Markus Pape: Pořád jen Duchcov, protože dříve pořád jen Vítkov

V České republice jsou ročně spáchány stovky závažných násilných trestních činů,
včetně vražd. V posledních měsících se však žádný případ „netěšil“ takové
sledovanosti médií jako noční konflikt několika opilých občanů v severočeském
městečku Duchcov. Podle všech účastníků, včetně státního zastupitelství, přitom
konflikt neskončil těžkou fyzickou újmou. Jak státní zástupkyně, tak i zmocněnec
poškozených vycházejí z toho, že nastala těžká psychická újma u jedné poškozené,
která ji delší dobu omezovala v běžném životě.

Čím to je, že média preferují takový případ před kauzami, kde došlo k brutální
vraždě člověka anebo k těžkému ublížení na zdraví u více lidí? Důvody mohou být
různé. Před lety média sledovala s podobnou intenzitou soud o žhářském útoku ve
Vítkově, kdy televizní stanice dokonce vysílaly závěrečné řeči i vyhlášení
prvoinstančního rozsudku naživo. Ačkoliv vzniklá zranění byla zcela
nesrovnatelná, závažnější než u duchcovského případu, tehdy se zvedla vlna
protestu proti médiím kvůli jejich údajnému jednostrannému postoji „proti bílým“.
Některá média si své dávné „pochybení“ dnes chtějí odčinit tím, že se zakousnou
do případů typu mačetového útoku z Nového Boru anebo „Duchcov“ jako zuřiví
pitbulové.

Hlad médií po exemplárním trestu

Další z důvodů muže být, že duchcovský případ vyvolal zatím nevídané protiromské
protesty po celé republice poté, co se policejní videozáznam částí konfliktu
protiprávní cestou dostal na veřejnost. Co je však tak závažné na jeho obsahu,
aby najednou tisíce lidí šlo do ulic? Podle zmíněného záznamu „bílá“ žena byla
nesmírně ponížena, když sama na nikoho fyzicky neútočila, ale přesto v době,
když už ležela na zemi, byla zkopaná do různých částí těla, i do hlavy. A to
snese málokdo, obzvlášť v době, kdy v zemi skoro nikdo nechce mít jako souseda
člověka s etnickým pozadím stejným jako ho mají obžalovaní v této kauze.

Soudní řízení proti pěti obžalovaným z Duchcova je neveřejné. Jeden z
obžalovaných je mladistvý a soud ho podle zákona musí chránit před médií.
Většina těch celostátních přesto neopomněla po každém soudním stání zveřejnit
alespoň jeden šťavnatý článek, který sice nemohl přímo komentovat dění v soudní
síni, ale podával buď namátkový dojem někoho ze svědků, anebo repliku toho, co
se už dříve psalo, vědělo či jen domnívalo.

Status quo před rozsudkem

Před vyhlášením rozsudku dne 19. března 2014 se pokusme tedy shrnout základní
fakta. Proč se případ dostal před krajský soud? Podle obžaloby se jeden z
obžalovaných jako mladistvý společně s dalším před známou noční hádkou pokusil
napadnout člověka a ukrást mu motokolo. Při opakovaném činu se sazba činu u něho
zvyšuje. U většiny účastníků konfliktu jde naopak o obvinění z méně závažného
činu, který by probral okresní soud. Tedy kvůli jednomu z obžalovaných má
veřejnost dojem, že se jedná o závažný zločin.

Ve své závěrečné řeči státní zástupkyně vylučuje u všech obžalovaných možnost
prokázat jim rasový motiv, uznává ale výsledky znaleckých posudků, potvrzujících,
že nastala těžká psychická újma u jedné z poškozených. Proto trvá na kvalifikaci
činu podle § 145, 1 tr. z., tedy těžkém ublížení na zdraví – u některých
obžalovaných ale žádá nejnižší možný trest odnětí svobody v délce tří let.

U zmíněného mladistvého obžalovaného státní zástupkyně přidává druhý odstavec
zmíněného paragrafu, kde je sazba 5 až 12 let, a to právě proto, že podle ní
tentýž čin spáchal opakovaně. Že pro něho žádá pět let vězení, se neznalému
člověku může zdát buď jako málo, nebo jako příliš přísné. Ve skutečnosti je to
však jen poloviční sazba toho, co by podle zákona mohl dostat jako dospělý.
Státní zástupkyně tedy zde navrhuje, aby byl udělen trest poblíž horní sazby (12
let, v případě mladistvého 6 let).

