Německý prezident Joachim Gauck na UK: Nesmíme dopustit, aby se ničila rozmanitost a násilí triumfovalo nad duchem

Německý prezident Joachim Gauck převzal 6. května 2014 z rukou rektora
Univerzity Karlovy v Praze Tomáše Zimy zlatou pamětní medaili UK. Ocenění
obdržel za své zásluhy o rozvoj spolupráce a vzájemné porozumění mezi národy.
Pronesl při té příležitosti projev na téma Evropská rozmanitost – evropské
bohatství. Hovořil také o komplikovaných vztazích Čechů a Němců, které nazval
dějinami utrpení.

„Češi a Němci mají společně v Evropě jednu povinnost: už nikdy nepřipustit,
aby mnohotvárnost byla zničena a násilí triumfovalo nad duchem – nikdy a nikde,"
zakončil svůj projev německý prezident Joachim Gauck. Jeho projev přinášíme v plném znění.

Projev německého prezidenta Joachima Gaucka v Karolinu

Praha na jaře – to působí vždy povznášejícím dojmem. U mě to vzbuzuje dojmy a
vzpomínky z jedné návštěvy krátce po sametové
revoluci. Jako omámen jsem chodil ulicemi, které mě fascinovaly svou krásou,
přestože jejich fasády byly ještě šedé. Opojen pocitem, že se nám, kteří jsme
byli odstřiženi za železnou oponou, konečně otevírá celý svět, celá budoucnost.

V tomto roce  můžeme oslavit již čtvrtstoletí ve svobodě a nezávislosti.
Umíme tuto skutečnost ocenit, právě proto, že v Evropě vůbec není samozřejmá.
Uděláme vše pro to, abychom tyto těžce vydobyté hodnoty ochránili.

Evropan Karel IV

Univerzita Karlova, tato důstojná instituce, která mi dnes propůjčením Zlaté
pamětní medaile prokazuje velkou čest, při tom pro
nás může svou základní myšlenkou sehrát roli ukazatele.

Za prvé je zosobněním Evropy. Její zakladatel Karel IV. byl tím, koho dnes
nazýváme Evropanem. Byl zvoleným římskoněmeckým císařem a zároveň českým králem.
Jeho otec pocházel z rodu Lucemburků, jeho matka ze starého českého panovnického
rodu Přemyslovců. Karel IV. studoval v Paříži a mluvil pěti jazyky: latinsky,
německy, česky, francouzsky a italsky.

Univerzita přitahovala studenty ze čtyř regionů, které se tehdy nazývaly
nationes. Češi, Sasové, Bavoři a Slezané tak na univerzitě
působili rovnoprávně a jednotně ve vyučovacím jazyce latinském. Možná bychom si
dnes v Evropě měli občas připomenout, co všechno již bylo dávno možné.

Místa svobody i jejího ničení

Za druhé je Univerzita Karlova zosobněním šancí i hrozeb pro vědu. Jako
nejstarší univerzita ve střední Evropě ztělesňuje jednu z
evropských myšlenek spoluutvářejících svět. Evropská univerzita, ať už v Paříži
či Praze, v Boloni či Kolíně nad Rýnem nebo v mnoha dalších městech, je místem
zprostředkování vědění, svobody výzkumu a výuky, zkrátka intelektuálního
osvojování si světa v samosprávném společenství vyučujících a studujících. A
univerzita konečně podle nepřekonané formulace Immanuela Kanta zosobňuje odvahu
používat vlastní rozum.

Ze staletých zkušeností však víme, že univerzity nebyly a nejsou pouze místy
vnitřní a vnější svobody, ale také místy ničení svobody
ducha, zglajchšaltování a sebecenzury. Univerzita Karlova zažila obojí:
následování ideálu a vynucenou zradu ideálu. Po časech společného vyučování a
učení následovaly brzy časy rozdělení. Náboženská netolerance mezi husity a
katolíky vyústila v odchod německy mluvících studentů – tak došlo k založení
univerzity v Lipsku.

Později, koncem 19. století, vedlo národnostní napětí k rozdělení univerzity
dosud spojující národy ve dvě konkurující si české a německé instituce. Soužití
přestalo existovat. Snad jen žití vedle sebe, často však jen nenávistné žití
proti sobě.

Nacionalistická a rasistická politika

Smutného vrcholu dosáhla nacionalistická a dokonce rasistická politika
okupací Československa nacistickým Německem. Česká
Univerzita Karlova byla na tři roky uzavřena; 1200 studentů a profesorů bylo
deportováno do koncentračních táborů. Po skončení
nacistické noční můry následovala desetiletí komunistického rovnostářství.

