Michal Miko: Novela školské vyhlášky porušuje strategii romské integrace, ČR je podle mezinárodních úmluv povinna implementovat inkluzi
Romské děti jsou v českém vzdělávacím systému tradičně považovány za ty
hloupé, bez zájmu o profesní budoucnost, nevzdělatelné, zkrátka za rušivý
cizorodý element. Takto k nim přistupuje stát, jehož hlavní snahou po celá
desetiletí bylo romské děti co nejvíce oddělit, izolovat od dětí z majority –
samozřejmě odůvodněnou „bohulibým“ záměrem, aby se romským dětem dostalo lepší
péče.
Takto pro svůj internátní experiment v květušínské základní škole
v 50. letech minulého století, kdy dokonce došlo k nedobrovolnému odebírání dětí
z rodin, získával podporu státu i její zakladatel Miroslav Dědič. Romské děti
byly v té době považovány za děti, které se musí kultivovat k tomu, aby byly
schopné se vzdělávat. Z deníkových zápisků pedagoga Dědiče se můžeme kupříkladu
dozvědět, že: „do téhle doby nebyli Cikáni lidmi a nezasloužili si, aby se někdo
pozastavil nad jejich osudem, byli to vždycky vyhnanci, do školy nikdy
nechodili, neuměli číst ani psát a my z nich teď máme vytvořit rovnoprávné lidi
uvědoměle pracující pro dobro celku, ale jak na to, kde se člověk má čeho
chytit, když to před ním nikdo nikdy nedělal. Neexistují žádné předobrazy ani
vzory, budu se muset spoléhat na svoji intuici a pedagogické zkušenosti.“
Následovníkem v dlouhé řadě experimentů (nejen) na romských dětech je novela
vyhlášky 27/2016 současné vlády, která zřejmě vznikla kvůli tlaku Miloše Zemana
a lobby některých pedagogů a zřizovatelů škol, kteří chtějí dosáhnout starých
pořádků a zamezit společnému vzdělávání dětí. Ve třech bodech novely této
vyhlášky dochází ke změnám, které mohou mít fatální následky na vzdělávací dráhu
romských dětí. Novela se vrací k osvědčené praxi před přijetím nového školského
zákona z roku 2015, a tudíž bude opět možné děti takzvaně přeřazovat. Vyhláška
jako taková opět umožní a zlegalizuje praktiky, které fungovaly v době před
novelou školského zákona. Podle rozboru Mezinárodní nadace Validity – Mental
Disability Advocacy center se sídlem v Budapešti:
- opět odstraňuje jasnou deklaraci preference vzdělávání v běžném
vzdělávacím systému oproti systému speciálnímu (§ 19 odst. 1); - znovu umožňuje vylučování dětí, žáků a studentů s postižením pouze na
základě existence postižení, nikoli jejich speciálních potřeb, které mohou
z určitého typu postižení vyplývat (§ 19 odst. 2); - znovu zavádí možnost ve školách pro žáky s mentálním postižením
vzdělávat i žáky bez tohoto typu postižení (§ 19 odst. 5).
Bohužel, lidi, ministře Plago, předsedo vlády Babiši, prezidente Zemane,
speciální a jiní pedagogové, jste na omylu, Česká Republika je povinná podle
mezinárodních úmluv inkluzivní vzdělávání implementovat. Je to závazek, kterému
se český stát zavázal ratifikací dne 30. 3. 2007. Tato úmluva je významnou
smlouvou o lidských právech a základních svobodách, doplňuje tedy sedm
stávajících základních lidskoprávních úmluv OSN. Je založena na principu
rovnoprávnosti a zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech
lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti. Úmluva
je založena na obecných zásadách, kterými jsou především:
- respekt k lidské důstojnosti a nezávislosti
- zákaz diskriminace
- plné zapojení do společnosti
- rovnost příležitostí
- přístupnost
- rovnost žen a mužů
- respekt k vyvíjejícím se schopnostem dětí a jejich právu na
zachování identity.
11letá stagnace českého státu v implementaci tohoto závazku stála české
poplatníky daní více jak stovky milionů korun, které byly investovány do
speciálního vzdělávacího systému jako takového, díky zvýšenému normativu na děti
s mentálním a jiným postižením, aniž by tomu tak muselo být. Meritem věci je
zkostnatělý vzdělávací systém na pedagogických fakultách v České republice a jak
se vyvíjejí jednotlivá doporučení vlády, respektive Ministerstva školství
mládeže a tělovýchovy ke vzdělávání dětí s mentálním a nebo jiným postižením.
Pedagogické fakulty nepřipravují budoucí učitele k tomu, aby uměli vzdělávat
inkluzivně, neexistuje povinný předmět inkluzivního vzdělávání na pedagogických
fakultách, někde pouze alespoň jako výběrový předmět a potom se nemůžeme divit
že učitelé mají problém učit tímto stylem.
Česká vláda schválením této vyhlášky neporušuje pouze výše uvedenou úmluvu,
ale také Strategii romské integrace pro roky 2015–2020, která si taktéž dala za
cíl romské děti lépe integrovat do běžného vzdělávacího systému. Jedním
z dalších pochybení MŠMT je naplňování rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva v kauze D. H. a ostatní proti České Republice.
Přijde mi proto postup MŠMT jako schizofrenní: na jednu stranu se připravuje
novela vyhlášky a zároveň Národní akční plán inkluzivního vzdělávání. Česká
republika má zároveň závazky vůči Evropské komisi, které musí v rámci tzv.
„infringementu“ dokazovat, jak řeší diskriminaci romských dětí ve vzdělávání. A
v neposlední řadě nezapomínejme na fakt, že Česká republika opět dostala
doporučení v rámci Evropského semestru „posílit kapacitu vzdělávacího systému s
cílem zajistit kvalitní a inkluzivní vzdělávání, mimo jiné podporou učitelského
povolání“.
Jestli si MŠMT myslí, že tímto krokem naplní toto doporučení, tak tento krok
je fatálním fiaskem a porušováním Dohody partnerství mezi Českou vládou a
Evropskou komisí.
