Ondřej Klípa: Vietnamci a Romové, hodní a zlí vetřelci

Ve všeobecně oblíbeném srovnání Vietnamců a Romů jsou zašifrované názory na
tzv. romskou otázku. Ta je ve skutečnosti hlavním předmětem těchto řečnických
figur, ve kterých Vietnamci hrají čistě účelovou roli a které jsou v podstatě
jen rafinovanější formou „nadávání na Cikány“.

Konírnu paláce Kinských na Staroměstském náměstí osídlili pozlacení Buddhové
a Bódhisatvové v roztodivných pozicích. S přivřenýma očima a vševědoucím úsměvem
hledí vietnamské tváře na české návštěvníky. Ano, vietnamské. V těchto dnech až
do začátku května totiž probíhá v Národní galerii výstava Vietnamské umění v
Čechách, ve které jsou buddhistické symboly ústředním tématem. Ještě zajímavější
než poměrně nevelká kolekce, převážně z vlastních sbírek NG s výpůjčkou z
Náprstkova muzea je ale zapojení zdejších Vietnamců do její přípravy. Svaz
Vietnamců je oficiálním partnerem výstavy a řada Vietnamců se angažuje v
doprovodných akcích, včetně speciální exkurze do srdce vietnamské menšiny u nás
– tržiště Sapa v pražské Libuši. Toto historicky první zdařilé prolnutí „vysoké
kultury“, tedy sbírkových předmětů v NG, s reálně žijícími Vietnamci u nás je
důležitým krokem k lepšímu vnímání vietnamské populace ze strany české majority.

Je také další příležitostí k zamyšlení, proč se nezlepšuje stejným tempem
vnímání Romů. Přestože i oni mají „své“ muzeum v Brně, na komentované prohlídky
brněnského Cejlu se fronty nestojí. Naopak. Vůči Romům vzrůstají projevy
nenávisti. Na mysl tak přichází dlouhodobě oblíbené porovnávání vietnamské a
romské menšiny. Příkladem za všechny budiž vyjádření „Honzy“ z jedné online
diskuse: „Vietnamci sem přišli nedávno a Romové už tu jsou pár století. Je
zajímavé, že většina Vietnamců má práci a většina Romů ne! Kolik Vietnamců a
kolik Romů ročně vystuduje vysokou školu? Vietnamců hodně – z Romů téměř nikdo!
Oba národy mají stejné podmínky – není chyba v mentalitě Romů? Podle mě ano.“
Vedle anonymních řečníků se na stejné téma vyjadřují také vlivné osoby. V anketě
serveru ParlamentníListy.cz odpověděl před nějakým časem populární senátor
Jaroslav Doubrava, že „Vietnamci určitě nejsou svatoušci, ale nějaká kriminalita
je u nich spíše výjimkou a okrajovým jevem. Pracují, řádně posílají děti do
školy, starají se jeden o druhého a nedělají problémy na rozdíl od Romů. U
Vietnamců je kriminalita výjimkou, zatímco u Cikánů spíše pravidlem“. Majoritní
populace se tak staví do role učitele, který z odstupu katedry známkuje úspěchy
těchto žáčků ve škole integrace do české společnosti. Vietnamec má za jedna
(mínus), Rom za pět. Pan učitel přitom zůstává nestranný. Oba žáci jsou přeci ve
stejné třídě a podstupují stejné zkoušky.

Na stejné čáře

Na první pohled vypadá srovnávání Vietnamců a Romů neškodně a vcelku logicky.
Obě skupiny patří do kategorie velkých menšin, které svým (spíše odhadovaným)
počtem výrazně převyšují ostatní etnické menšiny v České republice. Obě jsou
jednoznačně vnímány zřejmě i v důsledku fyziognomických odlišností jako cizorodé
prvky. V našem východoevropském pojetí jako odlišné „národy“, ať už si dotyčné
osoby napíší do kolonky „národnost“ ve sčítání lidu cokoliv. Avšak na rozdíl od
jednotlivých imigrantů z celého světa jsou Vietnamci a Romové vnímání jako
zřetelně vymezitelné skupiny, které známe a s jejichž existencí zde se počítá.
Poslední bod přitom ještě posílilo přijetí vietnamského zástupce do Rady vlády
pro národnostní menšiny v létě minulého roku, tedy de facto uznání Vietnamců
jako národnostní menšiny v Česku, který tak usedl doslova za jeden stůl se
zástupci Romů. Tím se obě menšiny dostaly na stejnou úroveň nejen v očích
veřejnosti, ale i z hlediska úředního.

