Markus Pape: 75 let po zřízení tábora bylo otevřeno muzeum tábora Svatobořice – proč to trvalo tak dlouho?
V sobotu za účastí představitelů vlády, kraje a obce bylo slavnostně otevřeno
muzeum Internačního tábora Svatobořice ve stejnojmenné obci na jižní Moravě.
Přeživší i pozůstali vězňů tábora na tento den čekalo desítky let. Spousta jich
ovšem mezitím zemřelo – nedočkali se. Podobný příběh jako v Letech u Písku? Ne
docela. Začněme základními faty z dějin tábora.
Největší tábor celého protektorátu pro etnické Čechy – značně větší než tábor
Lety u Písku – byl provozován v letech 1942 – 45 v jihomoravské vesnici Svatoboříce poblíže města Hodonín. Uvězněno v něm bylo postupně přibližně 3500
osob, včetně dětí, žen, starců, nemocných. Nejvíce týráno bylo v něm několik
desítek Židů, pro něž se stál přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích
táborů. Drtivou většinu osazenstva tábora představili příbuzní českých vojáků,
kteří odešli do zahraniční bojovat za osvobození vlasti – tedy jako rukojmí
nacistů. Někteří z nich zde trávili bezmála tří roky svého života.
Jak k tomu došlo? V rámci heydrichiády – tedy po atentátu československých
parašutistů na německého vládce protektorátu – nacisté spustili akci E, zkratka
pro emigranty. V její první fázi uvěznili od září 1942 do dubna 1943 v táboře
asi 1200 osob, v průběhu dalších dvou let pak více než dva tisíce dalších.
Tábor byl na rozdíl od letského podřízen gestapu, velitelé a někteří vedoucí
dozorci byli Němci mluvící i česky.
Podle údajů archiváře Jiřího Mraky během
dvou a půl roku zde zemřelo 30 vězňů, nejvíce v první fázi existence tábora, kde
životní podmínky se podobaly těm v koncentračních táborech této doby.
Pak však nastal zlom. Začátkem druhé fáze – a to už koncem roku 1942 –
vězňové si mohli nechat posílat balíky s potravinami od svých příbuzných,
zavedena byla omezená školní výuka, lékařská péče se postupně zlepšila, v táboře
se skládala hudba, hrálo se divadlo a podle vězňů některé mladé vězenkyně v
pozdní fáze tábora psaly dokonce oslavné básně o „svých“ českých dozorcích.
A právě takové aspekty dějin tábora se nehodily do komunistického narativu dějin
protektorátu, který postavil německé okupanty do role krutých a bezohledných
vládců. Přece proto jsme je museli všechny vyhnat. Proto není divu, že příběh
tábora byl přes celá desetiletí komunistického režimu podobně jako ten letský
téměř úplně zamlčován.
Přeživší vězňové se scházeli pravidelně, ale jen
soukromě, jejich příběhy zřejmě nikoho z politiků nezajímaly, žádný z nich nebyl
publikován a zájemce o dějiny tábora se museli spokojit se stručnými zmínkami o
existenci tábora v knihách o perzekuce Čechů za druhé světové války.
Příběh svatobořického tábora v době druhé světové války se nedá pochopit bez
ohledu na činnost Jiřího Letova, referenta pro hospodářskou správu
protektorátních táborů na protektorátním ministerstvu vnitra. Znalci dějin
letského lágru se určitě vzpomenou, že právě on nechal vyhodit Josefa
Janovského, prvního velitele letského tábora, když zjistil, jak se Janovský v
roce 1942 snažil likvidovat vězně hladem, neposkytnutím lékařské péče, tepla a
šatstva.
Ve stejné době Letov jezdil i na inspekce do svatobořického tábora, prosadil
odvolání prvního velitele Františka Cisaře, který si krátce předtím poněmčil své
jméno a přijal německé občanství, zvýšení potravinových přídělů pro vězně a
dalšími opatření ulehčující život v táboře. Historici prozatím roli Letova zcela
přehlížejí. A proto i příběh vězňů se nadále potkává s nepochopitelným přehlížením.
VIDEO
Jaký byl předválečný a poválečný příběh tábora
Uprchlický tábor s několika dřevěnými baráky vznikl ve Svatobořicích po
vypuknutí první světové války v roce 1914 za účelem internace běženců z Haliče a
Bukoviny.
Do konce roku 1920 v něm bylo vězněno kolem sedmi tisíc osob ukrajinské,
rusínské, polské národnosti a židovského vyznání, ze kterých několik bylo
odsouzeno na smrt za vlastizradu. V letech 1921 – 1933 sběrný tábor postupně
ubytoval více než sto tisíc osob ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, jejichž další
pobyt v ČSR nebyl z hlediska zájmů státu žádoucí, v táboře byli podrobeni
lékařským vyšetřením a poté zde museli čekat na přidělení vystěhovaleckého víza
do zámoří. Zároveň v menší části tábora provozovalo město Brno až do roku 1935
starobinec a chorobinec. Od začátku roku 1936 zde působila četnická stanice i s
ubytováním.
V roce 1937 česká policie umístila v táboře přívržence sudetoněmeckého
politika a separatisty Konrada Henleina podezřele z vlastizrady, od října 1938
do července 1942 pak české rodiny uprchlé před německými okupanti anebo vyhnané
z obsazených hraničních oblasti, včetně německých emigrantů z Rakouska anebo ze
Sudet, odděleni plotem od zmíněných německých vězňů.
Po válce už od 15. května 1945 zde byli zavřené osoby podezřelé z kolaborace,
vlastizrady a další zajištěné osoby, včetně německých válečných zajatců, českých
členů „Vlajky“ a dalších nacistických organizací.
Od 1. ledna 1946 zde československá vláda zřídila Internační středisko
Svatobořice pro Němce. Od ledna 1947 do srpna 1948 pak Nemocniční středisko
Svatobořice se stavem okolo tisíce většinou nepohyblivých Němců. Podle historika
Tomáš Staňka během jednoho roku v něm zemřelo více než 250 lidí za nelidských
podmínek, podle četníků z vedení tábora příčinou jejich smrti byl jejich vysoký
věk. V dalších dvou letech zde žili řecké rodiny uprchlé z občanské války, než
byly rozptýlení po celé republice.
