Vyprávění paní Moniky Hejdukové nás tentokrát provede rodinnými osudy za války, poválečnou migrací ze Slovenska nebo tíživými vzpomínkami na převýchovné tábory.

Paní Monika (1971) se narodila se ve Varnsdorfu a v kraji proslaveném textilním průmyslem se vyučila tkadlenou. Třináct let pracovala v tkalcovně Velveta. Později se dálkově vyučila v oboru kuchař-číšník a odmaturovala na vyšší odborné škole v oboru podnikání. Dnes působí vedle pohostinství také ve spolku Barevné soužití, které založila se svou sestrou Marcelou Surmajovou.

„Děda pocházel z malého městečka v takovém výběžku, kterému se říkalo Podkarpatská Rus a babička z matčiny strany pocházela z obce Kečkovce. Ty vesničky byly blízko sebe a ti lidi se navzájem dobře znali, pomáhali si a třeba se mezi sebou v té komunitě i brali,“ vzpomíná paní Monika Hejduková na své prarodiče, kteří pocházeli ze Slovenska a později přišli do Čech za prací.

Po válce se tak do Čech stěhovaly celé komunity Romů. „Když půjdu do Krásné Lípy, do Rumburku nebo třeba do Vansdorfu, tak to jsou lidi, kteří na Slovensku žili ve velmi blízkém okolí a znají se velice dlouho, ne-li od malička,“ přibližuje. Když do poměrně spokojeného života rodiny paní Moniky zasáhla válka, znamenalo to zásadní změnu.

„Všichni byli odvedeni, většina z nich prošla různými koncentračními tábory. Třeba děda byl v Buchenwaldu, a když válka skončila, vrátil se až na podzim. Trvalo to hrozně dlouho a vlastně až po válce se teprve sháněli, kde kdo je, kdo přežil, kdo nepřežil. Bylo tam najednou spoustu malých dětí, které byly bez rodičů, protože o ně přišly v těch táborech. A děda byl jeden z mála, který to přežil. Když se vrátil domů a viděl kolik lidí se nevrátilo a že tam zůstaly ty malý nezaopatřený děti, tak si spoustu dětí svých příbuzných nebo známých vzal do péče a vychoval je jako svoje,“ říká paní Monika.

VIDEO

 

 

Dědeček vajda

Dědečkovi a babičce se ještě před odvodem narodily dvě děti, které zemřely. „V té bídě prostě nepřežily. Vím, že babičku i dědu to hodně trápilo, protože oni měli rádi děti. Bylo to pro ně takové hodně citlivé téma. Kdyby ty děti neměli rádi, tak si neosvojí spoustu těch, které tam prostě zůstaly bez rodičů,“ vypráví paní Monika.

Mnoho lidí z rodiny si myslelo, že děti, kterých se její prarodiče ujali, byly jejich vlastní. Sporné také prý vždycky bylo, zda její tatínek je jejich vlastní, nebo zda byl také jeden z těch „adoptovaných“. „Byly tam různé nesrovnalosti. Je pravda, že ty lidi neuměli většinou číst a psát, takže nějaký záznamy, evidence, ty šly úplně stranou, to šlo mimo ně. Když se narodilo dítě, tak to šla někam na matriku nahlásit, ale ve skutečnosti to pak bylo úplně jinak. Babička byla Bučková, děda byl Bučko a táta byl Surmaj. Už to každýmu vrtalo hlavou a nikdo to nedokázal pochopit, proč je Surmaj. Bylo to takový zvláštní, i rok narození táty byl vždycky sporný,“ vypráví paní Monika.

O vlastních rodičích však její dědeček nikdy nemluvil. Jeho maminka se z koncentračních táborů nevrátila, stejně tak jako mnoho dalších dědečkových příbuzných. Vědělo se jen o jeho sestře a bratrovi.

„Děda fungoval ve své rodině i okolí jako taková autorita, ono se tomu dřív říkalo vajda. Chodili za ním na rady a potom se to přeneslo i na tátu. Takže táta tohle dělal taky a byl takovou autoritou v té komunitě. Lidi za ním chodili, když potřebovali poradit, řešil spory a taky chtěli, aby jim přišel zahrát, když měli třeba svatbu, to byla pro ně taková pocta,“ vzpomíná.

