Ondřej Mrázek: Lekce Ukrajina aneb Jak se vyvarovat násilí a fašismu

(Zamyšlení nad posledním vývojem událostí na Ukrajině a jejich
souvislostmi s českou realitou)

Kdo se dozvídá o dění na Ukrajině z českých sdělovacích prostředků – čest
výjimkám –musí mít pocit, že tamní revoluce je bojem dobra proti zlu, za
evropské hodnoty, demokracii, svobodu a také za kapitalismus, tak říkajíc pevně
střežený pevnou hrází vojsk NATO. Že je to vlastně taková naše Sametová revoluce
bez Havla, boj za svobodu všech Ukrajinců a nezávislost jejich země na
Putinovském Rusku. Skutečnost je ovšem jiná.

Kdo si čte sdělovací prostředky ruské, má naopak pocit, že události
posledních dní jsou pučem fašistických bojůvek a fotbalových chuligánů,
bojujících proti ukrajinským policejním jednotkám za žold, který dostávají od
opozičních stran, podporovaných vládou Spojených států, Německa, Polska a
dalších evropských zemí. A že jde tedy v podstatě o boj zla proti dobru, jehož
cílem je připojit Ukrajinu k Evropské unii, armádu připojit k NATO, zlikvidovat
tamní průmysl a využít tamní trh jako odbytiště pro neprodejné zboží ze Západu.
I v tomto případě – ač je ruský pohled pro konzumenty výhradně pohledu západního
v lecčems inspirativní – je ovšem skutečnost úplně jiná.

Strach na Krymu

Kdo se snaží sledovat dění na Ukrajině nezprostředkovaně, nejen z reportáží
místních nezávislých médií, ale i z přímých svědectví tamních obyvatel,
účastníků i odpůrců protivládních nepokojů, umělců, politologů a nezávislých
osobností i docela obyčejných lidí z různých částí Ukrajiny, musí v tom mít
pořádný zmatek. Realita ukrajinské současnosti je totiž nepředstavitelně
mnohovrstevnatá, často vzájemně protiřečivá a rychle se měnící.

Ano, v zásadě například platí, že západ a střed země (ekonomicky a sociálně problematičtější, národně uvědomělejší a historicky prozápadnější) má jiné priority než východ a jih (národnostně rozmanitější, průmyslovější, ekonomicky provázaný s Ruskem), to ale neznamená, že by všichni demonstranti přijeli do
Kyjeva ze západu, ačkoli například provolání Krymského parlamentu o tom, že
občané Krymu zásadně odmítají žít v nacistické banderovské Ukrajině, má podporu
drtivé většiny obyvatel žijících na území Krymské autonomní ukrajinské republiky
(Krymští Tataři, Krymští Turci, Židé, Rusové a další desítky národností), kteří
již zažili praktiky „poukrajinšťování“ na vlastní kůži.

Takhle to dál nejde

Protesty, které začaly loni na podzim jako nepříliš významné demonstrace
několika set, či maximálně dvou tisíc příznivců opozičních politických stran, a
byly v jádru neškodnou reakcí kyjevské inteligence na odmítnutí prezidenta
Janukoviče podepsat dohodu o asociaci s EU, přerostly po brutálním zmlácení
studentů, kteří akci podpořili, speciálními policejními jednotkami Berkut, v
živelný rozhořčený protest více než sta tisíc lidí proti brutalitě policie proti
bezbranným, neozbrojeným a pokojně demonstrujících mladých lidech. To už nešlo
ani tak o vstup do Evropské unie, který je ostatně polovinou Ukrajinců vnímán
rozporuplně, ale o to, že pohár trpělivosti s režimem přetekl. A současný režim
je zosobněn prezidentem Janukovuičem a jeho „rodinou“ – nejbližším okruhem
vyvolených spojenců, jejichž despotická moc a dlouhé prosty sahají do všech
oblastí ukrajinského života, které buď zastrašují, nebo korumpují.