Univerzita tak byla vždy odrazem historických událostí. Ze svých zářných
počátků za charismatického císaře se propadla do propasti totalitních systémů.
Avšak díky četným vzdorujícím Čechům a Slovákům tvoří dnes opět místo pro
svobodný diskurs.

Hluboký respekt k Univerzitě Karlově

Za tyto předchůdce, nezávislé, demokraticky smýšlející studenty a profesory
projevuji univerzitě svůj hluboký respekt. Tito nezávislí
duchové se museli prosazovat nejen vůči různým cizím nadvládám, ještě obtížnější
bylo občas postavit se netolerantním názorům vlastních krajanů – to je role
vyžadující hodně odvahy, neboť tito osamělci riskovali, že se jim dostane
označení znečišťovatelů vlastního hnízda nebo vlastizrádců.

Příkladem je Tomáš Masaryk, který učil na Univerzitě Karlově od roku 1882.
Oprávněně pochyboval svého času o pravosti dokumentů, které českému národu
připisovaly slavnou minulost již v raném středověku. Později se tento statečný
muž stal prvním prezidentem Československa.

Odpor k okupačním mocnostem

Ohromnou odvahu vyžadoval ve 20. století odpor proti okupačním mocnostem.
Když v roce 1939 demonstrovali studenti
Univerzity Karlovy proti německým okupantům, byl jejich protest brutálně
potlačen. Také Jan Palach byl studentem Univerzity Karlovy. Poté, co se počátkem
roku 1969 na protest proti potlačení Pražského jara na Václavském náměstí polil
benzínem a upálil, stal se jeho pohřeb masovou demonstrací a Palach se stal
symbolem boje za svobodu Československa.

Nemalý počet vyučujících a studentů Univerzity Karlovy patřil později k
signatářům Charty 77. Jsem vděčný a cítím se být poctěn, že jsem byl dnes
vyznamenán právě touto univerzitou.

Homogenost – smrt a utrpení

Karlova univerzita představuje i Prahu samotnou, toto kouzelné, tajemné a na
tolika tradicích založené město. Jistě, Paříž je Evropa,
Londýn je Evropa, také Řím a Berlín jsou Evropa. Není ale Praha jakýmsi
zvláštním způsobem ještě trochu „více“ Evropou?

Francouzsko-německá gotika, italská renesance, habsburské baroko, štuky
zdobená secese vedle avantgardních staveb kubistických a ve stylu Bauhausu. V
Praze nalezneme jako snad nikde jinde onu Evropu, která je nerozdělitelně
propojena ve všech svých kulturních prvcích, Evropu, která je latinská i řecká,
katolická i husitská, židovská i evangelická, česká, německá a také polská.
Evropu, jež v tomto městě stvořila ze všech elementů něco obdivuhodného,
jedinečného.

To všechno máme dnes znovu před očima jako symbol otevřené a rozmanité
Evropy. Ti, kteří chtěli z ideologických důvodů vytvořit
homogenní Evropu podle vlastních představ, přinesli lidem smrt a utrpení a
podařilo se jim načas potlačit evropský projekt demokracie. Avšak lidé v Praze a
Varšavě, v Berlíně a Budapešti si svá práva, svou kulturu a svou svobodu vymohli
zpět.

Tank mířil na Kafku

Heinrich Böll, německý nositel Nobelovy ceny za literaturu, sám kdysi voják
Hitlerovy armády, byl na návštěvě v Praze 21. srpna 1968, kdy tanky válcovaly
ono Pražské jaro, které vzbudilo v Československu, ba v celé Evropě, tak mnoho
nadějí. Napsal o těchto dnech působivou zprávu, která dodnes stojí za přečtení,
zprávu plnou rozhořčení nad utiskovateli a plnou obdivu k pražským ženám a mužům
s jejich smutkem, hrdostí, vynalézavostí, humorem a odbojným duchem.

Svou zprávu nadepsal: „Tank mířil na Kafku“ a v textu píše:

„Před Kafkovým rodným domem stál tank, hlaveň namířenou na Kafkovu bustu.
Symbol a skutečnost zde stály v souběhu.“

Tank mířil na Kafku – zde je skutečně v jedné jediné názorné scéně vyjádřeno,
co se nás dotýká právě zde v Praze, právě zde v
České republice, myslíme-li na historii kultur a lidí, kteří zde žili a žijí.

Franz Kafka je zosobněním oné zvláštní směsice kultur, onoho
židovsko-česko-německého života, který byl právě pro Prahu tak
charakteristický. Avšak zrušení československého státu, potlačení všeho českého
a vyhlazení všeho, co bylo židovské – tyto nacistické zločiny přivodily konec
této jedinečné kulturní symbiózy v srdci Evropy.