Dědečkovu roli později tedy zastal i tatínek paní Moniky. Stejně jako na dědečka o něm vypráví moc hezky. „My jsme na tom byli dost dobře, proti ostatním, vždycky jsme měli nějaké hospodářství. Chovali jsme spoustu prasat, slepic, hus, měli jsme i kozy. Prostě takovej malej statek. Opravdu nám nic nechybělo. Rodiče chodili do práce, vydělávali slušný peníze. Když potom někdo z tý komunity přišel, že nemá, že potřebuje, tak táta vzal třeba plato vajec, kus masa, několik kilo mouky, cukr a prostě jsme jim to dávali. Aby ty děti nehladověly, neměly takovou tu bídu. Hlad, který si táta ještě pamatoval z války,“ přibližuje.

Tatínek se také snažil lidi ze svého okolí přimět k tomu, aby posílali děti do školy, aby nezůstávaly doma a sami aby chodili do práce. „My se sestrou dnes děláme v podstatě to samý, jen se tomu dnes říká sociální služby,“ dodává paní Monika.

Zajímavý moment ve vyprávění paní Moniky je i ten, jak se její rodiče adaptovali na život v Čechách. „Táta do školy chodil minimálně, ale nicméně číst a psát uměl, a velice dobře. Potom sice, už jako dospělý, si doplnil vzdělání. Vyučil se, byl opravář zemědělských strojů, a doplnil si i pedagogické minimum. Klukům na statku, kteří přišli ze školy, dělal mistra odbornýho výcviku. Byl na tom dobře i intelektuálně, hodně četl, měl slušný přehled o mnoha věcech,“ vypráví. Tatínek byl uznávanou osobou nejen v romské komunitě, ale i mimo ni. Pomáhal i lidem v okolí a za své pracovní výsledky byl odměněn i štítem sedmé pětiletky.

„Řekla bych, že se to tátovi moc nelíbilo, neuznával to, o to ocenění nestál. Dokonce padl takový výrok, že do tý medaile vyvrtá díru a dá to psovi na krk, protože náš pes s tátou jezdil do práce. Táta ráno nastartoval traktor a pes už seděl v traktoru. Dělili se spolu o svačinu. Ale některý věci prostě nemusel. Bylo to období, kdy tady byla jiná vláda a trochu jiný systém,“ říká a přibližuje postoj, který k němu tatínek měl, „protože měl spoustu ocenění za práci, tak musel být komunista. To bylo nějakým způsobem daný. Vůbec se ho neptali, chceš – nechceš! On s tím systémem nesouhlasil, měl často kvůli tomu i spory v práci, ale tak to prostě bylo. Uměl se okamžitě vypořádat s každým, kdo řekl třeba jen půl slova proti Romům, proti jejich způsobu života. Byl opravdu autorita a pro mnoho lidí byl vzorem. Pro mě samotnou taky. Táta byl po dědovi, takovej ráznej, sebevědomej.“

Za „odměnu“ na tábor

Sama paní Monika má na představu tehdejšího režimu o tom, jak asimilovat Romy, mnoho nepříjemných vzpomínek. Jako dítě navštěvovala školu v Podluží, která byla známá tím, že romské děti na ni sice nastoupily, ale maximálně do první třídy – po té však byly přeřazeny do tehdejší „zvláštní“.

„To bylo automatický, to bylo předem daný, to každý věděl. V tom kolektivu mezi dětma občas nějaká ta nadávka padla, ale nikdo to prostě nijak neřešil. Později, když jsem byla na druhém stupni, to už jsem chodila do školy v Dolním Podluží, tak si pamatuju, že asi tak v osmé třídě přišlo nařízení, že musím jít na pobyt, na soustředění, jako cigánská holka, kterou oni musí celý týden učit tomu, jak má být dobrou matkou a manželkou. Protože je nám přeci dáno, že se brzy vdáme a začnem brzy a hodně rodit. Ať jsme na to připravené a ať to umíme,“ vzpomíná na své setkání s převýchovným táborem.

