Miroslav Brož k Mezinárodnímu dni Romů: Není důvod k oslavám, postavení Romů ve společnosti se zhoršuje, investované finance mají nulové výsledky
Dnes je Mezinárodní den Romů. Romové a jejich svět mi jsou blízcí, vyrostl jsem mezi nimi a v dospělosti pomáhám těm nejchudším a bojuju za jejich práva. Vlastně se tak trochu Romem cítím, me som parno rom.
Je co slavit? Samozřejmě je třeba gádžům ukazovat bohatou a skvělou romskou kulturu. K oslavám ale moc důvodů není. Postavení Romů v naší společnosti je špatné, bohužel se nezlepšuje, právě naopak. Desetitisíce Romů žijí v podmínkách sociálního vyloučení v chudinských ghettech, jejich počet se každý rok zvyšuje a jejich chudoba prohlubuje. Romové a Romky čelí diskriminaci snad v každé oblasti života. Romské děti chodí do segregovaných substandardních škol, které jim nedávají naději na lepší budoucnost. Anticikanismus a předsudky jsou mainstreamovým společenským postojem.
Ale nejde jen o segregaci, diskriminaci, chudobu a rasismus. Romům je rovnoprávnost upírána třeba i v utrpení, které prožili v minulosti. V uplynulých dnech se vedla diskuze o rozhodnutí vyřadit jména romských obětí holokaustu z jejich veřejného čtení Jom ha šoa. Romské oběti je podle některých potřeba vzpomínat jindy a jinde, odděleně.
Ve státním Památníku Terezín zatvrzele odmítají vyvěsit romskou vlajku do čestného vlajkořadí, mezi ostatní vlajky symbolizující oběti nacismu. Romskou vlajku tam nakonec vyvěsili jindy a jinde než ostatní vlajky, romské oběti vzpomínají odděleně.
Asi nejhorší je, že Romové nemají žádný podíl na moci ani kolektivní práva, která jim jako národnostní menšině, garantuje ústava.
Do „romské“ integrace a řešení romské chudoby jsou každoročně investovány obrovské finanční prostředky s nulovým výsledky. Romové sami nemají žádnou možnost ovlivnit na co a jak budou peníze určené na řešení situace romských komunit využity. Nemají žádnou možnost ovlivnit podobu integračních opatření. Nikdo se s nimi o tom nebaví, nebudeme přece zvát pacienty na poradu o léčebném programu v blázinci. A tak podobu integrace Romů určují pražští gádžovští „experti“ na integraci Romů z různých agentur a poradních skupin, kteří Romy znají jen z knížek, které napsali jiné gádže. Samozřejmě ta opatření potom selhávají, nefungují, nepřinášejí změnu, integrace se nedaří, ale velké neziskové korporace mají milionové rozpočty, pořizují nemovitosti a zvyšují platy. Dotace proudí a kola průmyslu sociální integrace se točí. S pojmem „power sharing/exchange“ ve smyslu, jak jím operuje moderní sociologie a sociální práce, se tu vůbec nepracuje – o něčem takovém je mluvit tabu. Jde o moc peněz.
Jak z toho ven? Nijak jinak než skutečným zapojením Romů do věcí, které se jich týkají, to nepůjde.
Všem svým romským přátelům k jejich svátku přeju hlavně pevné zdraví.
