Grafická designérka Michaela Ištok Ahonen: Náckové jako Kotleba nejsou řešením jakýchkoliv problémů

„Finsko mi někdy chybí – jeho baltské pobřeží, hluboké lesy a fungující stát, krásné sauny a skvělé lososové steaky. Ale nechybí mi tma, zima, šeď anebo osamělost,“ říká o životě na severu Michaela Ištok Ahonen, grafická designérka z Bratislavy.

Co to bylo za cestu, která vás zavedla z Bratislavy do Helsinek?

Byla to dost spletitá cesta, ale ve zkratce – dlouhé roky jsem měla internetového kamaráda Ilkka z Finska, který mi o své zemi hodně vyprávěl. Jednou v létě jsem pak byla s kamarádkami v estonském Tallinu na letní škole malby. A rozhodly jsme se, že když už tam jsme, podíváme se i do Finska. Byla to krásná, dvouhodinová plavba trajektem.

Potkala jste se tam s Ilkkem?

Související článek

Nicole Taubinger: Romové chtěli na hrůzy holokaustu zapomenout

Rena Horvátová

Potkala, konečně jsme se viděli naživo. Také jsem přes Couchsurfing navázala kontakt s jistým Esem. A ten se nakonec stal mým manželem – prožili jsme spolu (a s naším psem) ve Finsku sedm let, adoptovali jsme si tam kocoura a narodila se nám tam dcera. Nedávno jsme se přesunuli zpátky na Slovensko, protože jsme měli plné zuby šedivého počasí.

Vážně kvůli počasí?

Nejenom. Už dlouho jsme si říkali, že to jednou uděláme. Katalyzátorem bylo narození dcerky, protože manželova rodina od nás žila 600 kilometrů daleko a ta moje ještě jednou tolik. Byli jsme v Helsinkách v podstatě sami, v maličkém bytě s vysokým nájmem. A tak jsme zvažovali, kam se přesunout, pořídit si konečně vlastní bydlení a zařídit se víc natrvalo.

A zvítězilo Slovensko.

Zvítězilo, protože i když má svoje mouchy, je tu každodenní život pro nás přece jen příjemnější. Počasí je lepší, máme tu kamarády a rodinu, dobře se odtud kamkoliv cestuje. Finsko mi někdy chybí – jeho baltské pobřeží, hluboké lesy a fungující stát, krásné sauny a skvělé lososové steaky. Ale nechybí mi tma, zima, šeď anebo osamělost, kterou jsme oba často cítili. Na jaře se ale pojedeme na finskou rodinu a kamarády podívat.

Kde se vzala vaše láska k výtvarnu?

Popravdě, vlastně ani nevím. Odmalička jsem byla vizuální typ, moje první slovo prý bylo „čeče“, které jsem vyslovila při pohledu na květiny u babičky na okně. Rodiče mě v kreslení podporovali. Skoro 11 let jsem chodila na výtvarné kurzy k akademické malířce Soně Herényové, navštěvovala jsem keramický kroužek a později šla studovat grafický design na vysokou školu. V podstatě asi kromě kreslení a designování a práce s jazykem nic jiného dělat neumím, takže jsem vděčná, že se tím mohu živit.

Věřím, že je to pestrá práce. Jakým tématům jste se už profesně věnovala?

Za těch skoro devět let práce v tomhle oboru jsem už vyzkoušela všelicos. Pracovala jsem na memech a infografikách pro Very Finnish Problems (pozn. red. značka s dosahem 10 milionů lidí měsíčně), na vizuálních identitách a logách pro menší i větší klienty z různých oblastí, ilustrovala jsem a připravovala design brožury pro Supercell, což je jedno z největších herních studií ve Finsku.

Některé vaše projekty směřovaly i ke vzdělávacím oblastem…

Pracovala jsem třeba na projektech pro porodní asistentky v rozvojových zemích, ilustrovala jsem park Poloniny pro slovenské The Žurnál, navrhovala design série infografik pro finský Microsoft, pracovala jsem na několika vzdělávacích hrách pro finské ministerstvo školství, dělala jsem identitu a nálepky pro britskou značku doplňků výživy pro psy. Designovala jsem všechno na Helsinki Drink Festival a mými plakáty bylo polepené celé helsinské metro. Takže je to taková všehochuť, většinou zajímavá a na tvorbu zábavná.