Výrazně xenofobní a extremisticky naladěná část společnosti takové srovnávání
považuje za bezpředmětné. Obě skupiny považuje za terč své nenávisti a obětního
beránka svých frustrací. Vietnamce přitom snadno očerní za pomocí různých
mediálních zpráv o vietnamských varnách pervitinu či zkaženém jídle v jejich
restauracích (motiv pašovaného a padělaného zboží už vyšel z módy). Většina však
zdůrazňuje rozdíly mezi „vietnamskými premianty“ na českých základkách a jejich
udřenými rodiči na jedné straně, a „záškoláckými cikáňaty“ s rodiči na dávkách
na straně druhé. S čistým svědomím. Není to přeci šovinistické srovnávání „nás“
(dobrých) a „jich“ (zlých), ale dvou skupin na údajně stejné startovní čáře.

Jejich srovnání také poskytuje pohodlné vysvětlení, proč se integrace Romů
nedaří. Prostě si za to můžou sami.

Migranti a domácí

Bylo by zajímavé sledovat, zda by se Vietnamci v České republice těšili
stejně příznivé reputaci, kdyby zde žil sociologický průměr celého obyvatelstva
Vietnamské socialistické republiky. Velká část Vietnamců doma žije v chudobě,
ne-li úplné bídě. Ti však obvykle nemigrují, protože na to nemají. Vědci
studující migrace již dávno přišli na to, že pokud vůbec nejchudší z nejchudších
migrují, jsou to většinou jen útěky do nejbližšího sousedství před konflikty,
zhoršujícími se přírodními podmínkami či katastrofami. Populární mýtus o tom, že
čím více lidé strádají, tím více jsou puzeni k odchodu „za lepším“ do
zahraniční, jednoduše neplatí. V dnešním světě navíc případnou migraci
nejchudších utlumují velké nadnárodní společnosti, které se snadno a rychle
přestěhují za nimi a využijí jejich zoufalé situace doma. Pracovní
„příležitosti“ si je tak najdou přímo v deltě Mekongu. Jinak i plavící se
migranti na vratkých přeplněných bárkách po středozemním moři do Itálie či
Španělska jsou sice zcela zjevně zbědovaní, ale i oni museli do této kalvárie
investovat často relativně hodně peněz. Zvláště k běžné pracovní migraci jsou
tedy nutné peníze a také určité organizační a jiné schopnosti. Zdrojová populace
tak prochází selekcí. Budoucí emigranti již museli být schopni nějak se
„zařídit“ v drsných podmínkách Vietnamu. Často si přinášejí nějaký vstupní
kapitál sebou, od kterého se pak mohou snáze v cílové zemi odrazit, a obvykle
také tuší, co je čeká.

Poslední migrační vlna asi dvaceti tisíc Vietnamců do České republiky krátce
před vypuknutím finanční krize sice obsahovala i velmi chudé lidi, ale také ti
museli ze širokého příbuzenstva a zastavením veškerého majetku poskládat na
jejich poměry obrovské sumy – obvykle okolo 10 tisíc dolarů – na všechny úplatky
a zprostředkování legálního pobytu v ČR. Tito Vietnamci pak své horší výchozí
podmínky dohánějí extrémní motivací v novém prostředí uspět. A to za každou
cenu, včetně propůjčení se drogové mafii. Zoufalé případy pak ze strachu o osud
zadlužených příbuzných končí sebevraždou a prý i prodejem orgánů.

Zdejší Romové však žádnou pracovní migrací nejsou i přesto, že jich většina
přišla v poválečném období ze Slovenska. To byl ale do velké míry státem řízený
(a vynucený) přesun v rámci jedné republiky.

