Mindj Panther: Romské bojovnice už nechtějí být oběti, chtějí bojovat proti útlaku. Romská armáda přichází!

Poprvé jsem slyšela o skupině Mindj Panther složené ze dvou romských sester a hereček, které dělají rap a různá politické vystoupení, v roce 2014 během mé cesty do Vídně, kde jsem vystupovala. Chystala jsem se v Bukurešti v Rumunsku založit romskou feministickou divadelní společnost Giuvlipen a byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že v Rakousku něco podobného již existuje. Možná to byl okamžik, kdy jsme my, nová generace romských hereček z Evropy, ucítily hlubokou potřebu najít místo pro naše vlastní umění, vymyslet nový typ divadla, kde budeme moci zkoumat naši identitu a diskutovat o politické situaci Romů v Evropě.

O tři roky později jsem se setkala se Sandrou a Simonidou Selimović z Mindj Panther a dalšími romskými herci z Německa, Švédska a Velké Británie v Berlíně v Divadle Maxima Gorkého pod vedením Yael Ronena. Naše představení, Roma Armee (Romská armáda), vznikla z utopické myšlenky Sandry a Simonidy vytvořit romskou armádu, která by bojovala proti útlaku Romů. Bylo to poprvé, kdy bylo naše umění prezentováno ve velkém divadle. Hráli jsme Roma Armee dvakrát měsíčně. Na každé představení chodilo kolem čtyř stovek diváků a měli jsme pocit, že naše umění nakonec přeci jen získalo uznání na evropské kulturní scéně.

Jak vás napadla myšlenka na vytvoření romského divadla v Rakousku?

Sandra Selimović: Poprvé nás to napadlo v roce 2010. Jako Romky žijící ve Vídni jsme zažily v divadelním prostředí mnoho stereotypů. Protože máme tmavou kůži a tmavé vlasy, dostávaly jsme klišoidní role žebraček, služek, zlodějek nebo chudých uprchlíc. Byly to vždycky problematické postavy – nikdy to nebyli lidé, kteří mají moc, nebyly to hrdinky ani hlavní postavy. Došly jsme k závěru, že chceme my určovat, jak bude prezentována naše identita.

Název vaší divadelní společnosti je “Romano Svato”. Co to znamená?

Simonida Selimović: V romštině to znamená “romské slovo”. Tento název jsme si zvolily, protože jsme chtěly propagovat náš jazyk. Existuje tolik romských dětí, které nemluví romsky, a tak jsme chtěly, aby se něco naučily. V romštině i rapujeme.

Jaké typy divadelních představení v Romano Svato děláte? Na jaká témata kladete důraz?

Sandra: Naše témata se týkají Romů, rasismu, sexismu a naší historie. První vystoupení Romano Svato proběhlo v roce 2011 a jmenovalo se Gypsy Stop Dancing. Bylo inspirováno historií boxera Johanna Trollmanna, kterého zavraždili nacisté v koncentračním táboře. V roce 1933 se Trollmann stal šampiónem, ale po pouhém týdnu mu jeho titul vzali, prý za “špatný box” nebo za box v cikánském stylu. Z recese šel Trollmann do ringu na svůj poslední profesionální zápas s vlasy obarvenými na blond a tělem pokrytým moukou, aby svého soupeře zesměšnil.

Inspirovaly jsme se tímto příběhem a zasadily jsem ho do současného fašistického Maďarska Viktora Orbána, protože jsme chtěly ukázat, že útisk Romů stále pokračuje. Hlavní postavu jsme změnily na romskou boxerku. Naším cílem bylo změnit zastoupení romských žen a říci, že Romni (romská žena) může také boxovat, i když nás lidé nespojují se sportem, ale se stereotypní rolí matky nebo ženy v domácnosti.

Druhé divadelní představení se jmenuje Astoria a je o diskriminaci na základě příslušnosti k různým společenským třídám v Rakousku a zaměřuje se na chudobu a marginalizované menšiny.

Jaké je zastoupení Romů v oblasti umění?

