Pedagožka Lada Červeňáková: Romská máma miluje svoje dítě bez výhrady

Za svůj život potkáte řadu vážně dobrých pedagogů, ale mě osobně pedagožka
Lada Červeňáková ovlivnila nejvíce a dál dva roky ještě bude. Když nás učí o
romské menšině, jen září, čerpá totiž z vlastních zkušeností.

Učíte předměty, které se vztahují k sociální práci, mimo jiné i romský jazyk.
Ovládala jste romštinu, nebo jste se ji učila až kvůli zaměstnání?

Když bych to měla brát z pohledu profesionála, tak za tím byla nabídka
zaměstnání učit romský jazyk. Také jsem si řekla o to, abych mohla učit
romistiku. Byla jsem v té době už 18 let vdaná a to jsem měla dostatek času
naučit se základy romštiny. Mluvila jsem plynule a poté, co přišla nabídka
vyučování romského jazyka, jsem se o něj začala zajímat profesionálně, z pohledu
lingvistiky.

Jaké učíte předměty?

Předměty, které jsou zaměřené na práci s národnostními menšinami. Dominantní
předmět představuje tak ze tří čtvrtin učivo romistiky, takže vzdělávání o
Romech, romském dítěti a romském klientovi. Dále to jsou předměty, které
souvisejí s klientem sociálních služeb všeobecně.

Myslíte si, že se míra vzdělanosti a cíle romských studentů za posledních deset
let zvýšily?

Já se obávám, že nemohu být pozitivní. Domnívám se, že před těmi deseti lety
romští žáci, absolventi základních škol, měli větší šance uspět na střední škole
vzhledem k tomu, že přijímací zkoušky byly realizované samotnou střední školou,
na kterou se hlásili, a maturita byla také v kompetenci té dané školy. Časem se
stalo to, že přišla nejdříve státní úroveň maturity, což je pro romské děti
poměrně velkou bariérou, a v posledních letech přichází také státní úroveň
přijímacích zkoušek, což může být obrovskou bariérou pro děti z vyloučených
lokalit nebo z těch segregovaných škol, i když jsou zde děti úspěšné.

Úspěšné na základní škole, ale přitom se na střední nedostanou? Jak tomu
rozumět?

V každé segregované škole máme třídu, která má i jedničkáře. Ty děti jsou
chytré, ale málokdo si uvědomí, že na běžných základních školách by tyto děti
měly třeba, dvojky, někdy i trojky. A buď se kvůli tomu na studijní obor s
maturitou nedostanou, anebo, a to vidím jako obrovský problém, jim maturitní
obory ani nejsou doporučovány. To slyším tak často, že se zabývám myšlenkou, jak
toto odbourat čili jak posílit tyto děti na základních školách. Chtělo by to
ještě dělat něco více než doučování, a to ve vztahu ke školám, aby děti, které
na studium střední školy mají schopnosti, nebyly od něj na své základce
odrazovány a aby jim pro jistotu nebyly doporučovány učňovské obory, což se
dneska stává.

Takže si nemyslíte, že stačí, když se nižší úroveň vzdělání ze základní školy,
se kterou na střední přicházejí, vykompenzuje doučováním?

Vzdělávám jen maturitní obory zaměřené na sociální činnost a tam je vždy jen
malý počet romských dětí. A v současnosti ani nemůžu mluvit o inkluzivním
vzdělávání, protože to všechno jsou děti, které nepotřebují podporu, nepotřebují
doučování. Ty děti, které potřebují doučování, když mají to štěstí a dostanou se
k nám, tak po prvním ročníku velmi často odcházejí, protože si samy uvědomují,
že je to nad jejich možnosti. Raději odcházejí do nějakého bezpečného prostředí,
které pro ně může být v podobě studia učebního oboru. Ono přitom stačí, když
jsou žáci ve třídě přítomni a poslouchají dané učivo, ale vždycky začátek konce
je, když děti pomalu přestávají do školy chodit a zvýší se jejich absence.