Romové – podobně jako Češi – jsou zde tedy zastoupeni v celém spektru své
populace, jak schopní, tak neschopní. Naopak lze předpokládat, že elity mezi
Romy do značné míry prořídly v novodobých migračních vlnách na Západ. Zatímco
zdejší Vietnamci se před svým příchodem vědomě rozhodli ke změně a dle svých
možností se na ni připravili, Romové jsou „domácí“ a socio-ekonomická změna se
děla kolem nich. Ať už šlo o příchod komunismu, který zlikvidoval dosavadní
alespoň částečnou hospodářskou symbiózu a vzájemnou toleranci mezi Romy a gadži
na slovenském venkově, nebo kapitalismu, který ukončil jejich dosavadní sociální
jistoty a vysokou – přestože často umělou – zaměstnanost.

Naše temná strana

Značné rozdíly však vycházejí i z historické zkušenosti, byť je v tom určitý
paradox. V již zmiňované diskusi se podobně jako „Honza“ i pisatel „Mirko“ ptá:
„Proč se například Vietnamci, kteří jsou zde několik desetiletí, vcelku úspěšně
začlenili do společnosti, zatímco Romové, kteří jsou v Evropě už několik
století, dosud ne?“ Dalo by se říci: možná právě proto. V době příchodu Romů do
jihovýchodní a později do střední a západní Evropy (15. století) dostali téměř
od počátku roli „významného druhého“, který posiloval identitu Evropanů tím, že
se vůči němu mohli vymezit. Naše jediná správná křesťanská víra a jejich
pohanské zvyky a magie. Náš vztah k půdě a domovu a jejich věčné tuláctví. Naše
trubadúry opěvovaná alabastrová pleť a jejich nezvykle tmavá kůže. Vhodně tak
doplňovali zas jiné negativní charakteristicky dalšího významného druhého –
Židů. Všimněme si, že nejen v našem lidovém folkloru má čert či podobná záporná
postava vždy typicky romské a/nebo židovské rysy. Jak ukázal například britský
antropolog Michael Stewart na příkladu maďarských Romů, tohle projektování všeho
zlého kolem nás i v nás – včetně vytěsňované touhy po „zakázaném ovoci“ – do
naší představy romského životního stylu platí dodnes.

Vietnamci už přišli do odlišné situace, kdy poptávka v tehdejší ČSSR po novém
protipólu naší identity tolik nebyla. Vietnamci si zde prošli několika fyzickými
napadeními a na počátku 80. let i xenofobní hysterií, která je obviňovala od
šíření pohlavních a exotických nemocí až po pokus o teroristický útok vyhozením
obchodního domu Kotva do povětří. Pevně ohraničenou přihrádku, ve které byli již
tradičně umístěni a od majority odděleni Romové, však nedostali.

Zřetelným důkazem tohoto zaškatulkování Romů jsou dost typické snahy některých z
nich nepočítat se mezi „ty Cikány“. A to i v případě, kdy jde o osoby typicky
romského vzhledu a často i blízce příbuzné s těmi, vůči kterým se vymezují. Je
to možná zoufalá reakce jak uniknout etnickému stereotypu, který je neúprosně
všude provází bez ohledu na jejich vlastní jednání. Nářky jsou často slyšet i ze
strany adoptivních „bílých“ rodičů romských dětí, které jsou vychovávány jako
„bílé“, ale obvykle kolem puberty se v nich údajně nějakou záhadnou nevědomou
silou „probudí“ jejich romství, chytnou se „party“ a začnou problémy… Místo
různých kreací na rasové teorie by stálo za to vyslechnout, co romské adoptované
dítě o sobě poslouchalo celé dětství ve třídě, na ulici, v obchodě či třeba na
plovárně.