Simonida: S tímhle velmi bojuji a jsem z toho opravdu smutná. Na jedné straně jsem aktivistka a na druhé straně jsem herečka. Například jsem dostala nabídku na roli žebračky ve velkém seriálu v Rakousku. Nejprve jsem ji přijala, protože musím pracovat a doufala jsem, že mohu něco změnit, abych zlepšila tento obraz. Někdy mám pocit, že musím přijmout nějaký kompromis, ale v tomto případě jsem se nakonec rozhodla roli odmítnout. Nebyli ochotní změnit svůj stereotypní pohled.

Myslíte si, že pokud byste takovou roli přijala, bylo by to v rozporu s tím, co děláte v “Romano Svato”? Děláte spoustu věcí pro posílení romské komunity, ale pak někdy musíte přijmout stereotypní roli, abyste si vydělala na živobytí. Jak se dělá kariéra pod těmito tlaky?

Simonida: Vždy se snažím komunikovat s režiséry. Nemohu všechno přijmout, ale pokud vidím, že jsou otevřeni a naslouchají mi, je pravděpodobné, že roli přijmu.

Když mluvíme o chudobě, četla jsem nedávno článek o keňském umělci, který kritizoval jiné keňské umělce za to, že vydělávají na smutných příbězích o své vlastní chudobě, namísto toho, aby byli kreativní. Jaký je váš názor na to, že mluvíme o chudobě v umění, a to s ohledem na to, že je pro Romy realitou, ale také jedním z hlavních klišé o nás?

Sandra: Samozřejmě existuje spojení mezi zhoršeným přístupem ke vzdělání nebo pracovním místům a romskou identitou. Nejvíce diskriminovaní lidé jsou také nejchudší. Nechceme však tímto způsobem na své vlastní chudobě vydělávat a vzbuzovat tak zájem o naše umění. Vystavení vlastních příběhů chudoby je nejjednodušší věc, kterou můžete jako umělec udělat. Pro nás by to bylo problematické. Kromě toho musíme uznat, že jsme umělci a jsme privilegovaní, pokud nám naše umění vydělává peníze. Viděly jsme spoustu chudých Romů v dokumentárních filmech. Například tento rok zemřel romský chlapec, který hrál ve filmu a získal ocenění Berlinale za nejlepšího herce. Byl rád, že hrál ve filmu, ale pak skončil v chudobě a musel prodat i tu cenu, pak zemřel. A gádžovští filmaři dělají dál své filmy a pro chudé Romy se nic nemění.

Jakým způsobem vytváříte nová díla o Romech?  Pracujete se skutečnými příběhy, nebo vytváříte fikci?

Simonida: Je to směs neznámé romské historie a osobních příběhů a fikce. Máme zájem vyprávět ty příběhy pozitivně, abychom představily romské hrdiny a pozitivní vzory. Chceme vyprávět příběhy o odporu, ne o obětech. Hodně závisí na tom, jak se na příběhy díváte. Je naše historie, ve které jsme utiskováni, historií obětí? Rádi bychom říkaly, že máme historii odporu. Celá naše historie je o snaze přežít. Naše minulost nás musí posílit, ne udržovat v roli oběti, která je pasivní. Musíme změnit bolest na touhu a hněv na potřebu boje proti útlaku. Napsaly jsme spoustu naštvaných rapových písní proložených množstvím černého humoru.

VIDEO

Kdy jste se začaly zajímat o hip-hop? Kdy jste založily kapelu Mindj Panther?

Sandra: V roce 2013 jsme byly součástí velkého projektu, který byl vytvořen kolem myšlenky, že jsme rebelové. Název projektu byl Rebelodrom. Tehdy se změnil volební zákon a minimální věk pro možnost volit se snížil z osmnácti na šestnáct let. Krajní pravice chtěla přitáhnout mladé lidi a zvali je na různé setkání a párty, kde jim zadarmo nabízeli pivo. Posílali pak fotky na Instagram a snažili se, aby pravicový extremismus vypadal, že je v pohodě. Předseda strany nahrál rapovou písničku a video se stalo populární, i když to byl špatný hip hop, ale snažili se přilákat lidi, aby pro ně hlasovali.