Inkluzivní podpora by měla směřovat spíše k nějaké formě motivace, osobnějšího
přístupu? Jak úspěšnost dokončení studia romských dětí zvyšuje škola, na níž
působíte?

Naši učitelé s těmito žáky pracují mnohdy formou individuálního doučování, když
žák projeví zájem, jindy tolerancí k učebním pomůckám, které si sociálně
znevýhodněný žák může koupit později než ostatní žáci. Tím by se úspěšnost
dokončení studia v maturitních ročnících mohla zvýšit. Jsem si jistá, že žáci,
kteří k nám nastoupí, pokud sami neodejdou, tak studium dokončí. Mám totiž
zkušenost, že když dítě opravdu čtyři roky chodí, tak zvládne maturitu bez
ohledu na to, jaké to dítě je, jestli je romské, nebo je majoritní. Musí ale
chodit do školy.

O to by se měla postarat rodina dítěte. Co byste jako pedagožka vytkla rodičům
romských dětí?

Nemůžu plošně paušalizovat všechny romské děti a všechny rodiny, ale mohu mluvit
o rodinách, které jsem poznala, a o maminkách, se kterými jsem pracovala. Romská
máma miluje svoje dítě bez výhrady, vůbec nic pro ni není důležitějšího, než aby
dítě cítilo lásku a pohodlí ve škole, to je pro ni prioritní, o tom nemusíme
vůbec mluvit. Romská maminka svému dítěti neřekne, „půjdeš do domova, protože si
přinesl pětku“ anebo „zakážu ti něco, protože si přinesl pětku“. Ta maminka není
spokojená s jeho neúspěchem, ale dítě kvůli tomu není zatracováno.

Jak by měli rodiče dětem pomáhat, aby byly ve škole úspěšné?

Důslednost, to je to, co pomůže. Sami k sobě, ale i ve vztahu k dětem. Čili když
řeknu dítěti, „přinesl si pětku, nepůjdeš ven“, tak aby vydrželi a opravdu dítě
po dvou hodinách křiku a řevu ven nepustili. V tom vidím důslednost. Nebát se s
dítětem řešit problémy, dotáhnout to s ním až do deváté třídy. Nenechat toho ve
třetí třídě s argumentem, „já už tomu nerozumím“, „to je moc těžké na mě“,
„musíš sám“. Dítě, když na to zůstane samo, nemá pak žádnou oporu.

Trváte na tom, že rodiče romských dětí stále cítí, že jsou jejich děti ve škole
nechtěné?

Toto bych chtěla uvést na pravou míru. Já jsem na mezinárodní konferenci v
listopadu minulého roku kritizovala školský vzdělávací systém. Mluvila jsem o
tom, že zatímco třeba speciální pedagogika výborně připravuje pedagogy na práci
s dítětem s postižením, tak my nemáme žádnou pedii, která by připravila budoucí
učitelé na práci s dítětem s kulturní odlišností. A během konference jsem řekla,
že učitelé, kteří chtějí s takovým dítětem pracovat a milují ho, často nevědí,
jak na to, neví, jak to mají uchopit. V novinovém článku o konferenci se pak
psalo: „Červeňáková řekla, že čeští učitelé neumí pracovat s romskými dětmi“.

Kritizovala jsem ale vzdělávací systém a řekla jsem, že znám několik maminek,
které dobrovolně zapsaly své dítě do segregované školy jenom proto, že dítěti
tam bylo lépe, cítily se v bezpečí. Ano, znám mnoho takových maminek, ale znám
také rodiče z vyloučených lokalit, kteří vozí své dítě několik zastávek, do škol
hlavního proudu vzdělávání, a uvědomují si, že nechtějí, aby jejich dítě chodilo
do segregovaných škol.

Co vy si myslíte o segregovaných školách?