Národní (sebe)vědomí

Historická zkušenost souvisí i s tím, jak obě skupiny vnímají samy sebe.
Vietnamci prošli obdobím tvorby společné národní identity, přestože mělo poněkud
odlišný scénář, než nám známé „národní obrození“ v Evropě devatenáctého století.
Vyzdvihli přitom své prastaré dějiny, jejichž doklady – zvláště architektonické
– vidí na vlastní oči a učí se o nich ve školách. Se slavnou panovnickou
dynastií a mnoha známými osobnostmi pojí možná až 40 procent Vietnamců i
společné příjmení – Nguyen. Pro posílení národního vědomí byl přitom zásadní jak
jejich odboj proti japonským okupantům a válka proti francouzské koloniální
správě, tak později vleklý odpor proti americké intervenci. Alespoň z pohledu
většiny Vietnamců vyhrané války proti tehdejším světovým velmocem výrazně
posílily jejich národní sebevědomí a utužily vzájemnou solidaritu. Ta
pochopitelně ještě zesílila přítomností Vietnamců v radikálně odlišném prostředí
Česka a společnou zkušeností migrantů. Nic z toho přitom nelze s jistotou říci o
Romech s jejich historií násilné asimilace, pronásledování, zotročování (v
rumunských knížectvích zrušeno až roku 1864) a veřejných poprav. Vietnamci tak
oproti nim v integračním zápolení disponují nepřehlédnutelnou výhodou – silnou
společnou solidaritou, výrazně vyšším sebevědomím a nakonec i zázemím mateřského
státu, se kterým Česká republika musí počítat jako s politickým partnerem.

Vadná mentalita

Domnívám se, že ze srovnávání Romů a Vietnamců lze více či méně zřetelně
vyčíst tři typy názorů na „romský problém“ a jeho řešení. Prvním a zřejmě
nejčastějším může být prostý rasismus. Poukazovaly by na něj typické výroky typu
„prostě oni mají jinou mentalitu“ (šéf mostecké městské policie Bronislav
Schwarz). Rasismus pochopitelně z povahy své teorie nepřipouští možnost změny a
jedinou možnost vidí v odstranění neplnohodnotné skupiny – fyzickou likvidací,
odsunutím do Indie či blíže neurčeného „svého státu“ (T. Okamura) apod. Druhý
názor, řekněme „občanský“ či „barvoslepý“, lze zas vyčíst z výroků, že Vietnamci
„jsou ochotní velmi tvrdě pracovat“, zatímco Romové nikoliv. Jak to vyjádřil
pisatel „Málek“: „Češi nejsou rasisté. Vůbec jim nevadí Vietnamci, kteří se bez
problémů integrovali. Ale vadí jim cikáni, kteří parazitují na společnosti.“ Z
tohoto názoru vyplývá řešení „tvrdé ruky“, jak jsme ho alespoň v zárodcích mohli
pozorovat za Nečasovy vlády. Romové se jednoduše nesnaží a tak je potřeba
podmínit sociální dávky školní docházkou dětí, zavést veřejně prospěšné práce a
celkově tvrdší režim pro určité kategorie nezaměstnaných (systém DONEZ), povinné
předškolní vzdělávání (idea J. Dobeše) apod.

Ani jeden z těchto názorů však nepracuje s kulturou. Zohledňování kulturních
rozdílů mezi Vietnamci a Romy by se však z výroků o nich vyčíst také daly. Ona
závadná romská mentalita jim přeci nemusí nutně kolovat v krvi. Například
poslankyně ODS Jaroslava Wenigerová hovoří o „úplně jiné mentalitě“, která „je
postavena na žití ze dne na den“, ale zároveň tvrdí, že „děti, které přicházejí
na svět, jsou bílým nepopsaným listem. Jsou to děti, které prostě chtějí také
mít šťastný život. Také přicházejí do škol, a když budete mluvit s jejich
učiteli, dovíte se, že tyto děti se samozřejmě také snaží. Ale pak přijdou domů
do prostředí, které je nemotivuje.“ Mentalita tak může být důsledkem patologické
kultury. Je to tedy jistá polehčující okolnost. Romové jsou přeci jen lidské
bytosti, jako my nebo Vietnamci, ale zkrátka v začarovaném kruhu dědí a opět
reprodukují špatné vzorce chování. Vyplývající řešení se ovšem příliš neliší od
přístupu rasistů. S výjimkou té části populace, která vychází ze stejných
názorů, ale je připravena kulturně odlišné Romy v duchu multikulturalismu
pokorně či snad s radostí tolerovat vedle sebe.

Zrádná kultura

Odlišnosti některých kulturních vzorců mezi většinou Vietnamců a většinou
Romů bezesporu existují. Lze najíti jistě i ty, které mají vliv na úspěch v
majoritní společnosti. Konfuciánská tradice se svým důrazem na poslušnost vůči
autoritám, zejména vlastním předkům, nebo úcta ke vzdělání, tak typická pro
jihovýchodní Asii apod. U Romů zas naopak orientace na přítomnost, která od
dlouhodobějších cílů a úsilí odrazuje. Někteří vědci v ní romanticky vidí
pozůstatek nomádského období Romů, kdy strategické plánování budoucnosti kvůli
častým přesunům do neznáma nebylo důležité.

