Nabídnout rodinu, zastavit zlo. Co obnáší pěstounství...
Pěstounská péče má podle vládního plánu do několika let nahradit práci
kojeneckých ústavů a dětských domovů. Co pěstounství obnáší a jak proměňuje
vztahy napříč náhradní rodinou? Do každodenní praxe nás nechává nahlédnout matka
a pěstounka MARTINA FÜRSTOVÁ.
Měla jste už před svatbou v plánu pečovat o děti jako pěstounka?
Vůbec ne. Můj manžel dokonce původně tvrdil, že by to neudělal nikdy, protože
sám vyrostl v rodině, kterou během let postupně prošlo dvacet přijatých dětí.
Říkal, že už si svůj díl odpracoval. Jenže když bylo nejstaršímu z našich tří
synů šest let a nejmladšímu dva, dozvěděli jsme se o chlapci, který rychle
potřeboval do rodiny. Byl mentálně postižený, do tří let vyrůstal v kojeneckém
ústavu a pak si ho vzala jedna rodina, ti ho ale nezvládali, takže byl Marek
častěji na psychiatrii než u nich a hrozilo, že bude muset zpátky do ústavu.
Snažili jsme se pro něj najít místo v některé z pěstounských rodin z řad našich
přátel, ale nikdo z nich právě nemohl. A nám Marek nešel z hlavy. Nakonec jsme
usoudili, že ti, koho pro něj hledáme, máme být asi my. Neměli jsme nezbytné
proškolení, vyšetření ani podanou žádost, ale mohli jsme si Marka zatím vzít „na
prázdniny“ – a už u nás zůstal. Dnes je mu jednadvacet.
Jaké byly začátky?
Byl to hukot, to přiznávám. Pochopili jsme už z jeho dokumentů, které nám
ukázali na sociálce, že je to dítě, které potřebuje být venku, lítat, pracovat
rukama. A my jsme bydleli uprostřed lesa ve staré hájovně. Marek se narodil ve
stejný rok, a dokonce i den jako náš nejstarší syn. Ale říká se, že když dítě
přijde z ústavu do rodiny, začne se jeho schopnost navázat vztah vyvíjet od
nuly. Takže byl ještě v osmi letech zoufalý, když mě na chvíli ztratil ze
zorného pole, jako by mu byly dva. Když k nám přišel, byl vůbec velice neklidný,
nemluvil, jen křičel, neuměl se obléci, jedl jenom lžící… Ale jak s dětmi běhal
venku, postupně se zklidnil. Má srdce na pravém místě a i děti rychle pochopily,
že když jim třeba něco rozbije, že to nedělá schválně, a přijaly ho. Úžasně mu
pomohlo, že si hráli společně a on je mohl napodobovat.
