Osudy přeživších holocaustu si lidé mohou zpřítomnit v nové knize Neuvěřitelné zázraky

Osvětim přežila Rachel Oschitzkiová jen díky tomu, že dala na nečekané doporučení jednoho z nacistických lékařů a na cestě do plynových komor se oddělila od své sestry. Dodnes na ni ale vzpomíná. Její příběh i osudy dalších 24 přeživších holokaustu vypráví nová kniha Neuvěřitelné zázraky, jež v Německu vyšla krátce před Dnem památky obětí holokaustu, kterým si včera svět připomíná výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince.

“Do Osvětimi jsme byly deportovány v roce 1944. Na selekci jsme šly s mojí sestrou, která měla dvě děti. Sestra nesla svou 3,5letou dceru a já jsem měla jejího 1,5ročního syna a spolu jsme šly směrem do krematoria, což jsme v tu chvíli samozřejmě nevěděly. Chtěly jsme jen zůstat spolu,” říká Oschitzkiová.

“Najednou přede mnou stál doktor a zeptal se mě, jestli mi to dítě patří. Byla jsem sama ještě dítě a nebyla jsem zvyklá lhát, tak jsem řekla, že je mojí sestry, se kterou bych ale ráda zůstala. Chvíli přemýšlel a pak řekl: ‘Dej to dítě svojí sestře a pojď se mnou’,” vzpomíná dnes 90letá žena na poslední chvíle, kdy viděla svou sestru a její děti.

“Zřejmě si ten doktor myslel, že ještě můžu být použitelná na práci. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Ale zachránil mi tím život. Všichni ostatní, kdo tou cestou šli, byli odsouzení k smrti,” podotýká. Sama během holokaustu přišla o velkou část rodiny včetně čtyř ze šesti sourozenců, jak v Berlíně řekla zahraničním zpravodajům.

Příběh Oschitzkiové, která se v roce 1955 vrátila z Izraele do Německa, kde dodnes žije, v nové knize zaznamenala izraelská korespondentka listu Süddeutsche Zeitung Alexandra Föderlová-Schmidová. Černobílými fotografiemi ji doplnil Konrad Rufus Müller, který se v Německu proslavil portrétními fotografiemi prakticky všech poválečných kancléřů.

Na 183 stranách se kniha, v níž vypovídají přeživší z Německa, Rakouska a Izraele, ale nezaměřuje jen na minulost. Na povrch se v ní dostávají i obavy řady Židů ze současného vývoje a posilování pravicově populistických až radikálních stran Alternativy pro Německo (AfD) a Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

I přes takovéto znepokojení a tragédie, jimiž v minulosti prošly, je na některých portrétovaných osobnostech dobře patrné, že si dodnes zachovaly smysl pro humor. Patří k nim i 105letý Marko Feingold, který si na sebe při deportaci z Rakouska v roce 1939 vzal svůj nejlepší oblek. Aniž by to věděl, prošel s ním tento kus oblečení v dalších letech koncentrační tábory v Osvětimi, Neuengamme, Dachau a Buchenwaldu. Nakonec ho po osvobození v roce 1945 zase dostal zpět. “Není nad důsledný pořádek. Ten oblek byl tip-ťop,” říká v knize.