Soud by však také mohl u některých obžalovaných čin překvalifikovat na § 146,
tedy lehké ublížení, pokud se neprokáže, že měli úmysl těžce ublížit, jednali v
těžké opilosti a v afektu. Pak by šlo o výrazně nižší sazbu, která by zajistila
podmínečný trest těm, kteří do té doby byli zcela bezúhonní anebo jejichž
předchozí odsouzení jsou již zahlazená.

Rvačka nebo útok

Proč ale státní zastupitelství tak rozlišuje mezi obžalovanými, když se to všude
podává jako společný útok? Někteří z dospělých obžalovaných nebyli u začátku
konfliktu. V době, kdy na terase svého rodinného domu poklidně slavili
narozeniny svého příbuzného, se najednou stali svědky rvačky mezi poškozeným a
mladistvým, kterého znali a považovali za „svého“. V podnapilém stavu šli do
rvačky, aniž by mohli objektivně posoudit příčinu konfliktu.

A jak ukazuje videozáznam, rvačky se i fyzickým násilím zúčastnil také manžel
poškozené, který však není obžalovaný a figuruje též jako poškozený před soudem.
Státní zástupkyně tedy odlišuje dvě fáze tohoto konfliktu – ten první mezi
manželem a mladistvým zřejmě bere jako rvačku, která by vůbec nemusela vést k
trestnému stihání, jelikož oba účastníci na sebe utočili rovnoměrně.

Druhá část konfliktu se ale už tyká jeho ženy, která se nejdřív a opakovaně
snažila svého manžela odtahat či přesvědčit, aby se nepral, pak ale očividně
vlastním zásahem do konfliktu vyvolala násilnou reakci i těch účastníků, kteří
předtím též chtěli zabránit eskalaci rvačky. Její manžel ji přitom před
napadením nebránil. Až když zasáhl otec jedné z obžalovaných – sám v pyžamu,
protože v době vzniku konfliktu už ležel ve své posteli, celá rvačka okamžitě
skončila – a to ještě předtím, než dorazila policejní hlídka.

Otázky vyžadující věcnou, citlivou a střízlivou odpověď

Celý případ tedy není tak jasný, jak se podle podání celostátních médií může
zdát. Co je tedy nadále sporné a co může být předmětem případného odvolacího
řízení?

1. Teprve soud rozhodne, zda těžkou újmu považuje za prokázanou. Může zohlednit
   stanovisko obhajoby, která argumentuje tím, že psycholog v době zhotovení svého
   znaleckého posudku mohl vycházet jen z vyprávění poškozené, nikoliv z do té době
   získaných důkazů.
2. Přispěl poškozený k eskalaci konfliktu tím, že opakovanou výzvu své ženy se
   neprat neposlechl? Došlo ze strany dospělých obžalovaných vůbec k útoku, anebo
   se jen zúčastnili rvačky, které se i poškozený prokazatelně aktivně zúčastnil?
3. Musí být konflikt, kterého se účastní příslušníci jednoho etnika na jedné
   straně a dalšího etnika na druhé straně nutně být považován za rasistický? U
   takových případů soud obvykle bere v potaz minulost obžalovaných a slovní výroky
   zúčastněných. Soud zde však nemá zvukový záznam konfliktu, musí se spolehnout na
   případnou důvěryhodnost svědků, kde tvrzení stojí proti tvrzení.

Abych nebyl pochopen špatně: i podle mne jednání obžalovaných je zavrženíhodné,
trestné, těžko pochopitelné, ale přece jen se pokusili o nápravu. Poškozeným se
obžalovaní veřejně i osobně omluvili, někteří z nich jim i sami od sebe
zaplatili určitou částku jako finanční odškodnění i jako gesto dobré vůle, v
době povodně pomáhali při odstranění jejích následků, dodnes se nedopustili
dalšího protiprávního jednání. Jenže bude to stačit, když společenská poptávka
je jasná?

Proč to zde tak zdůrazňuji? Protože se klidně – anebo neklidně – může stát, že
někteří z obžalovaných dostanou jen podmínečné tresty. A podle mne by ani takový
rozsudek neměl (anebo lépe řečeno nemá) vyvolat další zcela zbytečnou vlnu
násilných protiromských pochodů. Právo soudit a trestat má v právním státu jen
soud, nikoliv zdivočelý dav v ulicích měst. A v žádném případě se nemají trestat
lidé či dokonce děti, kteří s podobnými případy prokazatelně nemají zhola nic
společného.