Těžko psát, když člověku zemře někdo, kdo je mu tak blízký, že první hodiny
ani nemůže uvěřit, že se to stalo. O to víc, že před pár týdny stejně umřela
moje vlastní máma, která byla ještě mladší než Věra Bílá. Královna Rom popu.
Celý život s hrdostí říkám, že jsem ze Žižkova. Žižkov totiž není jen drsná
čtvrť plná hospod, ale semeniště těch nejlepších romských muzikantů a já měl tu
kliku, že jsem vyrůstal mezi nimi. Za našeho mládí se totiž hrálo všude a hrálo
se hlavně venku. Každý donesl nějaký ten hudební nástroj a hrál, zpíval… nikdy
na tu dobu nezapomenu, protože hudba mě provázela celé moje dětství.
Oba moji dědové, strýcové, táta… všichni hráli a já chtěl vždycky hrát tak
jako oni. U nás v rodině se ale nehrála klasická romská hudba (až na dědečky). U
nás se hrál jazz, klasika a rock. Od tří let jsem hrál na klavír (ostatně jako
všichni moji bratři) a hity Beatles jsem v deseti uměl snad všechny.
Věra Bílá může za to, že existuje celá generace muzikantů, kteří v ní viděli
vzor toho, že jde prorazit na celém světě
Ale romskou hudbu jsem zkrátka neuměl. Když jako Rom nehrajete ve dvanácti na
kytaru, jste divný. Můj bratranec Marek hrál Dajánu a balil ženský, já u klavíru
ve škole zpíval Elán a nechával se obdivovat spolužačkami. S naší hudbou to ale
nic moc společného nemělo. Až jsem jednou slyšel u sousedky Milady Věru Bílou a
něco, co tehdy hráli jen Gipsy Kings. Kytarový drive, výrazné basové linky,
perkuse a neuvěřitelný zpěv. Album Rom-pop, které mimochodem dodnes považuji za
to nejlepší, co kdy Věra Bílá a Kale udělali, mi doslova změnilo život. A nejen
mně. Nám všem, celé mojí generaci.
To Věra Bílá mě donutila, abych si ve škole začal půjčovat kytaru, než jsem
dostal vlastní. To Věra Bílá mě přivedla k tomu, abych začal hrát. Akord po
akordu, linku po lince a nekonečný cvik rytmiky. Ať si říká, kdo chce, co
chce –Věra Bílá může za to, že existuje celá generace muzikantů, kteří v ní
viděli vzor toho, že jde prorazit na celém světě. Vždyť ta zpěvačka zpívala na
soukromém večírku americkému prezidentovi, prorazila v Americe, Japonsku a téměř
celé Evropě. V Paříži na ni stály lístky tolik jako na světové hvězdy. Žila
zkrátka svůj americký sen.
Když jsem jednou moderoval galavečer festivalu Khamoro, vyprávěl jsem tohle
všechno Věře Bílé v zákulisí Roxy. A ona na to „dobře, chlapče, tak mi přines
vodu“. Tak jsem se smál, že jsem ji vylil. Já jí vyprávím svůj životní příběh a
to, jaká je moje hudební „máma“, a ona mi řekne tohle.
O pár let později, když už vystupovala kapela Gipsy.cz a s bráchou jsme hráli
pravidelně v zahraničí, potkal jsem ji v Rokycanech před prodejnou potravin. Už
to byla jiná ženská, starší, unavenější… ale pořád můj hudební vzor. Sice si
mě nepamatovala, ale ráda si povídala. Tak jsme si hodinku vyprávěli o všem, co
zažila, a o tom, co by jednou ještě zažít chtěla. Vždycky měla vize vyprodaných
sálů a sny.
Věra Bílá už nezažije nic. Odešla do hudebního nebe za svým
manželem, synem… a určitě se tam jednou setká se všemi muzikanty, se kterými
kdy hrála. Když jsem se to dozvěděl, vzpomněl jsem na svoji matku a zasáhla mě
taková bolest, že jsem nebyl schopný myslet na nic jiného. Oba zážitky jsou
příliš čerstvé. Ale Věra Bílá neměla jen jednoduchý život. Stejně jako žila
krásně, žila i špatně. Podlomené zdraví a život na ubytovně nejsou hodny
královny. Teď už žádné problémy nemá, nic ji nebolí ani netrápí. A snažím se to
vnímat tak, že teď je jí lépe.
Sbohem, paní Věro, do smrti na Vás nezapomenu.
Jednou si s Vámi zahraju, až přijde můj čas.
Převzato se souhlasem autora z
blogu idnes.cz