Zásadní umocnění náhlé nenávisti proti léta tolerovanému režimu vyvolal opět
Janukovič, když v parlamentu, který kontroluje, prosadil balíku zákonů
kriminalizujících veškeré protestní aktivity, třeba i za pouhou účast na
demonstraci.

Právě odpor proti Janukovičovi se rozrostl do nebývalých rozměrů, zasáhl
různé vrstvy společnosti a sjednotil je k zoufalé snaze o revoluci vedené s
jednotící vizí „takhle to dál nejde. Děj se, co děj, buď to změníme, a když ne,
děj se vůle boží.“ Zprávy o bití, mučení náhodně zatčených demonstrantů, často
mírumilovných účastnících protestů, a prvních obětech situaci ještě
zdramatizovaly a vyhrotily.

Revoluční solidarita

Nelze nevidět, že naprostou většinu mezi revolucionáři z Majdanu tvoří
rozmanitá, pestrá, barvitá společnost, kde nerozhoduje věk, sociální postavení
ani politické přesvědčení. Na barikádách v centru města vládnou přísná pravidla
a disciplina, nesmí se pít alkohol, všichni musí dodržovat příkazy velení
Majdanu. Speciální dobrovolnické oddíly, které se střídají na směny, neustále
vaří a roznášejí horký čaj a jídla, zásobují bojovníky teplým oblečením, starají
se o udržování „ohřívacích ohňů“, zdravotnickou službu, dodávky dřeva, jídla,
vody i dřevěných palic, štítů, pyrotechniky a surovin pro výrobu molotovových
koktejlů. Panuje všeobecná euforie a naděje na „to, že až zvítězíme, bude líp“ i
strach z odvety režimu. Před takovým poryvem občanské statečnosti a
neposlušnosti, jaký zažívá v těchto dnech většina Ukrajinců, je třeba pokorně
smeknout, zároveň bolestně nutí ke srovnání s občanskou pasivitou tolerující
praktiky našich oligarchů, které se v mnohém podobají těm z Janukovičovy rodiny.
Navzdory tomu má však poučení z ukrajinských masových rebelií hořkou a varovnou
příchuť.

S Hitlerem na štítech

Sílí totiž obavy, že spontánní rozhněvané protesty proti dalšímu rozkrádání a
tunelování Ukrajiny úzkou skupinou oligarchů u moci, budou zneužity krajně
pravicovými, nacionalistickými politickými silami, které získávají s každým dnem
bojů na barikádách stále větší sympatie radikálně naladěné části společnosti i
reálnou moc v ulicích, jako „ti, kdo jsou jako jediní odhodláni svrhnout
Janukoviče a udělat v zemi pořádek“.

Bojově-politické uskupení Pravý sektor, sdružující hlavně radikály z různých
nacionalistických skupin (Trojzubec Stěpana Bandery, Ukrajinští nacionalisté,
Patrioti Ukrajiny nebo Bílé kladivo), včetně fotbalových hooligans, tvoří tvrdé
jádro pouličních bojovníků v ulici Hruševského, kteří se v očích mnoha Ukrajinců
proměnili z obávaných chuligánů v hrdiny revoluce.

Pod politickým patronátem ultranacionalistické a xenofobní strany Svoboda a
jejího lídra Olega Tjagnyboka. Svoboda, označovaná za extremistickou
nacionalistickou organizaci, která se ztotožňuje s ideologií německého národního
socialismu (Výroční zpráva Institutu Stevena Rosse pro výzkum antisemitismu a
rasismu), hlásí se k odkazu fašistické Organizace ukrajinských nacionalistů a
každý rok slaví založení ukrajinské divize Waffen SS, již dříve pronikla do
parlamentu i komunálních zastupitelstev několika západních oblastí země.

Ačkoli mnozí Ukrajinci nacionalisty a fašisty na barikádách označují za
„trojského koně“ Janukovičovy propagandy, nad vchodem do kyjevské radnice stále
visí čtyřmetrový portrét Stěpana Bandery, na barikádách houfně vlají černočerné
prapory banderovců a modré vlajky se žlutým logem Svobody, někteří z bojovníků
mají na helmách štítech nápisy SS, wolfsangelské runové znaky podobné svastikám
a nechvalně proslulé nacistické číselné šifry 14 (David Lane) a 88 (Heil
Hitler). Hitem jsou také helmy a uniformy nápadně připomínající nacistické
uniformy.

