Martin Šimáček: Chudinské ubytovny opravdu za všechny prachy
Ve Větřní, malém jihočeském městě se čtyřmi tisíci obyvatel, je šest chudinských ubytoven. Nejméně každý desátý obyvatel Větřní žije buď tady, nebo v katastrofálních obecních bytech v Rožmberské ulici. Do města před pěti lety přibylo okolo dvou set převážně romských obyvatel. Větřní je jednou z obcí, na níž lze ukázat, jak „systém“ předražených ubytoven totálně likviduje samotné ubytované i jejich okolí, a způsobuje především malým obcím v podstatě neřešitelné problémy.
Šest ubytoven ve Větřní své chudé obyvatele, především Romy, zatím pouze nasává, jenže nepouští je ven.
Majitelé postupně zvyšují kapacity: během roku 2009 dokonce skokově o 200 míst. Lidé se snaží dostat se z horších ubytoven do lepších, což možné je. Do běžných obecních nebo soukromých bytů to ale nejde. Dlouhodobě jsme sledovali trajektorie 73 domácností, z nichž pouze tři uspěly a získaly po podání žádosti obecní byt.
Ve všech ubytovnách se platí za pobyt výrazně vyšší částky, než je místně obvyklé nájemné. Podle počtu ubytovaných od 7 do 15 tisíc korun + drahá elektřina. Navíc největší ubytovna, tzv. Společňák, jede na jeden elektroměr, který se mezi ubytované proporčně rozpočítává.
Drtivá většina ubytovaných vyplácenou dávku na bydlení, tzv. doplatek na bydlení, nikdy nevidí. S jejich souhlasem tečou tyto peníze přímo na účty ubytovatelů. V jedné z kazuistik paní Věra přiznává, že ani neví, kolik přesně platí. Říká: „Jednou je to osm, jindy devět tisíc. Nevím, proč se to mění“.
Místně příslušný úřad práce hradí z částky za ubytování 80 procent. Možná se zeptáte, proč ne 50, nebo 100 procent? Ve správním rozhodnutí stanoví jeho výši, která bývá různá, úředník.
Nejsou totiž nastavena závazná kritéria. K šetření na místě, které by mohlo k rozhodnutí pomoci, úředník pro zával klientů patrně nemůže najít čas.
Pokud dostávají obyvatelé od státu 80 procent z ubytovací ceny, pak většina z nich doplácí ubytovateli 2–3 tisíce korun ze svého příspěvku na živobytí. Z čeho pak skutečně žijí, není jasné. V případě jedné ubytovny jsme dokonce zaznamenali, že ubytovatel se pojistil tím, že píše do smlouvy o 20 procent vyšší částku, než je cena, kterou po ubytovaných požaduje.
Ve Větřní se jeden čas pokusili výši vypláceného doplatku snížit, ale brzy jej vrátili do původní výše. Zvedla se totiž drobná kriminalita: lidé prostě neměli co jíst.
Větší problém, který prokazuje nefunkčnosti celého systému doplatku na bydlení, si lze jen stěží představit.
Obhájci ubytoven jako systémového řešení uvádějí, že to má být krátkodobé krizové bydlení, odkud se pak lidé vrátí do bytů. Průměrná délka pobytu na ubytovně je více než 1,5 roku, včetně opakujících se migrací. Značná část sledovaných domácností navíc bydlí na jedné ubytovně v průměru déle než pět let! V této souvislosti je dobré připomenout varnsdorfskou městskou ubytovnu, kde lidé bydleli v průměru 7–8 let.
Co s tím vším? Řada obcí nehledí na legislativní vakuum a samostatně, nebo s pomocí Agentury pro sociální začleňování, upravila pravidla přidělování nájemních bytů, spolupracuje s neziskovkami na systému přepronajímání obecních bytů rizikovým klientům, kteří vedle služby bydlení potřebují také sociální služby, nebo zavádí systémy prostupného bydlení (od azylového přes tréninkové k běžnému nájemnímu). Jiné obce naproti tomu stále a systematicky chudé lidi (a speciálně Romy) z měst vytlačují.
Legislativní vakuum je zapotřebí vyplnit – optimálně zákonem o sociálním bydlení, který dá obcím na jedné straně povinnost sociální bydlení organizovat (tedy buď provozovat, anebo ve spolupráci se soukromníky či neziskovkami jinak zajišťovat), ale zároveň také prostředky.
Podpora zajištění bydlení přitom není o rozdávání bytů, ale opírá se o tři pilíře, přičemž výpadek jednoho z nich znamená zhroucení systému. Jde o sociální práci (která musí být dostupná každému v bytové nouzi, což dnes není), o revidovaný systém dávek podpory bydlení (jejichž pouhým snížením se mnoho nevyřeší) a o samotné sociální byty (jejichž provoz bude jednoznačně levnější než přeplácené ubytovny). Není čas otálet. Příklad Větřní jsme zvolili jako modelový. Takových je přitom v ČR na desítky, avšak spíše stovky. Co následuje při neřešení? To drasticky ukazují kauzy Šluknovska, Duchcova a nyní i Českých Budějovic.
Zveřejněno se souhlasem autora