Problém ale je, že pozorované chování, které se nám jeví jako projev osudového
břímě kultury, může vycházet z mnohem prozaičtějších důvodů. Vazby uvnitř
vietnamských rodin mohly zesílit proto, že se jejich členové ocitli v cizím,
nepřehledném prostředí, takže se na sobě stali mnohem více závislí. I tlak na
vzdělání dětí mohl zesílit především s vidinou úspěchu dětí v českém prostředí,
který je ušetří počátečních nesnází generace rodičů a zajistí v cizím prostředí
bezpečné stáří i rodičům samotným. Podobně zas romská orientace na současnost
může být umocněna sociální marginalizací Romů, konkrétně demotivujícím
nedostatkem vzdělávacích a pracovních příležitostí. Nálepka kulturních specifik
tak může odvést pozornost od skutečných příčin, které pozorované chování
umocňují nebo přímo samy způsobují. Důsledek (orientace jen na přítomnost) se
tak zaměňuje s možnou příčinou (segregace ve škole či na trhu s prací a
bydlením). Paradoxně tak naše představa kultury může být stejně zamlžujícím
nástrojem k pochopení problémů a jejich řešení jako rasismus. Jak píše český
sociolog Jakub Grygar, obecná idea kultury vždycky sloužila k legitimizaci
daného stavu založeného na skupinových rozdílech. Dost často tedy s její pomocí
nelze něco vysvětlit. Spíše by měla být sama vysvětlena. Tedy například, kdo a
proč pojem kultura k uchopení „romského problému“ používá.

Hledejme dialog

Tak jako je příliš pohodlnou cestou a slepou uličkou vysvětlení romského
problému ze strany „srovnávačů“, bylo by příliš pohodlné jejich přístup šmahem
odmítnout. Dívat se snobsky svrchu na ty, kdo argumentují svou skutečnou či
domnělou zkušeností, by bylo jen převzetí jejich křesla za katedrou
vševědoucích. Místo salonního intelektuálství je jistě větším úsilím hledat
porozumění a dialog, který vede ke změně postojů.

Jak by se dalo navázat na ohánění se údajně odlišnou kulturou Romů? Kulturu
nelze posuzovat jako nehybný monolit, ale jako soubor prvků, které mají různou
váhu. Některé jsme si osvojili v raném dětství a zakořenily se hluboko do našeho
vědomí v podobě základních postojů a hodnot a jsou spolu silně provázané.
Některé jsou naopak celkem snadno měnitelné, jako třeba přechod z příborů na
vietnamské hůlky. Každý člověk je nositelem více prvků z různých kulturních
„okruhů“, které obvykle výrazně přesahují hranice národa. Tento pružný přístup
ke kultuře pak umožňuje s jednotlivými prvky také pružně zacházet. Mohou tak
například sloužit jako způsob posílení sebevědomí, v čemž mají Romové oproti
Vietnamcům výrazný deficit. Vhodným prvkem k tomu by v případě Romů mohla být
romština, ve které se zrcadlí jejich bohatá historie. Zvýšení jejího statutu v
majoritní populaci, ale i mezi Romy samotnými například nenásilným začleněním
povědomí o romštině do školní výuky může dost významně posílit vlastní identitu
a sebeúctu. I mnoho Romů samotných bohužel přijalo přesvědčení o tom, že jazyk
jejich předků je jen bezcenná hantýrka. Vietnamce by vůči svému jazyku nic
takového ani nenapadlo.

Druhým tématem je zas snaha některé kulturní prvky ve prospěch hladší integrace
potlačit. Je otázka, na kolik Romy brzdí v integraci silná loajalita k rodině,
která dominuje nad identitou národní či občanskou. Zřejmě problematičtější je
však časté udržování principu rituální nečistoty, který mnoha romským rodinám
znemožňuje byť jen komunikovat mezi sebou. Pochopitelně také nepřispívá k
vytváření občanské identity.