Dá se říct, že je v tom všem něco, čemu se věnujete nejraději?

Ráda pracuji na ilustracích, enviromentálních a zvířecích tématech a stejně tak ráda dělám loga a vizuální identity.

Tématu svobody zvířat jste se vlastně už také věnovala.

Ano, od gymnázia jsem byla dobrovolnicí a později i zaměstnankyní v bratislavské pobočce Svobody zvířat, také jsem jim redesignovala web. Od malička jsem byla velká milovnice zvířat, měla jsem rybičky, křečky, činčilu, chameleona, vždy jsme měli psy, babička slepice… Na zvířatech mi záleží a chtěla jsem být nápomocná. Ve Svobodě zvířat jsem se mohla realizovat.

Ilustrovala jste také obálku knížky romské autorky Judity Horváthové. Jak se to přihodilo?

Poslala jsem do nakladatelství email, že pokud by chtěli pomoct s něčím z oblasti designu, ráda se zapojím. Dlouho se nic nedělo, ale potom se mi ozvali zpět, že pro mě mají knihu, která potřebuje obálku. A jak se říká, klaplo to.

Bylo to vaše první setkání s romskou literaturou?

Úplně poprvé to nebylo. Před touto knihou jsem četla knížku krátkých povídek od jednoho romského autora, na jehož jméno si bohužel nedokážu vzpomenout, a občas jsem četla od romských autorů publicistiku a blogy. Ale v žánru „červené knihovny“ to moje první zkušenost s romskou autorkou byla.

Sama máte částečně romský původ.

Za svobodna jsem se jmenovala Ištoková, což, jak jsem zjistila až časem, je typicky romské příjmení nacházející se hlavně na slovenském jihovýchodě. Dlouho jsem o svých částečně romských kořenech nevěděla, ale pak jsem si dala dvě a dvě dohromady… V rodině mého dědy, ve vesničce na Horním Pováží, měli kapelu, která chodila hrát na svatby a pohřby. Děda neznal noty, ale dokonale ovládal hru na akordeon, všichni byli tmaví, měli tmavé vlasy i oči, plus to příjmení…

Co pro vás takový objev znamenal?

Chvíli jsem toto „odhalení“ zpracovávala, ale zároveň mě nadchlo, protože mi to otevřelo nové obzory. Tématem to pro mě je, protože i když by do mě asi nikdo neřekl, že jsem částečná Romka, empaticky vnímám, co se romské minoritě děje, jak se o nich píše, jaké má nebo nemá problémy… Sleduji to a přemýšlím, kde a jak časem pomoci.

Sledovala jste dění před parlamentními volbami na Slovensku?

Sledovala a bylo mi z toho těžko. Lidé jsou absolutně nepoučitelní a mám pocit, že mnozí i nevzdělaní o základních věcech a o naší vlastní historii. Rozumím rozčarování z bahna, do kterého nás dostal Fico a další, ale opravdu si nemyslím, že náckové jako Kotleba by mohli být rozumným řešením jakýchkoliv problémů v této zemi.

Jak je to vlastně s Romy ve Finsku?

Říká se jim tam pěkně nekorektně „mustalaiset“, což znamená „černí“, nebo „romanit“, což už je lepší a znamená to prostě „Romové“. Dají se snadno poznat, mají oblečení, jaké jsem ještě nikde neviděla. Prý hlavně ženy, když se tak obléknou, do blůzky a široké sukně, už se nikdy nemohou oblékat jinak. Kromě „finských“ Romů jsou v zemi přistěhovalci asi nejvíce z Rumunska, kteří navzdory výborně fungujícímu sociálnímu státu organizovaně žebrají. To je podobné i v dalších severských zemích.

Kromě výtvarného máte také cit pro psaní – máte s tím nějaké plány?

Děkuji za kompliment. Asi bych se psaní měla nějak víc a systematičtěji věnovat, ale nevím, jak se k tomu přinutit. Už dlouho mám v plánu – v hlavě a ve skicáku – že bych se pustila do ilustrování a napsání knížek o pejscích pro děti, chtěla bych také napsat něco o Finsku. Tento rok se snad už něco z toho povede!

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.