Povstání Romů v Osvětimi 1944. 16. květen jako Den romského odboje

V koncentračním táboře Osvětim došlo 16. května 1944 k něčemu naprosto
mimořádnému – proti příslušníkům SS se vzbouřili Romové věznění v tzv. Cikánském
táboře. Tato událost je v Česku stále téměř neznámá, přestože se k ní váže
celosvětově stále populárnější Den romského odboje. Co se v Osvětimi 16. května
stalo? Server Romea.cz u příležitosti tohoto významného dne
znovu publikuje studii historika Michala Schustera, která osvětimské
romské povstání popisuje a poprvé byla zveřejněna na serveru Romea.cz v roce
2015.

„Cikánský rodinný tábor“ v KT Auschwitz-Birkenau roku 1944

Rok 1944 lze zjednodušeně označit za závěrečnou fázi tzv. konečného řešení
cikánské otázky v Evropě okupované nacisty a tedy i na území protektorátu Čechy
a Morava. Po odtransportování většiny Romů do osvětimského komplexu během roku
1943 následovaly roku 1944 již jen menší transporty. Dne 16. května 1944 došlo k
prvnímu pokusu o likvidaci tzv. cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau, čemuž
zabránilo povstání tamních vězňů, ale především došlo k události nejtragičtější
– na počátku srpna 1944 byl tento tábor zlikvidován.

První pokus o likvidaci „cikánského tábora“ a povstání romských vězňů

Osvětimský velitel Rudolf Höss nařídil na počátku roku 1944 urychlení už
probíhajících prací v části Birkenau, především stavby rampy a kolejí
trojkolejné odbočky trati Osvětim – Katovice, které vedly až ke krematoriu II a
III. Velitel všech krematorií SS Otto Moll musel zajistit během týdne opravu
všech krematorií, dokončit stavby baráků a začít stavbu nových spolu s
vybudováním několika svlékáren u opravovaného bunkru II a za krematoriem V.
Vězňové kopali dvě velké jámy na spalování mrtvol.¹

Veškeré přípravy byly prováděny kvůli židovským transportům z Maďarska. Pro nové
vězně, označené při selekci za práceschopné, bylo potřeba místo pro ubytování, a
tak nejvyšší vedení SS v hlavním táboře dne 15. května 1944 rozhodlo o likvidaci
„cikánského rodinného tábora“. Tím by se uvolnil celý tábor B-II-e pro další
maďarské Židy.²

Konečná akce měla být provedena večer 16. května 1944, kdy údery gongu vyhlásily
zákaz vycházení v celém táboře (tzv. Lagersperre) a tábor byl uzavřen. Před
táborovou branou zastavila nákladní auta a z nich vyskákalo 50-60 členů
zvláštního komanda SS, kteří vyzvali vězně k rychlému opuštění obytných bloků.
Uvnitř bloků však panovalo napjaté ticho, vězni odmítli vyjít, zabarikádovali
dveře a v zoufalství se připravovali na obranu za pomoci kamenů a pracovního
nářadí. Členy komanda SS toto odepření poslušnosti zaskočilo a jejich velitel se
rozhodl akci odložit.³

Romský přeživší Hugo Höllenreiner (nar. 1933 v Mnichově), jenž byl do KT
Auschwitz deportován se svou rodinou roku 1943, na okamžiky vzpoury vzpomíná
takto: „Venku přišlo k bráně určitě tak sedm, osm mužů. Táta spustil křik. Celý
barák se chvěl, jak řval: Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli
něco chcete, musíte dovnitř!“⁴

Celou událost popsal ve své zprávě také bývalý polský politický vězeň KT
Auschwitz a tehdejší úředník (raportní písař) v „cikánském táboře“ Tadeusz
Joachimowski (1908-1979⁵):

„Posledním velitelem cikánského tábora a současně rapportführerem [důstojníkem,
podávajícím hlášení, pozn. MS] byl Bonigut⁶. Pravděpodobně pocházel z
Jugoslávie. Nesouhlasil s přístupy a taktikou SS. Byl to velice dobrý člověk.

Dne 15. května 1944 za mnou přišel a oznámil mi, že s cikánským táborem to
vypadá špatně. Existuje rozkaz nařizující likvidaci cikánského tábora, prý už
dostal odpovídající pokyn z politického oddělení, přes dr. Mengeleho. Cikánský
tábor má být zlikvidován a jeho osazenstvo zabito plynem. V táboře se tehdy
nacházelo zhruba 6500 Cikánů. Bonigut mne pověřil, abych o tom zpravil ty
Cikány, k nimž chovám naprostou důvěru. Žádal, abych je varoval, aby nešli na
porážku jako ovce. Ještě mi řekl, že signálem pro začátek akce bude lágršpere a
že Cikáni by neměli vyjít ze svých baráků.

