Ondřej Klípa: Odvolání ředitele Agentury je špatná zpráva nejen pro chudé Romy

Koncem minulého týdne většinu „lidí kolem Romů“ zaskočila zpráva o odvolání ředitele Agentury pro sociální začleňování Martina Šimáčka. Na jeho podporu se okamžitě zvedly hlasy jeho více jak padesáti zaměstnanců. Tato skupina se však počtem nedá srovnat s množstvím nepřátel, na které Agentura za dobu svého působení narazila. Šlo hlavně o lidi, kterým šlápla na „kuří oka“. Zejména vedení obcí těžící z byznysu s chudobou a získávající voličskou popularitu vysídlováním Romů, protože jinak se prý romský problém řešit nedá. Romským „etnobyznysmenům“, kteří se svými rodinnými neziskovkami poskytovali těm prvním za pravidelný přísun dotací alibi, že něco přeci pro ty Romy dělají. K nim se přidala část úřednického stavu a to právě takového, který měl sociální integraci v různém pojetí v popisu práce. Agentura úředníky nepřímo usvědčovala z nečinnosti nebo neefektivnosti jejich vlastních projektů. Nelze zapomenout také na nepříliš početnou, ale zato viditelnou skupinu od reality odtržených lidsko-právních aktivistů a intelektuálů, kteří v zajetí svých myšlenkových schémat o „etnickém“ (emancipujícím Romy) a „sociálním“ přístupu Agenturu vykreslovali jako de facto protiromskou.

Ti všichni si teď mohou konečně oddechnout, protože useknutím hlavy (s novým ředitelem se ani nepočítá) a plánovaným rozseknutím Agentury na dva odbory byl v podstatě zahájen její postupný konec. Jako jeden z vedoucích pracovníků Sekce pro lidská práva Úřadu vlády jsem po několik let mohl zblízka sledovat počínání Martina Šimáčka a také jeho kritiků. Nebyl jsem Šimáčkův podřízený a ani nikdo z těch, kterým by překazil kšefty nebo kariéru. Cítím se proto dostatečně informovaný a zároveň nezávislý k odpovědi vůči nejvýraznější kritice. Nehodlám přitom příliš zabíhat do oficiálních důvodů odvolání sdělených ministrem Dienstbierem, jelikož podrobnosti neznám. Napadá mě pouze, že k odvolání by jistě stačily i menší prohřešky, pokud by k němu byla politická vůle. Zároveň by k němu však uvedené lapsy vůbec vést nemusely, pokud by pan ministr již předem nebyl rozhodnut tento krok učinit z důvodů jiných. Zde tedy výběr z nejčastější kritiky, o níž mimo jiné soudím, že jí mohl být ministr Dienstbier předem ovlivněn.

Neustále omýlané tvrzení, že Agentura si zvolila „sociální“ přístup k řešení inkluze na místo „etnického“, tedy že „romství“ sociálně vyloučených ignorovala, je nesmysl. Agentura si dobře uvědomovala roli zvenčí udělené nálepky „Cikán“, která dotyčnému výrazně urychluje cestu do ghetta a stejně tak ztěžuje jeho opuštění. Důkazem budiž například nedávno spuštěná a inteligentně pojatá kampaň Hate Free Culture proti rasistickým a xenofobním předsudkům. Stejně tak Agentura oceňovala prvky romské historie a kultury (hlavně jazyk), které by mohly posílit sebevědomí Romů. To bylo vždy patrné jak v osobních názorech ředitele Šimáčka a řady jeho pracovníků (někteří znají romskou kulturu a romštinu velmi dobře), tak v jejich politice zejména směrem k resortu školství.

Z podobného argumentu vycházela další permanentní kritika, že Agentura zaměstnává málo Romů. Šlo o pomýlené přesvědčení, že problémy, které se v Česku týkají z velké části lidí označovaných za Romy, dokážou řešit zas jen Romové samotní. Tahle kritika byla vždy populární, protože dostávala Agenturu do úzkých. Na jedné straně zde byl vysoký profesní standard Agentury spojený s (na státní správu) nezvykle náročným přijímacím procesem. Na straně druhé nedostatek vzdělaných a zkušených Romů. Paradoxně právě Agentura v čele se Šimáčkem se urputně snažila za každého ministra školství změnit patologickou vzdělávací praxi, která větší počet vzdělaných Romů znemožňuje. Nikdo však při zrodu Agentury nepředpokládal, že by je měla sama v potřebném směru generovat a stát se jakousi École Nationalie d´Administration pro Romy. Přesto se ale řediteli Šimáčkovi podařilo několik kvalifikovaných Romů oslovit a přijmout je. Ján Balog působil po určitou dobu dokonce jako jeho zástupce.