Na rekreační chalupě pak strávila týden s dalšími zhruba třiceti dívkami. „Pamatuji si, že tam přijel dokonce i gynekolog, který nám vyprávěl o tom, jak probíhá porod, jak se má vychovávat dítě. Pro mě to bylo strašně, ale strašně ponižující. A hodně mi to vadilo. Ten týden jsem tam trpěla. Já jsem byla dítě jako každé jiné. Byla jsem čtrnáctileté dítě, nebyla jsem žena. Chovala jsem se jako dítě a nezajímaly mě věci kolem porodu a podobně. Už ve škole, když přišel pan učitel a říkal, že já musím jít na ten převýchovnej pobyt, jsem se ptala, proč já, proč ne ostatní, odpověděl mi, „ty jsi cigánka, tak ty prostě musíš.“ I tam na tom pobytu to bylo velmi nepříjemné. Byly tam vychovatelky, které mi připadaly jako bachařky. Byly to nepříjemný, starý uřvaný báby,“ vypráví paní Monika.

První podobnou zkušenost zažila už o dva roky dříve. „Nařízení“ tehdy hovořilo o tom, že tábor, kterého se má zúčastnit, je pionýrský a za odměnu určený dětem rodičů, kteří, tak jako její otec, získali ocenění jako nejlepší pracovníci. Pozvánka platila i pro bratra paní Moniky – ani jednomu se na tábor nechtělo jet, protože nechtěli odjet od rodičů.

„Nakonec, když jsme tam přijeli, tak jsme zjistili, že tam jsou jen cigánské děti. Kde jsou ti pionýři!? Když pionýrský tábor, tak pionýrský tábor, ale tohle byl cigánský tábor. Oni se nás tam čtrnáct dní snažili nějakým způsobem převychovat. Hned první den jsme všichni povinně museli psát domů dopis, jak se nám tam hrozně líbí a že je to tam všechno v pořádku. Já tam nechtěla být a musela jsem lhát do toho dopisu. Tyhlety organizovaný tábory to pro mě vždycky bylo hrozné. Nikdy jsem na takovéhle pobyty nechtěla a po nich už vůbec ne,“ uzavírá své bolavé vzpomínky paní Monika.

Vyprávění Moniky Hejdukové v rámci projektu Paměť Romů zaznamenala Eva Zdařilová.

Lačho ďives, khatar o taboris kaj amen kamenas te sikhavel sar te dživel

E Monika Hejduková vakerelas, sar dživelas lakeri famiľija andro dujto baro mariben, pal e migracija khatar e Slovensko pal o mariben, abo pal o phare leperibena pro tabora la bičhavenas pro tabora, kaj la kamenas te sikhavel, sar kampel te dživel.

Uľiľa andro berš 1971 Vansdorfoste andro koter le tekstilno prumisloha. Sikhľiľa avri sar tkadlena. Dešutrin berš kerelas buťi sar tkadlena andre Velveta.
Paľis peske paš e buťi kerďa e škola pre kucharka, čišňička the kerďa e maturita pre bareder odborno škola andro podňikatelsko oboris. Adaďives kerel andro pohosťinstvo the paš oda hiňi tiš andro sgejľipen Barevné soužití.

„O papus has khatar cikno forocis andro ajso banďardo koter kaj oda vičinenas Podkarpatská Rus the la dakeri daj e baba has khatar o gav Kečkovce. O gavora has pašes paš pende, ta o manuša pen prindžarenas, šegitinenas jekh avreske, lenas maškar pende e vera,“ leperel e Monika Hejdukovo pre peskero papus the e baba, save has pal e Slovensko the paľis avle te kerel buťi pro Čechi.“

Pal o dujto baro mariben phirenas pro Čechi cala romane komuniti. „Te džava andre Krásná Lípa, andro Rumburkos, abo andro Vansdorfos, ta oda hine o manuša, save pre Slovensko dživenas paš pende, pridžaren pen ciknovarbatar,“ phenel. Anglo dujto baro mariben dživelas lakeri famiľija pre Slovensko lačhes, no o dujto baro mariben sa visarďa.