Bonigut sám varoval některé Cikány. Já jsem rovněž (tajně) vykonal zadaný úkol.

Nazítří kolem sedmé hodiny večer jsem zaslechl gong ohlašující Lagersperre. Před
cikánský tábor přijely automobily, z nichž vystoupilo 50 až 60 esesmanů
ozbrojených samopaly.

Ihned obklíčili baráky obývané Cikány. Někteří příslušníci SS vešli do obytných
prostor s pokřikem Los, los. V barácích panoval naprostý klid. Cikáni, ozbrojení
noži, lopatami, želízky a kameny, očekávali, co se bude dít. Z baráků nevyšli.
Příslušníci SS byli konsternovaní. Vyšli z baráku. Po krátké poradě se vydali do
Blockführerstube [světnice blokového velitele, pozn. MS] za velitelem akce. Po
nějaké době jsem zaslechl zahvízdání. Esesmani, kteří obklíčili baráky,
odcházeli ze svých pozic, nastoupili do automobilů a odjeli. Uzavírka tábora
byla odvolána.

Následujícího dne (17. května 1944) přišel Lagerführer Bonigut a pověděl mi, že
Cikáni jsou pro tentokrát zachráněni…“⁷

Ačkoliv tedy nedošlo k otevřenému střetu romských vězňů s příslušníky SS, hrála
tato událost významnou roli. Rozhodně totiž nebylo v koncentračních táborech
zvykem, aby se vězni hromadně vzepřeli připravené a plánované akci těsně před
jejím samotným provedením. Je zcela nepochybné, že ozbrojené komando SS mohlo
tento akt vzdoru potlačit, ale rozhodlo se nejít do otevřené konfrontace a
raději dosáhnout svého cíle jinou cestou. Tato událost má tedy jednoznačně
charakter povstání a náleží jí významné místo v tragické historii holocaustu
evropských Romů.

V tzv. cikánském táboře v Birkenau se tehdy nacházelo asi 6500 vězňů, z nichž
byla následně polovina odvedena do karantény v hlavním táboře – někteří někdy na
přelomu května a června, další pak na začátku srpna 1944⁸. Byli mezi nimi
němečtí, polští a čeští vězni.⁹

Likvidace „cikánského tábora“ v Birkenau

Do uvolněného „cikánského tábora“ přišlo asi 10 000 žen z Maďarska, které
byly ubytovány v blocích s lichými čísly, zatímco romští vězni přešli na stranu
se sudými čísly. Podruhé se stěhovali do zadní poloviny tábora, když do přední
části tábora přišli muži z Maďarska. V červenci 1944 rozhodl H. Himmler o
likvidaci zbytku „cikánského tábora“.¹⁰ Dne 1. srpna ráno se měli práceschopní
vězni hlásit do transportu, čehož využil také Antonín Absolon-Růžička (nar. 30.
9. 1930 v Mistříně).¹¹ Později vzpomínal: „Jednoho dne v létě, když jsem na revíru¹²
slyšel, že odchází nový transport a řadí se u brány, vyběhl jsem nahý a utíkal
jsem za bloky ke kantýně. Tam někde jsem potkal sestru Janu. Ptala se mě, kam
běžím a já jsem jí řekl, že chci odjet transportem. Začala mě přemlouvat, abych
nejezdil, že jsme zůstali už jen dva, abych zůstal s ní. Vím jen, že jsem jí
řekl, že musím jet. Ani jsem se s ní nerozloučil, spěchal jsem…“¹³

Následujícího dne 2. srpna 1944 byly z práceschopných vězňů a vězeňkyň
„cikánského tábora“ sestaveny poslední transporty do KT v Buchenwaldu a
Ravensbrücku. Buchenwaldské transporty se skládaly z 918 mužů a chlapců, ze
kterých mělo 151 protektorátní příslušnost. V KT Buchenwald se díky transportům
z Osvětimi téměř zdvojnásobil počet tamních sintských a romských vězňů.¹⁴ Ravensbrücké transporty sestávaly ze 490 vězeňkyň. Jejich složení podle státní
či územní příslušnosti je bohužel nezjistitelné.¹⁵ Nicméně i v nich byly zařazeny
protektorátní ženy. Šesti pracovními transporty opouštěli vězňové a vězeňkyně
tábor v Birkenau trvale, protože v té době stál již tzv. cikánský rodinný tábor
před svou likvidací a o osudu jeho zbylých vězňů bylo rozhodnuto.¹⁶

