Ondřej Mrázek: Pomáhat a chránit? Vyhánět a mlátit!
To, co předvedla policie v sobotu po demonstraci za zachování
Autonomního sociálního a
kulturního centra Klinika, bylo hodně absurdní představení jako vystřižené z
dokumentárního filmu o policejním násilí proti demonstrantům před listopadem
1989.
Zbytečné mlácení lidí, vulgární nadávky vůči pokojným demonstrantům, mezi
nimiž bylo hodně dívek. Koho napadl ten zhovadilý nápad posílat proti klidným a
slušně se chovajícím mladým lidem protiextremistickou jednotku? Jestli se někdo
choval jako extremista, byli to duševně nevyrovnaní, řádící a řvoucí těžkooděnci
se sadistickými choutkami. Vypadalo to, že „kliniku“, nejlépe psychiatrickou, by
mnozí z nich potřebovali jako sůl.
Policisté se chovali jako blázni. Rozzuření, zlí, tupí a nebezpeční blázni.
Jejich zásah neměl smysl, protože přišel v době, kdy se většina zúčastněných už
rozešla a organizátoři pohodovou demonstraci, která vesele, ale v klidu, za
zvuku hudby, štěkotu psů a žvatlání malých dětí v kočárcích prošla pražským
Žižkovem, oficiálně ukončili. Lidé postávali v parku v hloučcích, povídali si,
občas se ozval smích, jindy skandování „Kliniku nedáme!“. Atmosféra byla
sváteční, pozitivní, všichni si pochvalovali, jak se demonstrace povedla, že na
ní přišlo víc lidí, než se dalo očekávat. Tisíc, tisíc pět set, tisíc osm set?
Tolik lidí často nepřilákají ani akce s republikovým významem a politickým
zaměřením – tady šlo přitom o lokální problém: upozornění na turecké hospodaření
státu s nemovitostmi, konkrétně s chátrající, pět let opuštěnou budovou bývalé
polikliniky, kde přespávali bezdomovci a přebývali narkomani.
Extremismus skupinky mladých lidí, k nimž se během deseti dní přidalo několik
stovek sympatizantů, spočíval v tom, že na vlastní náklady zaneřáděnou budovu
uklidili, smetí odvezli v zaplacených kontejnerech a pak po deset dní přinesli
do budovy život. Konaly se tu koncerty, výstavy, přednášky, promítání filmů a
večery nonkonformní poezie, ale hlavně neplánované debaty a setkání, přicházeli
starší lidé ze sousedství, jedna babička přinesla bábovku, další nadšenci
přinesli ohromný hrnec polévky. Všichni se k sobě chovali ohleduplně, vstřícně a
přátelsky – zažít tu krásnou atmosféru sounáležitosti oproštěnou od nervozity,
agresivity, tuposti a křupanství byla opravdu síla! Jenomže po deseti dnech
policie všechny vyhnala a budovu zablokovala. Na to měla sobotní demonstrace
upozornit.
Výkřiky, nadávky, ječení dívek, němý údiv, tupé rány obušků, sprosté nadávky
robocopů, krev, chaos. Organizátora protestu Arnošta Nováka policisté strhli k
zemi, přisedli a když se nemohl bránit, bili ho do zad a do hlavy. Po nečekaném
zásahu zůstalo na rozbahněné trávě několik zraněných lidí. Dva odvezli sanitky
do nemocnice. Všichni byli v šoku. Slovo policejní stát brala do té chvíle
většina z nich jako trochu nadnesenou metaforu. V jediném okamžiku si ale
bolestně uvědomili, jak lehce a rychle se může stát realitou.
