Martin Šimáček: Kde domov můj? V České republice ne!
Minulý čtvrtek a pátek proběhlo v Praze Národní setkání lidí v bytové nouzi.
Chudí lidé bez domova, o jejichž názory mnozí lidé běžně nestojí, za dva dny
soustředěné práce přinesli zajímavé návrhy, o které by se nepřekvapivě mohlo
opírat řešení problému sociálního bydlení.
Dvě desítky bezdomovců nejen naformulovaly problémy, ale přidaly i možná
řešení. Bezdomovci se přitom opřeli o své příběhy. Ty před pěti, deseti či
dvaceti lety začínaly často velmi podobně: obyčejným rozvodem, ztrátou
zaměstnání, těžkou nemocí, exekucí, přesunem na ubytovnu a … nezájmem okolí jim
pomoci. Tím okolím byla nejprve rodina, po ní často i úředník, tedy obec a stát.
Když jsem seděl mezi těmito lidmi, znovu jsem si uvědomil, jak krátkozrace
reaguje společnost na chudobu. Totiž jejím odstraněním z dohledu. Frkneme lidem
nálepku nepřizpůsobivých, líných a hloupých a necháme je potloukat se po světě
od desíti k nule.
Přitom toto setkání ukázalo, že ti, kteří našli odvahu mluvit o svých
životních selháních, chudobě, která je často spojena se studem, si ponechali
anebo ještě dále rozvinuli životní nadhled a jistou moudrost. Takovou, kterou
člověk někdy získá, když musí řešit existenciální otázky, ve kterých jde o
život, rodinu a děti. Třeba jak uživit děti za pět stovek měsíčně, když všechno
ostatní spolyká majitel ubytovny za jednu místnost bez vody, topení a vařiče.
Co možná mnohé překvapí, tito chudí lidé často nemysleli především na sebe
(jak řekla jedna z dam: „Každému bych přála, aby se měl jako já – mám se dobře,
miluju svého muže a on mě“). Mysleli na další lidí, protože vlastní zážitek
chudoby jim vytvořil jiné zázemí pro vnímání života a společnosti: neberou ho
jako soutěž proti ostatním, ale jako spolupráci.
Nejde jen o ubytovny
Gigantický meziroční nárůst výplat doplatku na bydlení a situace na
ubytovnách, ve kterých se před několika lety roztočil supervýnosný byznys, který
je na tomto doplatku vystavěn, dopomohly k veřejnému a tím i politickému
konsensu, že s tím je tedy třeba něco dělat (na doplatky na bydlení bylo v
prvním čtvrtletí roku vyplaceno 797,3 milionů korun, v loňském roce to bylo
603,1 milionu a předloni 353,5 milionu korun).
Stranou pozornosti zůstávají další, pravděpodobně stejně závažná zjištění,
mj. téměř stejně gigantický nárůst výplaty příspěvku na bydlení (na příspěvky na
bydlení stát v 1. čtvrtletí vyplatil 2,12 miliardy korun, o 440 milionů více než
ve stejném období loni a o víc než 770 milionů víc než předloni).
To znamená, že problémy s placením bydlení mají nejen lidé bez nájemních
smluv na ubytovnách, ale také nájemníci v relativně běžném bydlení – senioři,
neúplné rodiny, nízkopříjmové domácnosti v bytech. Bez nějakého druhu sociální
dávky, a často právě na bydlení, by se do chudoby propadlo i okolo milionu
chudých pracujících, tedy těch, kteří pobírají mzdu, ale ta nestačí pokrýt
jejich oprávněné výdaje na bydlení.
Co to tedy znamená? Že v České republice již funguje jakýsi systém sociálního
bydlení, ale je zcela nedokonalý a mimořádně rizikový, založený pouze na
sociálních dávkách a nikoliv na dalších nezbytných pilířích, totiž samotných
sociálních (obecních, či jak tomu kdo chce říkat) bytech a dobré sociální práci,
která musí být oporou těm, kteří se bez pomoci profesionála v tíživé situaci
sami neorientují.
Tento systém je poddolován důsledky přesunu výplatního místa části dávek z
obcí na úřady práce. Nikdo dnes nedokáže říci, kolik procent z nárůstu dávky
doplatku na bydlení je způsobeno objektivním zvýšením počtu lidí v riziku ztráty
bydlení, a za kolika procenty tohoto navýšení stojí byznysmeni s ubytováním,
kteří si všimli, že stát nedokáže přesunem agendy na úřady práce zkontrolovat, k
čemu dávky slouží.
Žádných šest set nových pracovníků úřadů práce, kteří budou běhat v terénu a
kontrolovat, do které kapsy dávky putují, ani celkem užitečné zastropování dávky
doplatku na bydlení současnou situaci nevyřeší. To jsou jen zásahy z
kosmetického salónu.
Vyřeší ji jen využití politické shody nad tím, čemu se možná příliš
zjednodušeně říká sociální bydlení, ale co prakticky znamená, že v ČR bude
legislativní a finanční opora pro: za prvé, existenci sociálních bytů, za druhé,
vyplácení nediskriminačních sociálních dávek na podporu bydlení, za třetí,
poskytováni sociální práce, která bude k dispozici bez výjimky komukoliv, kdy ji
v bytové krizi bude potřebovat.
A že zároveň budou odstraňovány jiné legislativní zmetky umožňující další
zadlužování již zadlužených (mj. advokátní odměny) či ústní uzavírání smluv o
bydlení třeba ve sklepě či garáži (občanský zákoník).
Kolik to stát bude stát?
Ta otázka je samozřejmě na místě. Stejně jako v řadě podobných případů brzy
dojdeme ke zjištění, že řešení bude nákladné, ale jistě nebude nákladnější než
současný stav. Stačí začít počítat: úniky na dávkách, náklady na sanaci
rozpadlých rodin a zajištění výchovy dětí, řešení sociálního vyloučení či
sociálních ghett, atd. K návrhům řešení samozřejmě musí vzniknout standardní
ekonomická rozvaha, která na jednu stranu položí náklady a na druhou úspory z
řešení, tzv. RIA.
Po volbách jsou politické karty rozdány jinak, přívětivěji. Ministerstvo
práce má za úkol připravit do dvou let legislativní řešení sociálního bydlení,
ministerstva pro místní rozvoj a pro lidská práva mu v tom mají pomoci.
Za zády mají silnou podporu ombudsmanky, ale také vládní Agentury pro
sociální začleňování nebo třech desítek expertů a zástupců občanské společnosti
sdružených v Platformě pro sociální bydlení. A stále více obcí, které nahlas
říkají: dejte nám více povinností v sociálním bydlení, jen nás už dál
nenechávejte bez skutečné finanční i legislativní pomoci, ať si s tím poradíme
samy.
Je to spíše otázka managementu celé změny, než vůle. Je třeba dobře
zorganizovat legislativní práci a nepromarnit ojedinělou příležitost problém
nebydlení v Česku řešit.
Neděláme to jen pro chudé, ale pro společnost jako takovou. Ve většině
západních zemí už podobný krok udělali, zdárné nakročení bychom měli dokončit i
zde. Hlas těch, kterých se problém týká, by přitom neměl zaniknout.