Po jejich odjezdu zůstali v „cikánském táboře“ jen sirotci, starší lidé, matky s
dětmi a jejich otcové, pokud nechtěli opustit své rodiny. Večer z 2. na 3. srpna
došlo k uzavření bloků (Blocksperre) a během něho bylo 2897 žen, dětí a starých
a nemocných lidí převezeno nákladními auty na dvůr krematoria V. Tam musel být
zlomen jejich nečekaný odpor a poté byli nahnáni do plynových komor.¹⁷ Hrůzné
okamžiky popsal jeden z příslušníků tzv. zvláštního oddílu (Sonderkommando)
Filip Müller (narozen 1922 v slovenské Seredi): „Místnost na odkládání šatstva
byla o půlnoci přeplněná lidmi. Neklid vrůstal minutu po minutě… Ze všech stran
se ozýval zoufalý křik, bědování, výčitky, obžaloby. Sborově zaznívaly hlasy:
Jsme přece říšští Němci! Ničím jsme se neprovinili! Jinde bylo slyšet: Chceme
žít! Proč nás chcete zabít? … Likvidace probíhala jako obvykle. Moll i jeho
pomocníci odjistili pistole a pušky a nekompromisně vyzvali lidi, kteří se zatím
vysvlékli, aby opustili odkládací místnost a odebrali se do tří prostor,
určených na otravu plynem. Na poslední cestě mnozí zoufalstvím plakali… I z
plynové komory se ještě dlouho ozývalo přerývané volání a výkřiky, dokud plyn
nevykonal své dílo a neudusil poslední hlasy.“¹⁸ Těla zavražděných, mezi nimiž
byli i mnozí protektorátní vězňové, pak byla spálena v jámách v blízkosti
krematoria, které v té době nebylo v provozu.¹⁹

Vzpomínku na likvidaci „cikánského tábora“ zanechal ve svých pamětech také
velitel tábora Rudolf Höss: „Do poslední chvíle nevěděli, co je čeká; uvědomili
si to tehdy, když je vezli do krematoria č. V. Nebylo lehké dovést je do komor.
Neviděl jsem to, ale vyprávěl mi o tom Schwarzhuber, že žádná likvidační akce
Židů nebyla tak obtížná jak likvidace Cikánů.“²⁰

Během akce táborový lékař Josef Mengele sám zastřelil romská dvojčata-chlapce,
na nichž dělal předtím pokusy, aby je následně mohl použít na pitvání. Dívčí
dvojčata byla převezena do koncentračního tábora Hindenburg. Irma Valdová-Krausová
díky tomu přežila se svými sestrami, jak vzpomínala: „Toho dne přijel do tábora
v 18,30 dr. Mengele, aby dal odtud odvézt zbývající dvojčata, mezi nimiž byly i
moje dvě sestry Anna a Alžběta. Z celé početné rodiny jsem byla jejich jedinou
příbuznou, s níž se nechtěly za žádnou cenu rozloučit. Za zmatku naložili na
auto s dvojčaty také mne, což mě zachránilo před jistou smrtí.“²¹

Na hromadnou vraždu navazovalo brutální zabíjení vězňů a vězeňkyň, kteří po
odtransportování přijížděli zpět do Auschwitz-Birkenau, aby tam jako
práceneschopní a vyčerpaní rovněž zahynuli v plynových komorách. Za tímto cílem
poslali z KT v Buchenwaldu 26. září 1944 200 romských chlapců a 10. října 1944
mj. 800 Romů, podobně jako z pracovních komand KT Ravensbrück 11. a 14. října
1944 celkem 217 romských žen a dívek. Některé prošly selekcemi a byly znovu
transportovány zpět do Ravensbrücku, zbývající skončily jako všichni vrácení
muži a chlapci, v plynových komorách.²²

Mezinárodní den romského holocaustu

Rok 1944 a jeho místo v romských dějinách zůstává nadále živým a co je
důležité – tragické události romského holocaustu konečně získávají pevné místo
také v dějinách celoevropských, resp. světových. Roku 2014 uplynulo již 70 let
od hromadné likvidace tzv. cikánského rodinného tábora ve vyhlazovacím
koncentračním táboře v Osvětimi. A tak i 2. srpna 2014 se stal bývalý tábor v
Březince místem pietního shromáždění, na němž se sešli představitelé evropských
romských organizací, zástupci polské vlády, úřadů, místní samosprávy, diplomaté,
přeživší, pamětníci a pozůstalí. Datum 2. srpna bylo vyhlášeno mezinárodním dnem
romského holocaustu a např. v Polsku významným státním dnem.²³