Ondřej Mrázek: Vydařená párty proti rasismu roztancovala stará jatka
Chvíli vlahý
jarní deštík, chvíli slunce, a pak se nad střechami holešovických domů
objeví svítivá a něžně zamžená duha. Aprílové počasí jako vyšité,
ideální nálada pro dnešní oslavu Mezinárodního dne Romů se úspěšně
dolaďuje. Spěcháme s hloučky dalších lidí od stanice Dělnická směrem k
Vltavě. Vlevo přístav, vpravo tržnice, před námi večer plný muziky a
všude kolem fotografické podvečerní světlo jako z romantického filmu.
Koncert speciální „Brutální sestavy“ tvořené kapelami Sendreiovci, Para
a drsnými rappery z Mojí reči, který stylově zahajuje kampaň proti
rasizmu s názvem Nevidím to černobíle, za chvíli začíná! Jde se na to.
Tos zabil. Tam nejdu!
Vcházíme
do brány tržnice a zůstáváme chvíli zmateně stát. Před námi se
rozprostírá výdejní sklad internetového obchodu Alza.cz, jehož
připitomnělé nevyžádané reklamy mě při projíždění internetu doslova
přivádějí k šílenství. Aha, musíme o kousek dál. Kráčíme podél
oprýskané budovy starých jatek, jejíž rozlehlá okna na nás působí
slavnostně a zároveň i trochu strašidelně. „Tady fakt zabíjeli krávy?“
ptá se moje dcerka, která mě doprovází. Na moje nesmělé přikývnutí
reaguje svérázně: „Tos zabil, tati, tam nejdu.“ Po chvíli ale i u ní
vítězí nad krvavými asociacemi zvědavost a noříme se do poněkud ponuré
chodby, vyzdobené podivuhodnými lampami a lampám podobnými objekty z
prázdných zelených skleněných lahví. Nad pokladnou blikají ostrá světla
jako z nějakého sci-fi hororu. A to už vcházíme do první ze dvou
prostorných hal, v nichž se na pět dní a hlavně nocí usídlil dočasný
klub Blink Excelent – obdoba moderních dočasných divadelních a
hudebních klubů v New Yorku, Londýně nebo Berlíně – a spěcháme k baru
osvěžit vyprahlá hrdla.
Pivečko i malinovka zurčící bublinkami
vypadají skvěle. Jde se slavit! Petr ze Slap A jak oslavit Mezinárodní
den Romů lépe než s divokou romskou muzikou? Ještě lépe nejen s divokou
romskou muzikou, ale i s některým z dnešních oslavenců – Romů. Dnes je
pro ně ten vzácný den, kdy se o nich mluví jinak než v souvislosti s
všemi možnými kontroverzemi, které si česká většinová společnost ve
svých předsudcích vytvořila. A když to jde dnes, proč by to nešlo i
jindy, vkrádá se odvážná myšlenka. Že je v dnešní nervózní a nenávistné
době naivní, mi dochází záhy, když se mi myslí mihne stín sílící
xenofobie a nesnášenlivosti, umocněný vlivem zvláštní nálady
podivuhodného prostoru 130 let starých jatek, ve kterých jako by ještě
v temných koutech pod stropem dřímaly poslední nevyvětrané chuchvalce
odporné jateční smrti. Ale dost černých myšlenek, poroučím si: dnes se
tu nemorduje, dnes se tu tancuje.
Náš oslavenec je dnes Petr.
Přijel až ze Slap. Co o něm říct? Zatím ho moc neznáme, víme jen, že je
mu přes padesát, je Róm a bydlí v chráněném bydlení ve slapské bytovce
pro lidi s mentálním postižením, které spravuje občanské sdružení
Portus Praha. Pozvali jsme ho i v doprovodu sličné sociální pracovnice
vlastně úplnou náhodou. Předcházející večer jsem se chlubil své známé v
jednom z vršovických barů, kam že se to zítra chystám. Ona vykřikla:
„jéžišmarjá, kdyby se tam tak dostal Petr! On po takovém pořádném
cikánském koncertu touží už snad rok, a zatím marně.“ Slovo dalo slovo
a dnes jsme všichni tady. Petr si podupává nohou do rytmu první
chytlavé vypalovačky skvělých Sendreiovců a vlní se do rytmu s
ostatními, jen občas se usměje, spiklenecky na nás mrkne a ukáže palec
nahoru. Svátek jak má být.
Pláž ve sprše Apropo – když jsme u
těch palců
U vysoké stěny vedle baru trůní stojan s velkým bílým
papírem, opodál stolek s dětskými vodovými barvami a sklenicí vody.
