Markus Pape: Neonacisty zavraždění bezdomovci se zatím nepočítají

Nedávný případ vražedných útoků příznivce neonacistické Dělnické strany sociální spravedlnosti na bezbranné bezdomovce, o kterém jsme informovali zde, znovu poukázal na obrovský, ale zatím médii vysoce zanedbaný – anebo ignorovaný problém této společnosti. Lidé bez domova se v České republice často stávají terčem brutálního napadení. Vláda si toho nevšímá, ač na to už vícekrát upozornily organizace pomáhající bezdomovcům. Počet takových útoků se od roku 1989 podle Ilji Hradeckého, oborníka na bezdomovectví, odhaduje na tisíce, jejich smrtelné oběti na desítky. Upozornila na to například Česká televize. Žádná veřejně dostupná policejní statistika k tomu zatím neexistuje – je to poměrně velké bílé místo novodobých dějin této země.

Oběť „neznámá“

Lidskoprávní organizace narážejí při monitorování a právním zastupování obětí vražedných útoků vůči bezdomovcům na velké překážky. Oběti většinou nemají příbuzné, kteří by informovali média anebo požádali o právní pomoc. Příbuzní se také mnohdy o napadení ani nedozvídají. Vyšetřující orgány policie musí ze zákona zachovat mlčenlivost o identitě obětí. Místo toho, aby si vážily spolupráce případných zmocněnců poškozených, spoléhají se na vlastní schopnosti. Oprávněné nároky poškozených anebo jejich pozůstalých se tak ignorují. Na rozdíl od vazebně stíhaných obviněných nemají zákonný nárok na bezplatné právní zastupování v podobě tzv. ex offo (soudem přidělený obhájce, pozn.red.).

Policie v takových případech často ani nezahajuje vyšetřování. Zavraždění bezdomovci se totiž obecně berou jako oběti vlastního způsobu života. Kdo žije na ulici, musí holt, podle četných ochránců veřejného pořádku, počítat s tím, že bude někdy napaden. Pokud k trestnímu stíhání pachatelů přece jen dojde, často z něj vyváznou s mírným trestem.

Sám jsem se kdysi stal svědkem brutálně napadeného bezdomovce. S kamarádkou jsme zavolali na linku 158. Policejní hlídka, která na místo přijela, mě odmítla vzít na oddělení, abych podal svědectví. Když přijela sanitka, policisté mi místo toho nabídli, že mě odvezou domů s tím, že mě pak vyrozumí. Nikdy se mi pak už neozvali. Předpokládám, že o napadení tohoto bezdomovce nevznikl ani jediný policejní záznam. Kde není žalobce, tam není ani soudce. A o to míň „papírování“ má policie.

Pro vysvětlení a místo výčtu útoků v posledních letech uvedu dva médii neprávem téměř opomenuté případy, jejichž detaily jsou výjimečně známé. Pražské policejní oddělení vražd je důsledně vyšetřovalo, soud hlavním pachatelům udělil vysoké tresty.

Útoky zvlášť trýznivým způsobem

První z nich se stal na Silvestra roku 2011. Cituji ze zprávy policejního mluvčí:

Policisté nejprve neměli téměř žádné indicie, pouze věděli, že se jedná o přibližně čtyřicetiletou ženu, která zemřela vlivem cizího zavinění. Ale i takto sporadické informace kriminalistům stačily k tomu, aby během necelého jednoho dne případ objasnili. Dnes je díky bravurní práci pražské ‚mordparty‘ známa jak totožnost zavražděné – jedná se o česky hovořící ženu, tak i totožnost pachatelů. Ještě v průběhu noci totiž policisté zadrželi trojici mladíků (ve věku 17, 18 a 18 let), kteří se k jejímu usmrcení při následném výslechu doznali. Jako důvod svého počínání uvedli, že šlo z jejich strany o řešení několikatýdenního sporu se skupinkou osob obývajících lesík poblíž Osikové ulice. Hlavní z aktérů si navíc tímto způsobem kompenzoval svou přirozenou zlobu a neuspořádané rodinné poměry, to vše pod vlivem alkoholu. Dva z trojice jsou nyní obviněni z trestných činů pokusu o těžkou újmu na zdraví a výtržnictví, zmiňovaný hlavní aktér z trestného činu vraždy, který spáchal zvlášť trýznivým způsobem, a to proto, že poškozená zemřela na základě mnohačetných bodnořezných ran a zranění, které jí osmnáctiletý mladík způsobil kopanci a údery pěstí především do oblasti hlavy. Dvojici mladíků obviněným z pokusu těžké újmy na zdraví a výtržnictví hrozí trest odnětí svobody až na deset let, třetímu, obviněnému z vraždy, hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od patnácti do dvaceti let, nebo trest výjimečný.

Obvinění mladíci byli pravděpodobně už předem policii známí. Jinak by případ sotva mohla tak rychle objasnit. V policejní zprávě také chyběla informace, že se u hlavní poškozené jednalo o Romku ze Slovenska, čímž by mohl útok být navíc i rasově motivovaný.

Hlavní pachatel z toho vyšel „čistý“

O tom, jak případ skončil u soudu, se veřejnost dozvěděla nahodile, pokud vůbec. V polovině června roku 2012 televize Nova na svém webu citovala krátkou zprávu internetového serveru Mediafax. Za brutální vraždu bezdomovkyně odsoudil Městský soud v Praze Otu Šedivého (19) na 17,5 roku za mříže. Se svými dvěma kamarády se dohodl zaútočit na chatrč bezdomovců. S sebou si vzali kovovou tyč, nůž a kameny, které sebrali na železničním náspu. Během útoku začala jedna žena z chatrče před útočníky ze strachu utíkat. Opilý Šedivý se vydal za ní, čtvrt kilometru od místa chatrče jí brutálně napadl a kopal ji do obličeje. „Když upadla, skákal ji po hlavě a po těle, mlátil cihlou a bodal nožem“, popsala brutální vraždu soudkyně pražského městského soudu Michaela Pařízková.

