Recenze Jana Stejskala: FC Roma aneb Teď už budeme hrát fotbal
Dokumentaristé Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar natočili film s absurdní zápletkou: obyčejný děčínský tým chce hrát fotbal, není ale jisté, jestli najde soupeře.
Ačkoliv je jinak je v okresním přeboru celá řada mužstev dokonale připravených ke hře, děčínský klub musí telefonovat, vyjednávat a zjišťovat, zda a kdo bude ochotný nastoupit k zápasu. Byl by to nejspíš námět na existenciální drama anebo na horor, v kterém by za Děčín nastupovala skvadra zakuklených lidojedů. Nic šokujícího se však na ploše dokumentu inspirovaného skutečnou kauzou nekoná a zdánlivě absurdní zápletka má zcela banální vysvětlení: děčínská sestava se totiž nazývá FK Junior Roma Děčín a kopou za ni hlavně romští fotbalisté. Snímek, který nedávno ve spojení s kampaní HateFree vstoupil do kin, tak vypráví především o tom, jak už se (skoro) nikdo (skoro) ničemu ani nediví – a proč.
Film Bojara a Kohoutové odmítli fanoušci Bohemians Praha 1905 jako “vážnou bezpečnostní hrozbu” – a není divu. Snímek totiž dost nestranně sleduje, kolik podivných nejistot provází snahu romského týmu zahrát si fotbal, nic víc a nic míň. Je to opravdu snaha vážná, snaha nebezpečná a snad přímo hrozivá, protože z dokumentu nevyplývá, že by romští fotbalisté byli jakkoliv jiní než fotbalisté čeští. Pokud se něčím liší, pak zejména tím, že se jich nemile dotkne, když na ně hrstka diváků z ochozu povolává Hitlera, většinou už ale počítají s tím, že na žebříčku společenské oblíbenosti zastávají nejposlednější pozici – respektive jsou až kdesi v dáli za kočkami a psy.
Většinu času film zachycuje obyčejné, ničím se nelišící lidi, kteří normálně uvažují a jednají, žijí běžným rodinným životem, pracují a nadto přiměřeně k okresnímu přeboru trénují, protože si chtějí zahrát fotbalovou soutěž. To platí i pro oba hlavní protagonisty, trenéra Pavla Horvátha a brankáře Patrika Heráka, kteří se vyznačují snad jen větší mírou elánu – a vědomím, že pro chudé a majoritou cejchované Romy z Děčína může mít fotbal i další významy a funkce; případný úspěch na hřišti může pozvednout sebevědomí, tréninkový a herní řád může působit jako poutavá prevence proti beprizornosti; vidí proto v okresním fotbale i jednu z možných cest k uznání a výchově. Kontinuálně se však vyjevuje, že jako je jejich činnost potenciálně záslužná, je leckdy hlavně tragikomicky marná a předem odsouzená k neúspěchu – velká část týmů raději zaplatí pokutu, než aby si s romským mužstvem podala na hřišti ruku.
Síla snímku přitom spočívá v obratné kombinaci autentických a promyšleně inscenovaných obrazů, v kterých nejistota uznání Romů jako fotbalového mužstva přesahuje do každodenní rutiny hlavních aktérů. Film nevypráví pateticky a organicky propojuje záběry vypovídající o jakési neoficiální diskvalifikaci romského klubu ze sportovní soutěže se záběry, jež nehalasně dokumentují diskriminační praktiky přítomné v civilním životě protagonistů, kdy romské hráče například neobslouží v baru. Filmová kamera nabízí i několik zapamatovatelných či podmanivých obrazů: trenér Pavel chodí pravidelně běhat a když pak v kopcích nad Děčínem zastaví, působí jeho vztažené paže a hluboké úklony jako zadýchané vzdávání úcty anebo zaklínání.
Oběma dokumentaristům patří dík za to, že se z absurdní situace nesnažili vytřískat srdceryvné drama: romský tým je totiž samozřejmě na hony vzdálen ideální Klapzubově jedenáctce, je však zároveň zjevné, že to není ani tým divošských lidožroutů, který “dělat kopat, aby dělat sníst.” V tom smyslu je film Kohoutové a Bojara nepochybně i “zpolitizovaný”: rasismus se neprojevuje jako nějaké esenciální a jednostranné Zlo, je daleko spíš přítomný jako soubor skoro nenápadných distančních a vylučujících praktik, jež má celá společnost osvojeny hluboko pod kůží. Komplexně se mu učí ve škole, volně jej hromadí na internetu, jako mocenskou strategii většiny jej pak stvrzují a reprodukují mainstreamová média i politici.
Jakkoliv je vlastně dokument FC Roma neobjevný a civilní film, z těchto důvodů nesporně za zhlédnutí stojí.
