Novinky.cz: Micheal Kocáb o politice, Romech a Češích
Server Novinky.cz přinesl obsáhlý rozhovor s Michaelem Kocábem, z něhož
vyjímáme pasáž o jeho působení v politice, včetně přístupu k Romům.
Ministrem pro lidská práva jste byl skoro dva roky. Co vám to kromě kil navíc dalo?
Nedostižnou
zkušeností bylo české předsednictví EU. Pronášel jsem třeba jménem
všech 27 států EU projev na Valném shromáždění OSN, hned druhý den
velký projev v Evropském parlamentu, řídil jsem několik ministerských
zasedání v Bruselu a celou řadu evropských konferencí k agendám, které
jsem měl v gesci. A že jich nebylo málo.
Jak vám to šlo?
Myslím,
že jsem žádnou zásadní botu neudělal. Agendu jsem zvládal, protože jsem
se pečlivě připravoval. Přesto se objevovaly nečekané problémy.
Například?
Diskuse
nabývá na obrátkách a hlásí se nějaká paní, o jejíž identitě nemáte
sebemenší potuchy. Horečně listujete v prezenčních listinách: z jaké je
země, jak se správně vyslovuje její jméno? Tam nejvíc dochází k
trapasům – často přijde někdo jiný, než koho máte v podkladech. Stojí
před ním akorát vlaječka a on ji má na potvoru špatně natočenou. Bylo
to dost na nervy, narychlo jsem studoval hlavně státní vlajky.
Co jste si ještě z působení v politice odnesl?
Že
pokud nechcete, nemusíte se ani ve funkci ministra dostat do konfliktu
se svým svědomím. Například uplácet se mne nikdo nikdy ani nesnažil.
Nebylo to i tím, že na resortu lidských práv se zrovna velké peníze netočí?
Určitě
také, ale ministr není odpovědný jen za resort, je hlavně členem vlády.
Nezpochybňuji, že se to děje, ale osobně jsem to nezažil. Jednání vlády
probíhají korektně, veškerá rozhodování jsou pod drobnohledem mnoha
lidí. Z vládních materiálů se jakékoliv nesrovnalosti vyčíst nedají, a
pokud ano, vždy na ně některý člen vlády upozornil. Do útrob resortu,
ve kterém eventuální korupce probíhá, však má přístup jen příslušný
ministr. Ten by měl dokázat zabraňovat nepřístojnostem, jinak tam nemá
co pohledávat. V tomto ohledu jsem, myslím, obstál.
Co spotřebovalo nejvíc vaší energie?
Romská
problematika. Neustále mne někdo upozorňoval, že za 700 let, kdy jsou
Romové s námi, se nepodařila vyřešit a nemám si prý dělat iluze, že s
tím nějak pohnu. Já ale vím, že když se chce, tak to jde, a skutečně se
mi leccos podařilo. Sehnal jsem peníze a s velkým úsilím prosadil
úpravu pietních míst romského holokaustu v Letech u Písku a v Hodoníně
u Kunštátu. Podařilo se mi také výrazně rozšířit agendu romské
problematiky na úrovni EU. V řadě západoevropských zemí již s romskou
problematikou pohnuli zcela zásadně: v Británii, Španělsku, Francii,
Německu.
Dejte prosím příklad.
Střední
francouzské město dává do výstavby sociálních bytů pro své Romy v
horizontu deseti let v přepočtu až desítky miliard korun. Lidé musí mít
kde bydlet a musí na to mít, jinak lze těžko zabránit tzv. dluhové
spirále. Ty francouzské byty jsem viděl a mohu konstatovat, že Romové
si intervence města váží a byty udržují v dobrém stavu. Situace je tam
nesrovnatelně lepší než u nás. Dijonský starosta se mi vysmál, když
jsem mu řekl, že máme herny poblíž sociálně vyloučených oblastí. On
zrušil všechny herny ve městě s výjimkou několika málo kasin v
nejbohatší čtvrti. Jenže u nás je tendence bohatnout na chudobě.
Co ještě děláme špatně?
Generalizujeme.
Máme například tendenci označovat všechny Romy za zloděje. Kolik Čechů
udělalo všivárny, kolik peněz rozkradli ve velkém – mnohonásobně víc,
než kolik kdy mohli Romové ukrást. A říká někdo, že co Čech, to
velkozloděj? Média také málo seznamují veřejnost s příklady dobré praxe
v soužití Romů a majority. Mluví se spíše o nezdarech a problémech.
Snad nejlépe se to ukázalo, když si mládenec z Břeclavi vymyslel, že ho
těžce zranili Romové, a pomalu z toho byl pogrom.