Fašisti jsou ti druzí

Na druhé straně se ale většina demonstrantů od ultraradikálních nacionalistů
distancuje a na jakýkoli dotaz či zmínku o fašistických silách reagují
podrážděně s tím, že skutečnými fašisty jsou Janukovič se svou „rodinou“ a
příslušníci zásahových jednotek Berkut, jejichž metody si s těmi fašistickými
nezadají. Nejde jen o brutalitu při mlácení bezbranných studentů, zastrašování a
nátlak na veškeré názorové oponenty, ale například i agresivní nenávist vůči
sexuálním menšinám. Janukovičovi příznivci často nazývají snahy o integraci země
do Evropy za „diktát židovlády evropských gayů“. Tragédií je, že kulminující
násilí a zákeřné metody boje (přepadávání a unášení nepřátel, jejich bití,
mučení a v nejednom případě zabití) vede k rostoucí brutalitě na obou stranách a
zvyšuje obavy ze vzniku reálné občanské války. Ta by ovšem mohla přerůst v
konflikt velmocí, pokud by jednu stranu začala podporovat EU a USA, zatímco
druhou Rusko.

Nástup nacionalistů na Ukrajině vyvolává reakce jak v různých částech země,
tak i v zahraničí.

V Užhorodě na západě země například demonstruje několik set Rusínů a členů
dalších menšinových národností proti haličským nacionalistickým radikálům, kteří
chtějí obsadit sídlo místní moci. Obávají se nenávisti proti „všem, kdo nejsou
Ukrajinci“. Podobné obavy zaznívají i z Krymu a dalších oblastí na jihu a
východě země, kde žijí kromě Ukrajinců Rusové, Krymští Tataři a další desítky
národností.

Ukrajinské nepokoje a aktivní bojové angažmá ultranacionalistů vyvolávají
také obdivné reakce evropských pravicových extremistů. Ruská náckovská skupina
Wotan Jugend, která má své pobočky na Ukrajině i v České republice, například
opakovaně uvedla, že angažmá pravých radikálů na kyjevských barikádách je
nenahraditelnou lekcí pro celou evropskou nacistickou scénu do budoucna.

Ukrajina jako lekce

Sledujeme-li dramatické záběry z Ukrajiny, mnozí z nás se ujišťují, že je to
„daleka na východě“, kde mají lidé „jinou mentalitu“ a „jiné problémy“, talže
jde o konflikt, který se nás vlastně ani tak moc netýká. Podobný postoj
zastávají česká média. Skutečnost je ale taková, že původní katastrofou Ukrajiny
bylo její vytunelování a rozkradení oligarchy, které uvedlo většinu obyvatel do
sociální nouze a chudoby. S tunelováním země přitom paradoxně nezačala
Janukovičova „rodina“, ale oligarchické klany Juščenka a Timošenkové, které byly
ovšem v zahraniční politice orientovány prozápadně a proevropsky. Právě sociální
vyloučení a ekonomická krize, která tvrdě dopadla na všechny vrstvy ukrajinské
společnosti, byla podhoubím pro strmý vzestup obliby nacionalistických sil s
fašizující propagandou.

Také v České republice se dostává stále větší podpory veřejnosti silám, které
jsou otevřeně xenofóbní a nacionalistické. Z Ukrajinských protestů bychom si
měli odnést dvě následující poučení: vzít si příklad z odvahy a občanské
angažovanosti, s jakou se Ukrajinci postavili režimu, založeném na korupci, a
vyvarovat se toho, abychom zbytečnou pasivitou nedali prostor pro vzestup
našich, českých ultranacionalistů, kteří jsou vždy připraveni ukázat lidem na
viníky (často zástupné jako jsou národnostní, názorové, náboženské nebo sexuální
menšiny) a nabídnout se, že s nimi ve jménu národa udělají krátký proces.