Savoren ile o Ňemci, has andro koncentračna tabora. O papus has andro Buchenvaldos u sar o mariben has andro agor, avľa khere pro jejsos. Perdal o manuša kada ľikerlas but, u pal o mariben pen jekh avres rodenas, ko dživel, ko na avľa pale. Ačhile odoj but romane čhavore bijal e daj bijal o dad, bo lenge mule andro koncentračna tabora. O papus has jekh maškar paru manuša, so predžiďile. Sar avľa u dikhľa ole ciknore čhavoren bijal o daja, o dada, iľa len kija peste u ľikerďa len avri sar peskere čhavoren,“ vakerel e Monika.

O papus has romano vajdas

Le papus the la baba has duj čhavore mek anglal oda sar len ile o Ňemci, no čorore mule. „Andre oja bari bokh the čoro dživipen mule. Džanav, hoj lenge has pal lende but pharo, igen rado dikhenas le čhavoren. Dukhalas len o jilo. Te bi le čhavoren rado na dikhlehas, ta bi na bajindehas pal kajci čhavore bijal e daj, o dad,“ phenel e Monika.

But manuša na džanenas, hoj oda nane lengere čhavore. Ňiko mišto na džanelas, či lakero dad has čačes lengero, či tiš nane „adoptimen“. „Na has savoro sar kampelas te avel.Hin čačipen, hoj o manuša nadžanenas te irinel, te genel, ta varesave evidenciji, pal oda na bajinenas. Te uľiľa čhavoro, ta džanas varekhaj te phenel, aľe či oda has čačo, abo na, pal oda ňiko na bajinelas. E baba has Bučkovo, o papus has Bučko u lakero dad has Surmaj. Kada le manušenge avelas pre goďi, the aňi o berš kana o dad uľiľa ňiko čačes na džanelas,“ pal kada del duma e Monika.

Pal peskeri daj the o dad o papus šoha na vakerelas. Leskeri daj khatar o koncentračno taboris pale na avľa. But manuša khatar leskeri famiľija pale na avle. Džanelas pes ča pal leskeri phen the jekh phral.

„Le papus dikhenas khatar leskeri fameľija sar šerales, varekana o Roma phenenas vajda. O manuša pal leste phirenas pre goďi. Paľis phirenas pal miro dad. O dad oda kerelas tiš, has ajsi autorita andre romaňi komunita. Phirenas pal leste te na džanenas so te kerel, te pen maškar pende halasinenas u tiš kamenas, kaj lenge o dad te avel te bašavel pro bijav, oda has perdal lende e paťiv,“ leperel.

Lakero dad kerelas oda so o papus. Avka sar leperel pro papus, avka tiš šukares vakerel pal o dad. „Amenge pes dživelas feder sar avre Romenge, has amen e džvirina. O baľičhe, o kachňa, o papiňa, has amen the o kozi. Ajso cikno statkos. Has amen savoro. E daj o dad phirenas andre buťi, chudenas love. Te vareko avľa, hoj les nane, hoj leske kampel, o dad iľa o jandre, mas, vaj keci kili jaro, abo o cukros u dahas len. Kaj o čhavore te na aven bokhale, kaj te na avel bokh. E bokh, savi miro dad mišto džanelas,“ phenel.

O dad tiš kamelas, kaj o manuša, save prindžarelas, te bičhaven le čhavoren andre škola, kaj te na ačhen khere u kaj te phiren andre buťi. „Amen la pheňaha oda keras tiš, ča adaďives oda vičinen sociální služby,“ mek phenel e Monika.

Igen lačho hin tiš la Monikakero vakeriben pal oda, sar lakeri daj the o dad dživenas pro Čechi. „O dad but andre škola na phirelas, no to genel the te irinel džanelas mišto. Paľis, imar sar phirelas andre buťi peske o dad kerďa pedagogicko sikhľuvipen. Sikhľiľa avri sar opravaris predal o stroji the mek peske kerďa o pedagogicko minimum. Le terne čhavenge, save avle khatar e škola kerelas mistros pro odborno vicvikos. Has but goďaver, genelas, džanelas but pal savoro,“ phenel. O dad has paťivalo manuš na ča perdal o Roma, aľe the o gadže les denas e paťiv. Šegitinelas le manušenge u andre buťi chudľa Štít sedmé pětiletky.“ „Phenďomas, hoj le dadeske kada but pre dzeka na has, na has oda perdal leste angluno. Phenďa akor, hoj andre oja medajla kerela chevori u thovela pre meň le rukoneske. Bo amaro rukono leha phirelas andre buťi. O dad tosara mukhľa o traktoris u o rukono imar bešelas andre. E svačina chanas jekhetane. Aľe varesave veci leske na has pre dzeka. Has oda akor avka, has aver rajaripen, aver sistemos,“ phenel kija oda, sar o dad oda akor dikhelas: „Chudelas andre buťi o diploma, ta kampelas te avel o komunistas. Oda akor kampelas. Na phučenas lestar, kames – na kames! Jov oda sistemos na kamelas, halasinelas pes the andre buťi, no avka oda has. Džanelas sakoneske te phenel peskero, te vareko phenelas vareso mujal o Roma, pal oda sar dživen. Has autorita the but manuša les dikhenas sar paťivale manušes. Me tiš. O dad has pal o papus ajso zoralo u na delas pes ňikastar te marel tele.“

