve kterém se chceme pohybovat a sami ho vytvářet?
Můžeme se ale taky ptát (jak správně poznamenal Patrik Banga), proč se tak málo Romů ozve, když se vyjadřuje ombudsman Křeček, pseudopolitik Okamura a další, co pro svůj prospěch kalkulují s nenávistí vůči Romům? Opravdu máme jen na to, abychom útočili na vlastní romské rodiny? Tato nevyváženost v reakcích, které můžeme v kyberprostoru sledovat, je vlastně alarmující a sebedestruktivní.
