Reakce Jiřího Boučka na článek „O pěstounské péči a adopcích romských dětí: Měli jsme volné místo u stolu“
Zveřejňujeme reakci Jiřího Boučka na článek „O pěstounské péči a adopcích romských dětí: Měli jsme volné místo u stolu“:
Dobrý den,
i mne zaujal včera na vašich stránkách uveřejněný článek Saši Uhlové „O pěstounské péči a adopcích romských dětí: Měli jsme volné místo u stolu“. Článek se mě osobně dotkl svými „absolutními pravdami“, postavenými na zkreslování skutečnosti a na povrchní konfrontací s románem Rok kohouta (který si nikdy nedělal ambice být vyváženou vědeckou studií a přesto s ním stále mají někteří potřebu polemizovat nebo se jím zaštiťovat).
Paní Martina Vančáková může být jistě odbornicí na ledacos, ale její tvrzení publikovaná v článku vycházejí z mylných předpokladů a jsou tedy dosti na vodě. Tak předně: děti neadoptovala „ta Boučková“, ale manželé Tereza a Jiří Boučkovi. Šli jsme do toho bez předsudků a bez kladení podmínek, jakého má být dítě původu a jak má vypadat – dítě mělo být pouze co nejmenší, tj. nejméně poznamenané ústavním životem. Že jsou ústavy plné především romských dětí jsme už tehdy věděli a s variantou romského dítěte jsme počítali. Chtěli jsme prostě založit rodinu a rodinu jsme také založili. Tato rodina řadu let fungovala! Tvrzení, jak to tehdy (před pouhými pětadvaceti lety) bylo vše naivní, nepoučené a nevědecké je – s odpuštěním – nebetyčně pyšné a arogantní. Paní Martina má dnes pocit, že má vše nastudované, promyšlené a pod kontrolou – ona naváže vazbu a nemůže být zklamána. U Boučků to přece všecko bylo jinak, zpackali si to tedy vlastně možná sami. To jsou závěry hodné namyšleného sociálního inženýrství!
Za sedmnáct let dennodenního soužití s kluky jsme ledacos viděli, zažili a – ač to asi některým zní neuvěřitelně – také jsme ledacos pochopili. Když jsme si nevěděli rady, obraceli jsme se na zkušenější: na kamarády z pěstounských rodin, Fond ohrožených dětí, dětské psychology, okresní sociálku, na diagnostické ústavy…. Ano, rané problémy s kluky byly jistě z valné části dány traumatem nechtěných dětí a zkušeností kojeneckého ústavu, ale promarňování všech talentů, rezignace na uznání svého okolí a preferování okamžitého požitku před dlouhodobou ambicí a snahou – to jsou vlastnosti, které si podle naší zkušenosti člověk do světa přináší, a které se postupně více nebo méně silně prosazují. Rozhodně jsme tyto konkrétní „schopnosti“ klukům nenaočkovali my svým modelem chování. A nemyslím si, že by je paní Martina úspěšně změnila například lepším a poučenějším připoutáním v raném stádiu vztahu.
Každopádně Tereza ani já nejsme na své výchovné výsledky pyšní. Osud obou kluků nás dodnes trápí a pronásleduje a o to citlivěji reagujeme na povýšenecké řeči intelektuálů, kteří si o problému něco přečetli, nebo na útoky pěstounů, kteří jsou někde na počátku své nelehké cesty a tak velice touží po naději, až jsou zlí na ty beznadějné…. Všem, co mají odvahu do toho jít, přejeme hodně zdaru a síly – smekáme před nimi a voláme: DĚLÁTE DOBROU VĚC, KTERÁ MÁ SMYSL!!! Ti, co odpadli po přečtení nějaké knížky, nebyli by nejspíše těmi správnými pěstouny. Zodpovědné zvážení vlastních sil je ale také nakonec ku prospěchu věci…
Jiří Bouček