To se strašně špatně posuzuje. Jako matka jsem ovlivněna svým vzděláním, svými
hodnotami, svými postoji a samozřejmě si přeji pro své dítě kvalitní školu, ale
to si přeje úplně každá maminka. Opravdu hluboce si vážím všech učitelů, kteří
pracují ve všech školách, obzvlášť s romskými dětmi. Taky musím říci, že si
velmi vážím učitelů, kteří pracují v segregovaných školách, protože ta práce je
velmi těžká. Ti učitelé jsou ohroženi syndromem vyhoření mnohem více než učitel
v hlavním proudu vzdělávání. Nemají společenské ocenění takové, jaké by si
zasloužili.

Vám se stalo, že jste se zapojila do něčeho, co bylo nad vaše síly?

Já si myslím, že se to stane každému, že to není nic výjimečného. Pustí se do
něčeho a v průběhu toho si uvědomí, že je to velké sousto. Zjistí, že neví,
jestli to dotáhne do konce, do kterého to chtěl původně dotáhnout. Mohou ho
limitovat nejrůznější vlivy, lidé kolem, finanční stránka nebo, že je prostě
konec projektu. Potom zde jsou takové aktivity, a těch je více a za to jsem
strašně ráda, kdy vstupujeme s vizí něco udělat, ta vize má nějaký základ a na
ten se nabalí další pozitivní věci, takže se ten původní základ rozšířil a
najednou z toho vyšlo něco velikého, s čím člověk původně ani nepočítal.

Byl takovým projektem sběr vzpomínek romských dělníků, na kterém jste
spolupracovala?

Ano, jeden takový krásný příklad je projekt LEPERIBEN. Jeho manažerka mě
oslovila, abych se stala spolupracovnicí, protože věděla, že jsem romistka, a
také v tom byl i můj osobní zájem zachovat vzpomínky pamětníků.

Co vám dalo, že jste se stala součástí romské rodiny a jak na to reagovalo
vaše okolí?

To, že jsem se stala součástí romské rodiny, pro mě znamenalo absolutní změnu v
mém životě, změnu úplně všeho. Musím říct, že jsem byla zaskočena a překvapena
tím, jak na toto reagovalo moje okolí, protože já jsem nikdy nebyla vychovávaná
v duchu protiromství. Byla jsem, jako by nepolíbená těmi předsudky a těmi
stereotypy, které ve společnosti byly, ale samozřejmě jsem je registrovala.

Když
jsme se vodili s manželem za ruce, registrovala jsem určitou změnu u některých
lidí, které jsem považovala za kamarády. Občas mě nepozdravili, někdo jiný
naopak ano, ten, se kterým jsem se tak moc neznala, mě třeba později zastavil a
ověřoval si, „ty opravdu chodíš s tím Romem?“ Někteří mě zase varovali, ale za
to jsem mnoho nových lidí z romské komunity získala. Můj manžel to vůbec
neregistroval, protože se to spíše stávalo, když jsem potkávala své známé sama.

Zjistila jste po svatbě, že jsou na vás kladeny zvláštní
povinnosti nebo že máte plnit určitá očekávání?

Vůbec jsem nevěděla, jaká jsou ode mě jako od ženy očekávání nebo co Romové ode
mě očekávají. Snažila jsem se žít tak, jak jsem uměla, dělat to, co mě maminka
učila: být slušná, poctivá, dělat si své povinnosti, které vyplývaly z
rodičovství. Mnoho jsem se také naučila od své tchýně, jelikož jsme s manželem
bydleli u jeho rodičů. Člověk žije ten život úplně přirozeně, úplně normálně a
vůbec neřeší barvu kůže, prostě najednou mám manžela, malé dítě, miminko, a žiju
tak jako každý jiný a nepřemýšlím o tom, jestli je ten život jiný, než by byl s
mužem z majority, anebo v čem se odlišuje. A my v tom duchu žijeme s manželem
dodnes, to ani nejde jinak.