Takže jsme se rozhodly udělat kontra-rap, ale dobrý rap, prostě si udělat legraci z toho jejich rapu. Přišly jsme na jejich shromáždění a začaly tam zpívat. Přišly jsme oblečené jako Ninjové a jejich shromáždění jsme tak narušily.

Jednou jsme vzaly pětimetrový transparent: “Rakousko, milujeme tě a nikdy tě neopustíme!” Začali na nás být agresivní a chtěli nás násilím vyhnat. Dva muži se snažili transparent zapálit. Takže naše akce netrvala déle než pár minut, ale byla úspěšná! Tuto akci jsme opakovaly dvakrát nebo třikrát. Pokaždé, když měli setkání na náměstí, tak jsme tam přišly v ninja kostýmech a dělaly jsme nějaké vystoupení nebo jsme rapovaly, abychom jim akci narušily. Díky Bohu se nedostali do parlamentu! Od tohoto okamžiku, bylo to těsně před volbami, jsme začaly organizovat koncerty v parku. Psaly jsme písně o rasismu a identitě. 

Proč jste pojmenovaly kapelu Mindj Panther?

Simonida: Mindj znamená v romštině vagína. Když jsme zakládaly skupinu, byl velmi populární případ Pussy Riot, které byly uvězněny v Rusku. Takže v solidaritě s nimi jsme zvolily stejné slovo, ale přeložily jsme ho do našeho jazyka. Chtěly jsme říci, že být žena nebo mít vagínu je skvělé, i když ostatní nám říkali, že bychom se za to měly stydět. Je to také hra se slovem “Ninja”. Chtěli jsme říci, že nový Ninja je Mindja.

Sandra: V dětství jsem milovala karikatury Ninjů. Vždycky jsem chtěla být Ninja, napodobovala jsem jejich bojové pohyby a mnohokrát jsme se Simonídou do krve bojovala. Hodně jsme si užívaly bojovou choreografii! A “Panther” pochází z Black Panthers – Černí panteři. Tato dvě slova daná dohromady vyjadřují myšlenku mít romské bojovnice. Chtěly jsme být současně provokativní a nebezpečné. Byly chvíle, kdy jsme cítily, že musíme něco udělat, aby nás lidé poslouchali.

Co vás přimělo k podpoře myšlenky “Roma Armee”, i když to není o reálné armádě, ale o uměleckém přístupu?

Simonida: Je to o tom, že se Romové zorganizují a stanou se silnými. Samozřejmě, že mít armádu je přehnaná a provokativní myšlenka, protože nemáme vlastní zemi, proto neexistuje ani obranná síla. Ale můžeme si hrát s myšlenkou obrany a vytváření oddílů romské armády, které by bojovaly proti útlaku. Říkáme: “Musíte nás brát vážně!” Nemluvíme nutně o myšlence použití fyzického násilí, ale o metaforickém obrazu boje. Také jsme uvažovaly o zorganizování lekcí bojového umění, abychom se mohli bránit. Proč bychom měli být vždy ti, kteří nečinně přijímají násilí, ale nikdy nezareagují? Je správný čas, věnovat se našemu hněvu. Pódium může na to být dobré místo.

“Roma Armee” je název velké divadelní show předváděné v Berlíně s romskými herci z celé Evropy. Jaký byl počátek tohoto konceptu v Rakousku?

Sandra: Romano Svato a Mindj Panther spadají pod velký koncept s názvem Roma Armee Fraction. Hlavním cílem bylo spustit romskou revoluci. Udělali jsme malé představení, v němž jsme spojili rap, video a projevy o tom, že začíná romská revoluce a už dál nebudeme jen oběti. Chtěli jsme ukázat, že Romové mohou být také nebezpeční a že se dokáží postavit za svá práva. Rasisti potřebují naší slabost, aby nás mohli dál utlačovat, ale my nejsme tak slabí, jak si myslí, že jsme. Měli jsme toho dost. Myslím, že lidé byli v té době z toho v šoku, ale na druhou stranu se cítili pozitivně.

