Můžeme spolu: Baví mě učit se od druhé strany, říká sociální pracovnice Sophie Dvořáková
Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem.
Rozhovor se Sophií Dvořákovou
Sophie Dvořáková doprovázela paní Danišovou při předávání ceny Mileny Hübschmannové. Bylo vidět, že má z jejího ocenění velkou radost a zároveň bylo evidentní, že toho má ohledně našeho společného soužití hodně na srdci. Pracuje více než dvacet let jako sociální pracovnice, začínala v dětském centru, což je vlastně bývalý kojenecký ústav, ale už tehdy to bylo moderní zařízení, pak pracovala nějakou dobu na MPSV, kde se zabývala oblastí náhradní rodinné péče, byla také vedoucí OSPOD a pak se vrátila zpět k lidem do přímé péče, do Romodromu. V současnosti pracuje v organizaci Šance pro Tebe jako terénní sociální pracovník a je také ředitelkou této organizace v Chrudimi, kde pracuje v sociálně aktivizačních službách v sociálně vyloučených lokalitách.
Co je podle Vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?
Já nevím, proč přesně dělám sociální práci. Jen chci říct, že na začátku jsem měla pocit, že zachraňuji sama sebe. Od samého začátku svého profesního působení jsem měla pocit, že je to správné – pomáhat, hledat cestu tam kde se zdá, že cesta končí. V současné době mám pocit, že jsme se jako lidé uzavřeli do ulit a buněk. Úkolem sociální práce není dle mého jen napravit, pomoci, doladit, ale taky informovat širší veřejnost o tom, že jsou kolem nás lidé, kteří potřebují pomoc a že ta solidarita k životu patří. Často jsem se potkala s tím, že lidé, kteří jsou v opravdu těžkých životních situacích, dělají, co mohou, což málokdo ví. Setkávám se s tím, že jsou ale přesto zaškatulkování, jako neschopní, slabí. Oni to přitom často jen neumí jinak, vyrostli v prostředí, které je to nenaučilo, nedalo jim to. Naše společnost je nastavená na úspěch a výkon a málokdo ocení ten drobný výkon. Sociální pracovník, který přichází do rodiny jako host, a získá důvěru těchto lidí, má šanci právě přes ty drobné úspěchy a neúspěchy posunout toho člověka a často i komunitu někam dál.
Při své práci pracujeme vlastně s chybovým řádkem – něco je špatně, ale dostáváme se tam přes silné stránky toho člověka. Když přijdu do rodiny a řeknu „ty neumíš česky“, tak se začnou zlobit, protože se budou bránit. Ale když se snažíme postupně poznat jejich život, mluvit společně, pracovat společně na cestě k cíli, tak se snažíme posunout jejich vzorce. A myslím si, že tohle má smysl. Já svým kolegům vždy říkám, že tu práci dělám proto, že mě baví učit se od druhé strany. Ne, že já tam přicházím jako mistr, ale že jeden druhého obohacujeme. A jestli na tohle nemají energii a chuť, tak ať tu práci nedělají.
Mluvíte o drobných úspěších, jak vypadají konkrétně?
Třeba jenom to, že rodina, kde děti chodily pořád do speciální školy, po půl roce začala svoji holčičku, která má těžkou vadu sluchu, vodit do školky. Ale půl roku jsme se učili, aby ráno vstali, oblékli se a odešli do školky. A kdyby chodila do normální školky, tak by to rodina nezvládla a nesla by si to sebou. Nebo tahle rodina má kluka, který chodí do základní školy a my ty rodiče doprovázíme i do školy, když je potřeba. A stalo se nám, že nás pozvali do školy s maminkou a tatínkem – škola často chce konzultovat s námi, jako pracovníky organizace, ale u nás platí pravidlo, že bez rodičů to nejde, takže je pozvali a učitelka říká, že rodiče nespolupracuji. A já se ptám, jak to vypadá, že nespolupracují, protože na schůzku přišli. A učitelka říká, že jim píší poznámky do žákovské knížky a oni nereagují a teprve od nás se dozví, že ta maminka je negramotná. A tak úspěch je to, že se se školou domluvíme, že budou vzkazy psát ve čtvrtek, když my do rodiny chodíme, a maminka si to ve čtvrtek zkontroluje. Tito rodiče měli nálepku – nespolupracující. Jenže když přijdete do téhle rodiny, tak je tam patrná láska, hezké vztahy, je to klasická rodina, vícegenerační soužití, kdy se o sebe starají a to u nás „bílých“ není tak časté. A je to přitom super. I když je tam hodně starostí, které ale pramení z toho, že ta skupina lidí, s kterými pracuji já, má nízkou míru vzdělání, těžce hledá práci. Děti z rodin, s kterými se potkávám, často dříve končily ve speciálních školách, dnes s obtížemi dokončí základní školu a dál nepokračují ve vzdělávání. Kolikrát ani nevědí, co mohou chtít, nevědí, co by si mohli přát. A i to dělá sociální pracovník. Rodiče si přejí, babička si přeje, dítě si přeje, a když to s mámou nejde, tak jako teréňák, jdete za mámou a snažíte se cestu najít.
V organizaci máme šicí dílnu, protože vyjít z toho kruhu sociálního vyloučení jde, jedině když máte práci. A já mám v regionu bohužel zkušenosti, že to, že jste Rom, už je handicap. A pokud vás nezaměstná Rom, tak jinak velmi těžce získáte práci. A když už tu práci máte, těžko získáváte bydlení, a i když rodiče pracují, tak je ubytovat nechtějí.
Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?
Já bych si přála, aby Romové víc pečovali o své zdravé tradice a kořeny, aby si jich byli vědomi, aby se víc mluvilo o romských osobnostech, pozitivních vzorech, protože si myslím, že je jednoduší ztotožnit se s Romem, který např. píše knihy. A pak bych byla ráda, kdybychom se přestali bavit o tom, kdo je Rom a kdo je bílý, protože jsme LIDÉ. Samozřejmě, že bych si přála, aby lidi měli práci, měli kde bydlet, ale aby každý začal u sebe. A pak bych si přála, aby ty děti, které vyrůstají v ubytovnách – já opravdu vidím chudobu, chudé rodiny, děti, které mají hlad a přitom je systém nastavený tak, jak je, mohly normálně žít. Děsí mě drogy, kriminalita, děsí mě novela zákona o hmotné nouzi, všichni klesnou nad existenční minimum a nevím, co budeme dělat. A jedna kolegyně mi řekla: „no neboj se, oni neumřou“, já bych byla ráda, kdybychom takové věci vůbec nemuseli říkat.
Děkuji za rozhovor.