Te sal lačhi, džaha pro taboris

Joj korkori mišto džanel, sar akor o režimos kamelas le Romen te asimilinel. Sar cikňi phirelas andre škola andro Podluží, u sako džanelas, hoj odoj o romane čhavore phiren nekbuter andre peršo trjeda – paľis len thovenas andre „zvlaštno“ škola.

„Avka oda has, sako oda džanelas. O čhavore maškar pende varekana jekh avreske rakinenas, no ňiko palal na bajinelas. Paľis sar somas bareder ta phiravas imar andre škola andro Dolní Podluží, ta leperav mange, hoj sar somas vaj andre ochto trjeda, avľa varesavo ľil. Kampelas mange te džal pro pobitos, sar romaňa čhajorake. Bo jon man kampen odoj te sikhľarel, kaj te avav lačhi daj the le romeske romňi. Bo jon džanen, hoj amen sig laha vera the avena amen sig but čhavore. Ta te sem pre kada kisitinde,“ leperel sar has pro taboris, kaj la sikhľarenas sar te dživel.

Andro rekreačno kher paľis has jekh kurko mek avre vaj tranda romane čhajenca. „Leperav, hoj avľa o doktoris perdal o džuvľija, o ginekologos u vakerelas amenca pal oda sar ločol e džuvľi tele, sar kampel te bajinel pal o ciknore čhavore. Igen man ladžavas, igen. Kada mange na has pre dzeka. Oda kurko man odoj trapinavas. Me somas cikňi čhaj, avka sar aver čhajora. Has mange deštheštar berš, na somas džuvľi. Na kamavas te šunel ňič pal oda te e džuvľi ločhol tele the kajso vareso. Imar andre škola, sar avľa o učiteľis u phenelas, hoj me musaj te džav pre oda převýchovný pobyt, phučavas soske me, soske na džan the aver čhavore. Phenďa mange: „ty jsi cigánka, tak ty prostě musíš.“ Odoj oda na has lačho. Has odoj o vichovavateľki, save has sar bacharki. Jon has phure, kerenas vika,“ phenel e Monika.

Pre kajso taboris has imar anglo duj berš. „Andro ľil savo akor bičhade, has irimen, hoj oda avela pijoniersko taboris the džana odoj o čhavore, bo lengeri daj the o dad chudle andre buťi o diplomos vaš lačhi buťi, avka sar lakero dad. Akor majinelas te džal the lakero phral – na kamenas odoj te džal, kamenas te ačhel khere la daha, le dadeha.

„Pro agor, sar odoj avľam, dikhľam, hoj odoj hine ča romane čhavore. Kaj hine ola pijoniera!? Te pijoniersko taboris, ta pijoniersko taboris, aľe kada has romano taboris. Jon amen odoj kamenas te sikhľarel, sar te dživel. Maj peršo ďives amenge kampelas te irinel khere o ľil, sar amenge odoj hin mišto, hoj savoro hin sar kampel. Me odoj na kamavas te avel u andro ľil majinavas te irinel so na čačipen. Kajse organizimen tabora has perdal mande bari bibacht. Šoha odoj na kamavas te phirel, šoha,“ phare jileha phenel e Monika.

E Monika Hejdukovo delas duma la Evaha Zdařilovonaha andro projektos Le Romengero leperiben.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.