Spolu s ním byli za brutální útok obžalováni ještě další dva mladíci, z nichž jeden byl ještě mladistvý. U nich se liší pohled policie od názoru soudu. Podle soudkyně se na místo činu vypravili jen za účelem rozboření chatky. Proto byli odsouzeni pouze za výtržnictví k podmíněnému trestu. Šedivý jednal jen sám za sebe, ostatní se na vraždě sice nepodíleli, obětem podle dostupných informací však neposkytli pomoc.

Podle znalců by bezdomovkyni nepomohla ani rychlá lékařská pomoc. Soud označil útok Šedivého za vraždu spáchanou zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Žena podle soudu během celého útoku žila a všechny rány velmi bolestivě pociťovala. Vrchní soud v Praze rozsudek potvrdil. Mladík si tedy odsedí sedmnáct a půl roku ve vězení za to, že se nechal vyhecovat zabít člověka, jehož život si společnost necení.

Člověka zapálili zaživa

O dalším případu z poloviny srpna roku 2010, který se rovněž odehrál v Praze, referuje rok na to Ministerstvo vnitra ve své roční zprávě o extremismu. Cituji z ní:

Dne 24. 8. 2010 se čtyři mladíci sešli v odpoledních hodinách společně na lavičkách u Botiče v ulici Adamovská na Praze 4 a domluvili se, že půjdou zmlátit bezdomovce z chaty v lesoparku na Bohdalci. M.P. (nar. 1995) si za tím účelem vzal teleskopický obušek, J.H. (1986) železnou dutou tyč, všichni společně přišli k chatce a začali pokřikovat směrem k jejím obyvatelům výhrůžky zabitím, zapálením chatky, házeli kameny, otevřeli dveře do chatky a následně, i když věděli, že se v chatce nacházejí poškození M. Z. (1963) a M. G. (1957), chatku zapálili v úmyslu přítomné usmrtit. M. P. vzal lopatu a na jednoho z poškozených začal házet rozžhavené uhlí z blízkého ohniště, jeden z nich, dosud přesně neztotožněný, zapálil zapalovačem igelit hozený přes okno chatky. J. H. začal rozbíjet zařízení chatky, dál na chatu házeli rozžhavené uhlí, zapalovačem i pomocí donesené lahve s benzinem podpalovali její zařízení. M. Z. se podařilo z hořící chaty vyběhnout, nezletilý M. P. došel k němu a dal mu několik ran dřevěnou tyčí, z toho nejméně jednu do hlavy, až se poškozený M.Z. skácel k zemi a ze strachu o svůj život předstíral bezvědomí. Druhý poškozený M.G. se před útočníky předtím ukryl do sklepa chatky, o čemž všichni obvinění věděli, neboť za ním do sklepa hodili rozžhavené uhlíky. Když už hořelo, tak se mu ze sklepa snažil pomoci poškozený M. Z., ale obvinění mu v tom zabránili, v důsledku čehož poškozený M.G. následně na místě zemřel. Bezprostřední příčinou jeho smrti byla otrava oxidem uhelnatým. N.B. (1991) sledoval útočníky z bezprostřední vzdálenosti několika metrů, žádným způsobem se jim v tom nepokusil zabránit, ač tak učinit mohl.

Vzhledem k nízkému věku jednoho z obžalovaných soud případ projednal neveřejně. Veřejnost si mohla vyslechnout až rozsudek. Psali jsme o něm zde.

Nejpřísněji potrestal Městský soud v Praze pětadvacetiletého Jiřího Haráka, kterého za vraždu poslal na 11 let do vězení. Mladistvý, který se na ní rovněž podílel, dostal vzhledem k svému věku 3,5 roku. Dvacetiletého Nelsona Badjiho soud odsoudil na roční podmínku s dvouletou zkušební lhůtou za nezabránění trestnému činu. Šéfem party byl ale nezletilý chlapec, jehož jméno podle zákona nelze zveřejnit. Podle rozsudku chatku podpálil i napadl druhého bezdomovce. Protože mu ještě nebylo patnáct let, nemohl být souzen. Obvodní soud mu uložil ústavní výchovu, ve které měl zůstat až do své plnoletosti. Podle žalobkyně se před činem aktivně hlásil k extremistickému, neonacistickému hnutí. S „mírným“ verdiktem nesouhlasila státní zástupkyně Jana Murínová, odvolala se na místě. Harákovi navrhovala 15 let, mladistvému 7 a půl roku. I oni rozsudek odmítli – tresty jsou podle nich příliš přísné. Potvrdil ho nakonec jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud v Brně. Pokud hlavní pachatel, nezletilý M.P., mezitím nepokračoval v trestné činnosti, vyšel loni z ústavu již jako plnoletý s čistým trestním rejstříkem.

Důležitá zpráva o společnosti

Ač se takovými zprávami média v poslední době jenom hemží, zákonodárci zatím nenavrhli zpřísnit sazbu pro útoky na lidi bez domova tak, jak už to od roku 1995 to platí u rasově motivovaných napadení. A to přes to, že i motiv těchto útoků mnohdy vychází z ideologie nacismu. V očích jejich pachatelů nemají „méněcenní“ lidé právo na život. Útoky na bezdomovce považují nejen za beztrestné, ale i za hrdinné. Vysoký počet a způsob provedení podobných zločinů nám ukazuje, kam tato společnost směřuje.