Těžko hledat nějaká „pozitivní doporučení“ z přístupu rasistů. Jak Romové, tak
Vietnamci by ale potřebovali něco z toho, co vyjadřuje přístup „občanský“. Je
cenný, protože odmítá „kouřovou clonu“ genetiky nebo kultury jako osudových
faktorů, se kterými se musíme smířit. Zároveň snižuje rizika nežádoucích dopadů
i tam, kde se s jednotlivými kulturními prvky v dobré víře pracuje. Nechtěným
důsledkem zvýrazňování vybraných kulturních prvků ve snaze povzbudit Romy totiž
bývá jejich exotizace, kdy jsou z nedostatku jiných kulturních specifik
vykreslováni jako romantičtí tuláci v pestrých šátcích a barevných vozech.
Prezentovaný obraz menšiny se tak vzdaluje od toho, co je považováno za normální
v majoritní společnosti. I proto je vždy nutné pro posílení sebevědomí Romů
stavět do role vzorů i ty, kterým se podařilo uspět v běžném prostředí majoritní
společnosti. Stejně tak je vhodné zvláště v žákovských kolektivech posilovat to,
co nemá s „národními“ kulturami nic společného, ale co právě naopak děti sdílejí
mezi sebou.

Mocní a bezmocní

Problém zastánců „občanského“ přístupu však je, že nedokážou reflektovat sami
sebe, svou vlastní roli v situaci obou posuzovaných menšin. Historická zaujatost
vůči Romům přináší své trpké plody dodnes. Nejde přitom jen o diskriminaci ze
strany jednotlivců z majoritní populace, která se těžko měří a ještě hůře mění.
Problémy způsobují také institucionální diskriminace v základním školství nebo
určité obecně asociální praktiky (bydlení, hazard…), které stát nedostatečně
potírá a které dopadají především na marginalizované skupiny, jakými jsou
Romové. V drastických životních situacích se však díky nezájmu veřejnosti, resp.
jimi volených politiků ocitají také mnozí Vietnamci. Zvláště ti z poslední
migrační vlny. Na obě menšiny shodně pak dopadají důsledky nedostatečně
postihovaných zločinů z nenávisti stejně jako časté šíření nenávistných projevů
v médiích. Politika „tvrdé ruky“, vyplývající z „občanského“ či „barvoslepého“
přístup tak nikdy nepřinese kýžené výsledky, pokud ji nebude předcházet politika
„otevřených dveří“. Tedy šance, aby k opravdovému přijetí Romů i Vietnamců vůbec
někdy došlo. Jinak budeme my Češi stále „trpět“ zneužíváním naší „pohostinnosti
a dobroty“ ze strany nevděčných menšin.

Neschopnost reflektovat sebe sama nevede jen k opomíjení důležitých hmatatelných
překážek v integraci, ale také k udržení mocenské nerovnováhy. Ta vždy odkáže do
příslušných mezí jakkoli definovanou menšinu, které by se nakrásně podařilo
přeskočit všechny bariéry. Z nedobytné mocenské pozice lze pak pohodlně sledovat
a komentovat závod srovnávaných skupin v jejich integraci do české společnosti.
Navzdory tomuto zabetonovanému schématu však přeci jen ke skutečnému posílení
pozice obou menšin ve společnosti dojít může. V případě Romů jistou naději skýtá
vzrůstající počet romských vysokoškoláků. Ti možná někdy začnou sloužit nejen
jako vzory úspěchu, ale jako lidé s reálnou mocí v pozici právníků, podnikatelů
či politiků. Právě politika by se mohla stát dějištěm dalšího reálného posílení
Romů v Česku. Zvláště v místech se silným zastoupením Romů by se mohli brzy
zjevit romští starostové a zastupitelé, jak se čím dál častěji děje v sousedním
Slovensku. Významným momentem pro posílení pozice Vietnamců v České republice by
mohla být od letošního roku platná novela zákona o cizincích, od kterého si
mnozí Vietnamci slibovali šanci na snazší získání českého občanství. Tedy
základní podmínky pro účast v politice, která přináší moc. Zatím stále mnozí
počestní občané z bezpečného odstupu a s kantorským pohledem sledují, jak se
Romové a Vietnamci pachtí. Možná se však k jejich překvapení objeví hodnocené
menšiny jednoho dne vedle nich.