Martin Štěpán: Český cigán je dnes to, co byl americký černoch před 50 lety

Po celá staletí, a dnes tomu není jinak, se naše matička Zem musí vypořádávat
s předsudky, které zde nastolila lidská, potažmo bílá rasa. Celosvětový trend
promíchávání obyvatelů jednotlivých kontinentů a jejich společného soužití jde
ale neúprosně kupředu, a i když se mu budeme jakkoliv bránit, zastavit ho
nedokážeme. Zajisté nikdo z nás nechce být Donem Quijotem a přece mi každý den
český boj proti romské menšině v České republice připomene větrné mlýny.

Dívám se s obdivem za velkou kaluž, a i když je můj původ český a moje srdce
ryze evropské, vzhlížím k dalekým sousedům s obdivem. Nikoli kvůli jejich
všudypřítomnému konzumismu, nýbrž jako k nositeli velkých změn na poli
multikulturalismu.

I když se nám může zdát srovnání mezi romskou menšinou v České republice či
obecně v Evropě a černochy žijícími v Americe zcela scestné, mají spolu mnoho
společného a podobnost je více než náhodná.

Na území Ameriky žije cca 75% bělochů
(Pozn.: Podle odhadů Amerického sčítacího úřadu – United States Census Bureau,
www.census.gov – z roku 2005, s tím, že v
tomto čísle jsou započítáno i 14,5% Hispánců), ze zbylých 25% největší menšinu tvoří Afroameričani
(12,1%), často politicky nekorektně nazýváni černochy či negry. K české
národnosti se u nás hlásí cca 70% lidí (Pozn.: Podle posledního sčítání lidu
v ČR v roce 2011 se přihlásilo k české národnosti 63,7% obyvatelstva, k moravské
4,9%, ale 2,74 milionu lidí na tuto otázku neodpovědělo), ze zbylých 30% tvoří největší menšinu
Romové (přibližně 200 tisíc).

Obdobně jako je to u Afroameričanů, kteří jsou historicky vzato potomci otroků
přivezených na těžké manuální práce, i u nás si většina z nás pracujícího Roma
představí u lopaty při kopání kanálů či jako pomocnou sílu na stavbě.

Stejně jako předkové dnešních Romů tak i Afroameričané pocházejí z jiného
kontinentu a z jiné kultury. Snad s jedním rozdílem. Předkové Romů kočovali z
Indie dobrovolně, kdežto otroci byli do Ameriky dovezeni proti jejich vůli.

Afroameričané stejně jako Romové silně inklinují ke své kultuře, jejímž základem
je rodina často mnohopočetná. Velice často jsou vyznavači hudby a tance, s
vyhraněným a lehce identifikovatelným stylem. Jen těžko bychom v dnešní hudbě
hledali obdobu cikánského čardáše, či černošského spirituálu.

Obě menšiny jsou na svém území považovány za problémové a nechtěné a vytváří se
proti nim rasistické spolky prosazující rasovou segregaci jako například
neonacisté či Ku-Klux-klan.

Také je ale nutno říci, že u romské menšině velice často vytýkané vysoké
kriminalitě opět nalezneme shodu s vysokým číslem kriminálníků mezi Američany,
kde Afroameričané tvoří asi 40% vězňů v americkém vězeňském systému (Zdroj
dat:
Bureau of Justice Statistics). Afroameričané páchají daleko více trestních činů a je u nich osmkrát větší
pravděpodobnost spáchání loupeže než u jiných ras. (Pozn.: Velice často jsou
černoši vězněni neprávem pouze proto, že jsou černoši a nejvíce osvobozených
podle nových postupů vyšetřování forenzními metodami jsou hlavně černoši.)

Obecně vzato, je situace Romů historicky podstatně příznivější než byla u
černochů. Přesto posledních 100 let novodobého spolužití a začleňování se mezi
majoritu na území, kde žijí, vykazuje pro oba národy totožné anomálie ve smyslu
ztížení podmínek k rovným příležitostem.

Například v padesátých letech bylo v některých státech Ameriky opětovně přijato
usnesení z roku 1896, které deklarovalo, že pro děti černochů a bělochů musí být
zavedeny oddělené veřejné školy. U nás je ještě dnes situace velice podobná, i
když není daná zákonem. Obecně nepsané směrnice posílají z velké části romské
děti do zvláštních škol a tím jim brání rovnému vzdělání. V Americe se
samozřejmě zacházelo poměrně daleko za hranici dnešního lidského chápání a
černoši nemohli jezdit s bílými obyvateli v jednom autobusu, nemohli používat
veřejné telefonní budky, pít vodu z městských fontánek.

Dnes na těchto místech v Americe vznikají muzea, kde lidé pouze zděšeně kroutí
hlavou a nedokážou pochopit absurdní separování a diskriminaci jiné rasy jen
kvůli barvě pleti. Bohužel v České republice často můžeme mít ještě i dnes
dojem, že předsudky jsou součástí našeho běžného života a mnozí z nás, kdyby
mohli, by nejraději veřejně volali po pravidlech pro romské spoluobčany v podobě
platných předpisů pro černochy v Americe v padesátých letech.

I přes nekonečný boj bíle rasy, která jako by se nikdy neunavila na bitevním
poli proti národu jiné barvy, národnosti, či kultuře, si dnes Afroameričané přes
všechno to utrpení a ponižování ve Spojených státech vydobyli svoje místo, svoje
postavení, svůj respekt. Spolu s bělochy zastávají významné pozice ve všech
oborech, jejich děti chodí do soukromých škol, jsou přijímány na univerzity.
Ruku v ruce jdou smíšené páry po ulici, sousedé se navštěvují bez ohledu na
barvu pleti, už nejen běloch soudí černocha, ale také černoch bělocha. Nikdo
neřeší, kdo je minorita či majorita. Afroameričan se stal prezidentem. Jakoby
sen Martina Luthera Kinga nejen nezemřel s ním, ale byl vyslyšen a naplněn.

Ano, Američané ušli dlouhou a trny lemovanou cestu, na konci které čekalo
porozumění člověka člověku. Nikoli porozumění bílého černému. My ji máme teprve
před sebou a mám pocit, že ještě pořád stojíme na startovní čáře a zdráháme se
rozběhnout, i když výstřel z pistole už dávno zazněl. Chci věřit tomu, že dílo
Don Quijote není nadarmo druhou nejpřekládanější knihou světa po bibli. Chci
věřit, že nejenom Američané, ale i my Češi jsme schopni se z ní poučit. Jsme
schopni pochopit nicotnost boje s větrnými mlýny a poddat se společnému soužití.
Čím rychleji vystartujeme a budeme se snažit volit nejpřímější cestu bez oklik,
tím rychleji budeme v cíli.

Ne, opravdu se tomu nevyhneme. Romská menšina tady byla, je a bude. To soužití
nebylo dobré, za poslední roky se možná trochu zhoršilo. Romové zajisté nesou
svůj podíl viny, ale primárně je problém v nás, v bílé rase. Vždy tomu tak bylo.
Amerika je toho důkazem. Prokázala systémovou chybu v myšlení bělochů, ti to
připustili a dokázali změnit. Změnit systém, změnit myšlení, změnit sebe. A tím
změnit soužití.

My jsme teď na řadě!