Michal Mižigár: Inkluze je příležitost pro lepší život

Je tomu pár dnů, co uplynulo devět let od vítězného rozsudku D. H. u štrasburského soudu, u kterého se dovolávalo spravedlnosti a svého práva na kvalitní vzdělání 18 Romů z Ostravy, kteří byli neoprávněně přemístěni do tehdy zvláštní školy. Chci se s Vámi podělit o jeden příběh, který ukazuje, proč je důležité, aby každé dítě mělo rovný přístup ke vzdělání.

Bedřich, můj dobrý a dlouholetý přítel, neměl takové štěstí jako já. Jako dítě byl už na prvním stupni školy živější než ostatní a tak si paní učitelka pozvala do školy rodiče, které přesvědčila, že pro jejich syna bude zvláštní škola tím nejlepším řešením. Neměl žádný handicap, bylo to zdravé dítě. Rodiče absolvovali zvláštní školy za minulého režimu, nebyli si vůbec vědomi závažnosti svého rozhodnutí, kterým svému synovi uzavřeli bránu do úspěšného života. Bedřichovi je dnes 28 let, má dvě děti, je to velice schopný člověk, má vynikající komunikační a organizační schopnosti, dobré kritické myšlení a plynulou znalost tří jazyků. Přesto nemůže sehnat zaměstnání, troufám si říci, protože je Romem v České republice a bohužel i absolventem zvláštní školy. Jeho rodiče neměli o významu vzdělání žádné ponětí. Nevíme ani, proč paní učitelka došla ke svému závěru, zda se chtěla zbavit nepohodlného žáka, jehož za to “odměnila” na celý život, nebo ji k tomu vedly jiné důvody, které se už nedozvíme. Obdivuji Bedřicha, že o ní nikdy nemluvil špatně..

Z Bedřichova příběhu vidíme, že nejen romské děti, ale i ty pocházející ze sociálně vyloučeného prostředí, potřebují pomoc, aby obstály ve školním prostředí. Neúspěch žáka ve škole není znamením hlouposti, ale spíše toho, že něco v jeho životě nefunguje, není v pořádku. Pomoc pro tyto žáky a žákyně je důležitá, protože se vrátí celé společnosti, kterou tvoří každý z nás.

Je mi líto, že mnoho generací romských žáků přišlo o kvalitní vzdělání. Nedostali šanci vyjít ze začarovaného kruhu stigmatizovaného romství, sociálně vyloučeného prostředí a chudoby, prosadit se úspěšně na trhu práce a integrovat se do společnosti. Bohužel jsou většinou absolventy zvláštních škol. Naděje na lepší život a lepší startovací čáru pro jejich děti jsou jim na míle vzdálené.

Abych nekončil negativně, zbývá mi útěcha, že za posledních deset let vzrostl počet studujících Romů na středních a vysokých školách. O přesném čísle se není možné bavit, jen se spekuluje o několika stovkách středoškoláků a desítkách vysokoškoláků. Proto bych uvítal sběr dat, který by nám poskytl informace o skutečné situaci. Potom můžeme přemýšlet, jak těmto žákům pomoci. Jsem přesvědčený, že kdyby Bedřich chodil do školy v současné době, kdy se spustila inkluze, nemusel by být přesunut na zvláštní školu a jeho život mohl vypadat úplně jinak. Chtějme společně pro všechny děti rovné podmínky, děláme to i pro nás – celou společnost!