Kafka se tohoto dramatu nedožil, protože zemřel již v roce 1924, jeho sestra
Ottla byla však v roce 1943 zavražděna nacisty, jeho velká láska Milena Jesenská
zahynula v roce 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück.

Etnická čistka

Poslední akt tohoto dramatu následoval po osvobození v roce 1945, kdy i Němci
museli opustit svou vlast, útěkem, vyhnáním,
nuceným vysídlením, na základě etnické čistky, odsunu – jakkoli to chcete nazvat
– vinní i nevinní zároveň. Dnes docházíme i přes
komplikovanou pravdu ke stále silněji diferencovanému obrazu dějin. Naplňuje mě
optimismem, že se touto stále ještě emocemi zatíženou historií zabývají právě
mladí vědci, novináři, spisovatelé a umělci.

Českou republiku ctí, že projevila v roce 2005 své uznání sudetoněmeckým
odbojářům a pronásledovaným nacistickým
režimem. Je třeba vzpomenout i těch mnoha často bezejmenných Čechů, kteří po
válce v roce 1945 poskytli svým německým
spoluobčanům ochranu.

Žijeme-li v pravdě

Není pochyb o tom, že dějiny česko-německých vztahů jsou také dějinami
utrpení. Někdy se jeví jako zázrak, že jsme se pod tíhou
vzpomínek už dávno neudusili. Někdy se jeví jako zázrak, že vůbec bylo možné
podívat se sobě znovu do očí, vůbec spolu znovu mluvit, vůbec znovu najít odvahu
v duchu porozumění a usmíření psát dále dějiny jako společné.

Ano, žijeme-li v duchu Václava Havla v pravdě, nalezneme slova i cesty, které
skutečně vedou k usmíření. Poděkovat
je třeba těm, kteří touto obtížnou cestou kráčeli již před námi. Vzpomínka na
sílu symbiózy, na dialog, na sílu vzájemného
pronikání a obohacování kultur a životních způsobů, jazyků a mentalit se ukázala
být trvalejší než násilné prosazování jednotné kultury.

Vytrvalost založená na pochopení, neomylnost přesvědčení svědomí se ukázaly
být urputnější nežli útlak a diktatura. Přesnost, ano, pravdivost promyšleného,
citlivého a empatického projevu, nejen toho básnického, se ukázaly být
silnějšími než lež a propaganda.

Společné aktivity

Velmi mě těší aktivity občanské společnosti jak Čechů, tak Němců. Jsou to
právě a jedině občané, kdo svou angažovaností něčeho
dosahují. Mám na mysli Česko-německý fond budoucnosti, výměny studentů,
partnerství škol a měst, ale také lidi a iniciativy, které si připomínají
společnou tradici a překládají ji do moderny. Příkladem jsou Lenka Reinerová
nebo František Černý, kteří společně s Kurtem Krolopem založili Pražský
literární dům autorů německého jazyka.

Jsou zde i lidé jako Pavel Kohout a dnes Jitka Jílková, kteří etablovali
Pražský divadelní festival německého jazyka. Jim a mnoha dalším patří mé hluboké
poděkování.

Všichni tito lidé by nemohli učinit to, co učinili, kdyby bývaly nenastaly
hluboké změny v roce 1989, kdy se jaro vrátilo i do Prahy. V
roce 1989 se mohlo sklízet ovoce, které, dovolíte-li mi paradoxní příměr, muselo
uzrávat v zimě trvající několik desetiletí. Češi a Němci, oba národy sbíraly
zkušenosti se systémem, který, jako by byl popsán Kafkou, byl zároveň
neprůhledný, ale všude účinný, neosobní a nelítostný. A jak Němci, tak Češi si
zakusili, jaké to je, takový systém porazit.

Havel vzorem

Pro mě i jiné byl a zůstává velkým vzorem Václav Havel: nebojácný, neúplatný,
nezlomen ani přes léta strávená ve vězení, vedl
národ do demokracie a Evropy.

Tak se mírová a společná budoucnost Čechů a Němců ve společné Evropě stala
skutečně možnou. A zůstane skutečností,
budeme-li velké evropské hodnoty individuality a svobody, spravedlnosti a
odpuštění, pravdivosti a mírumilovnosti společně
neustále naplňovat životem a bez výjimky uplatňovat.

Společně máme v Evropě jeden závazek: Nikdy více nedopustit, aby tank mířil
na Kafku, aby se ničila rozmanitost, aby násilí
triumfovalo nad duchem. Ani na jaře, ani v srpnu. Nikdy. Nikde.

Mezititulky přidala redakce