Ze stejného podhoubí vyrůstal také odpor k Šimáčkově změně názvu Agentury pro sociální začleňování, ze kterého odřízl dodatek „v romských lokalitách“. Místo hození Romů přes palubu a ztráty identity Agentury šlo o mnohem prozaičtější důvody. Dovětek totiž nechtěně předurčoval místo všech Romů (i těch zcela integrovaných) ve „svých lokalitách“, tedy ghettech, proti kterým měla Agentura bojovat. Také tím nelogicky naznačoval snahu o integraci uvnitř lokalit samotných místo kýžené integrace jejich obyvatel do celého společenství dané obce.

Druhý hlavní proud kritiky útočil na údajně nulové výsledky práce Agentury. Osobně jsem byl přítomen mnoha takovým přestřelkám, kdy oponenti obvykle slábli s tím, jak se obhajoba Agentury dostávala na čím dál nižší úroveň až k efektivitě konkrétních projektů. Je velmi snadné hřímat o celkově horšící se situaci Romů, když do hry vstupuje globální ekonomická situace, stávající legislativa, politiky jednotlivých vlád a samospráv až po média a aktivity soukromého sektoru (např. provozovatelů hazardu či nebankovních půjček). V takto komplexní pavučině sociálního vyloučení je Agentura s kapacitou několika desítek spolupracujících obcí stále značně limitována. Navíc Agentura smí s obcemi spolupracovat až poté, co ji k tomu výslovně pozvou. Největší hříšníci však z pravidla o žádné rady nestojí. Z delší perspektivy vnímám Agenturu dokonce jako jediný skutečně fungující projekt, který má šanci zlepšit postavení sociálně vyloučených (nejen) Romů v Česku. Jako jediná důsledně reaguje na dnes už téměř zapomenutou tzv. Bratinkovu zprávu, která poprvé v roce 1997 situaci Romů u nás popsala.

Související článek

Zaměstnanci Agentury vyhlásili stávkovou pohotovost. Hrozí stávkou a hromadným odchodem

ROMEA

Nakonec zmíním nenápadný osten, který bylo cítit vůči Martinu Šimáčkovi často zevnitř Úřadu vlády. Troufám si tvrdit, že mohl sehrát významnou roli i v současném rozhodnutí ministra Jiřího Dienstbiera. Šimáček byl vnímán jako příliš ambiciózní manažer, který si buduje jakýsi stát ve státě (či úřad v úřadu). Je mu potřeba trochu přistřihnout křidélka, aby se Agentura zas podobala proporcím ostatních odborů. Je přitom snadné si dohledat, že původní záměr při zrodu Agentury byl ještě mnohem ambicióznější. Počítalo se jen s dočasným zárodečným přebýváním na Úřadu vlády. Poté se Agentura měla zvláštním zákonem ve struktuře státní správy zcela osamostatnit. Dočasné řešení však zamrzlo a Martin Šimáček tak musel plnit rozsáhlou agendu podle původních plánů a přitom zůstat zahrabán hluboko v Úřadu vlády. Mezi ministrem Dienstbierem, který by měl za tohoto „dočasného řešení“ správně být s šéfem Agentury jedna ruka, a Šimáčkem jako ředitelem odboru byly dokonce dvě další úrovně (vrchní ředitel sekce a náměstek). Jakékoliv podstatné rozhodnutí tato byrokracie značně komplikovala a Šimáček tak musel dle mého projevit notnou dávku pokory a trpělivosti, aby za těchto podmínek fungoval.

Je paradoxní, že právě ministr sociálních demokratů, který navíc budil v očích Šimáčka a řady jeho pracovníků velká očekávání, uskutečnil popravu zásadně prosociálního tělesa. Místo toho nabídl konformní a sociálně populistický krok. Ostří a tedy i konfliktní hrany Agentury budou obroušeny jejím rozmělněním v rámci Úřadu vlády. Úředníci se pak ničeho bát nemusí, poněvadž jejich místa budou zachována a stavy naopak posíleny. Možná se ministr pro lidská práva těší představou, že odbojní zaměstnanci se zacpanou pusou spokojeně usednou zpět na své židle. Chudí Romové ale budou mezitím zřejmě dál chudnout.

Autor působil jako tajemník Rady vlády ČR pro záležitosti romské menšiny a jako český zástupce v Ad hoc výboru pro záležitosti Romů Rady Evropy. Napsáno dne 21.4.2015.