VIDEO

Jak se odráží ve vašich vystoupeních feminismus?

Simonida: Prolíná se jimi. Například Heroes je příběh o třech ženách – uprchlicích – z různých zemí, které jsou ve vězení a čekají na deportaci. Jedna z nich je lesba z Íránu, druhá předstírá, že je ze Sýrie a při tom je z Egypta, a třetí je Romka – ekonomická uprchlice – tedy nejméně přijatelný typ uprchlíka. Show se zabývá tím, kdo je “správný uprchlík” a kdo si zaslouží být chráněn jako imigrant.

Máte čas na Romano Svato?

Sandra: Jsme nezávislá divadelní skupina a nemáme vlastní prostor, vystupujeme na různých místech. Protože naše publikum je malé, naším cílem je vystupovat ve státních divadlech, v běžných divadlech, jako je Gorki, kde jsme nyní a kde můžeme oslovit jinou veřejnost, nejen progresivní levicové feministky, které jsou naším hlavními publikem. Mainstream Romy politicky ignoruje, takže je pro něj třeba hrát.

Jakým stereotypům jako romské herečky čelíte?

Simonida: První stereotyp, kterému čelíme, je, že nejsme profesionální herečky nebo že jsme jen utlačované ženy. Dostávaly jsme hloupé otázky, které nás urážely. Na začátku jsme se cítily před gádži jako mimozemšťané. Nevěřili, že jsme profesionální herečky.

Sandra: Jsou překvapeni, že otevřeně říkám, že jsem lesba a že jsem na to pyšná. Pořád neberou vážně naše politické umění, je obtížné proniknout do státních divadel, většina herců je totiž bílá. V Rakousku stále hraje Othella běloch s černou tváří.

Jak můžete dělat umění v tak rasistickém prostředí? Necítíte se unavené tím, že musíte pořád dokazovat, že vaše umění je hodnotné?

Sandra: Abych byla upřímná, jsem unavená. Je obtížné pořád bojovat o místo pro naše umění a pořád vysvětlovat, proč potřebujete ten prostor, proč je důležité ho mít. Současně však máme pocit, že je naší povinností dělat tuhle práci pro novou generaci.

Myslíte další generaci romských herců? Protože když jsme v Rumunsku s kolegy založili Giuvlipen, nebylo nic podobného, ​​žádná jiná romská divadelní společnost. Cítili jsme, že děláme průkopnickou práci. Máte stejný pocit?

Simonida: Ano, viděly jsme, že není nikdo, kdo by nám mohl poradit, a musely jsme samy vymyslet způsob, jak dělat umění o Romech.

Cítily jste tlak na to, aby jste nedělaly chyby nebo aby jste uspokojily celou komunitu?

Simonida: Ano, ale nyní už ne. Už si nemyslíme, že se musíme každému líbit a neobáváme se, že uděláme chybu. Vždy bude někdo, kdo se bude cítit stranou. Jsme tak odlišní, že nemůžeme zastupovat všechny Romy. Nikdo nedělá práci, kterou děláme my, takže by to, že někdy nějakou chybu uděláme, mělo být občas dovoleno.

Sandra: Cítím se zodpovědná za mou komunitu, ale zároveň se chci cítit svobodně a být tím, kým jsem. Ne všichni v komunitě jásají nad tím, že jsem lesba, ale to není můj problém.

Kdo je vaše publikum? Máte velké romské publikum?

Simonida: Romové moc často na naše představení nechodí. Nechtějí chodit do takových veřejných institucí, jako je divadlo. Protože instituce divadla není součástí historie Romů. Divadlo vidí jako gadžovský – neromský – prostor a necítí se tam dobře. Na druhou stranu, mnoho Romů se snaží pouze přežít, a divadlo je pro ně bezpochyby luxus nebo aktivita pro lidi bez starostí. Musíme s tím počítat a pracovat s tím.

Jaké máte plány do budoucna?

Sandra: Chceme vytvořit album. Chceme mít vlastní divadelní prostor ve Vídni. Momentálně připravujeme romský divadelní festival, který by se měl uskutečnit v červnu ve Vídni.