Každý, kdo přijde, chvíli váhá, kterou z barev vybrat, smočí palec ve
vodě, zašťourá s ním v mističce vodovky a otiskne na papír. Původně
bílá plocha ožívá barevnými puntíky jako jarní louka. „Přestaň sbírat
palce online a dej nám jeden offline. Na místě a natvrdo. Jsi ten, kdo
se nebojí blbosti a chceš proti ní bojovat? Přidej se k nám,“ píše se v
letáku projektu Nevidím to černobíle, jehož je barevné „palcování“
součástí. „Neexistuje žádné ALE. Když řekneš, že nejsi rasista, ta věta
končí tečkou.“ Otisk palce je unikátní u každého člověka na planetě,
připomínají organizátoři. „Na první pohled poznáme, že jde o otisk
palce lidské bytosti, ale poznáte, jestli byla bílá, černá, žlutá,
jestli byla na holky, nebo na kluky? Těžko.“
Palec na papír
právě za přítomnosti fotoaparátů a kamer otiskuje i organizátor
projektu, producent a promotér Jakub Vedral a dává se s námi na chvíli
do řeči. „Klub Blink je to, čemu se v Mew Yorku nebo Berlíně říká
„pop-up klub. Otevírá se jen na pár dní, vlastně na chvilku, na „mžik
oka“, proto „blink“, říká Jakub a pokračuje: „Letošní Pop-up klub Blink
Excelent je už pátý v řadě. Jednou se podíval do brněnské fabriky
Vlněna, počtvrté zavítal do Holešovické tržnice, pokaždé jenom na
chvíli, a pak zase půjdeme dál. Jsme takoví nomádi, co hledají díry v
matrixu měst,“ usmívá se. Pak se opatrně zeptá, jestli už jsme byli na
záchodě ve sprše. Nechápeme. A tak Jakub Vedral zve mužskou část naší
malé výpravy na utajenou chloubu letošního Blink Excelentu – sprchový
pisoár. Vcházíme do chodbičky se starými dlaždičkami, snad ještě z časů
jatek, a nestačíme se divit. V odtokových vaničkách dvou sprchových
koutů je na zemi hromada písku a naskládané kamení. Mezi kameny se
lesknou barevné „škebličky“ osvěžovačů vzduchu. To je něco! Úplně jako
u moře.
Svěží dojem doplňuje voda, pomalu crčící z původních
sprch. Kdo přijde, vyprskne smíchy. A jde na věc. Praktické, vtipné,
objevné! „Jeden záchod, který tu původně byl, by rozhodně nestačil. A
tak jsme museli trochu zaimprovizovat,“ krčí rameny Jakub Vedral.
Zpočátku možná šlo o z nouze ctnost, ale v průběhu večera se „čůrací
sprchový happening“ stává oblíbenou atrakcí Blinku i vděčným tématem
vtípků. Acalari Bomba V sále, kde se hraje, se začíná publikum příjemně
vlnit, elektrizovat a houstnout. Ďábelské vytí harmoniky střídají
divoká, leč procítěná sóla houslí, basa tvrdí celou tu krásu tak
našlapaně, až mám pocit, že mi hraje přímo v hrudníku. A když se dají
Sendreiovci do zpěvu, neopouští mě intenzivní mrazení v zádech.
Obyčejně se tancovat stydím, ale po chvíli se přistihnu, že poskakuji
do rytmu jako Švandovy čarovné dudy. Jinak to prostě nejde.
Jedna pecka střídá druhou
Jedna
pecka střídá druhou, roztančený a rozezpívaný dav se dostává do varu:
Hej Romalé, Hej čhamalé, E daj na svali, Čhajori je šukari je, Amen
Savore, Čaje čaje, Devla devla. To je nářez! Na jeviště přichází
speciální host, nevidomý romský zpěvák Mário Bihári a přispívá k
oslavě, seč mu hlasivky stačí. A tekutá radost, která se line do davu z
pódia, pořád nemá konce kraje. Sendreiovci rozjíždějí svůj pouťový
kolotoč pořád rychleji, až se z toho točí hlava. Dav pulzuje jako krev
v hrdle maratónského běžce na třicátém pátém kilometru a když přijde
Acalari Bomba vybuchuje nadšením jako novoroční ohňostroj. Romové jsou
i tady v menšině, ale v tanci mají jasně navrch. Takhle veselo tady, ve
zdech starých jatek, snad ještě nebylo, more…
Všechno
nejlepší! Skvěle naladěné publikum si asi po hodině a půl přebírá
kapela Para, která zve po pár písničkách na scénu všechny zúčastněné z
dnešní Brutální sestavy. Rockový nářez je umocněný cikánskou harmonikou
a houslemi a vrcholem večera je improvizace, při níž vyskakují na
pódium i rappeři z Mojí reči. Řízné a vtipné rýmy se mísí s romskými
refrény, bílí hrají a tancují s černými, všechno se slévá v
nejkrásnější hudební směsici v jeden harmonický celek. Když se pak
šťastní, zpocení a rozezpívaní ocitáme před branou bývalých jatek,
překvapeně si uvědomujeme, že jsou dvě ráno a poslední metro dávno
ujelo. Nad Holešovicemi „blinkají“ hvězdy, kráčíme k řece, s chutí
nasáváme čerstvý dubnový noční vzduch a uvědomujeme si, jak jsme
vděční, že jsme tu dneska byli. Díky Blinku za skvělý nápad, díky za
božskou muziku a všem Romákům ještě jednou: všechno nejlepší.
