Vyprávění Márie Lendelové v rámci projektu Paměť Romů zaznamenal Jan Ort.

Vyprávění paní Márie Lendelové se vinulo ve třech hlavních liniích: události 2. světové války, vlastní život (poválečná pracovní migrace do Čech, život za socialismu a Svaz Cikánů-Romů 1969–1973) a průběžné srovnávání života dříve a nyní. Paní Mária se narodila v lednu 1944 do romské hudebnické rodiny Julia Harvana v obci Telgárt na středním Slovensku. Rok, kdy přišla na svět, byly Telgárt i okolní obce krutě poznamenány nejtvrdšími boji SNP: prakticky celá obec lehla popelem (spáleno bylo 263 domů), lidé museli ze svých domovů utíkat. Právě s evakuací se paní Lendelové pojí nejstarší vzpomínky z jejího života, jež však zná jen zprostředkovaně. O tom, že téměř celá rodina tatínka byla zavražděna, že za války zemřel nešťastnou náhodou její devítiletý bratr a že i ona sama byla v ohrožení života, ví pouze z vyprávění svých rodičů a bratra, jenž ji zachránil.

Vlastní vzpomínky má Mária Lendelová až na život po válce, kdy se Telgárt přejmenoval na Švermovo (tento název obec nesla v letech 1948–1990). Ve Švermově tedy vyrůstala a také chodila do školy, i když přiznává, že jen dva tři roky, navíc ne pravidelně: „Do školy jsem chodila tak: jeden týden jsem chodila a další už ne.“ Paní učitelka ji však měla ráda a chodila ji učit domů. Říkávala: „Marčo, ty na to máš. Já ti vidím do hlavy.“ Věděla, že je její maminka s plicní chorobou v sanatoriu a situace v rodině je těžká. Babička vyráběla po nocích barevné šňůrky ke krojům a brzy ráno je chodila do vesnice prodat, tatínek chodil hrát se svými syny – na svatby, na křtiny, při odvodech chlapců na vojnu. Snažili se, ale i tak byli chudí.

Změna pro rodinu nastala v padesátých letech, kdy otec začal – tak jako velká část Romů ze Slovenska – hledat práci tam, kde jí v té době bylo dost: „Když mi bylo 12 až 14 let, tak Romové začli jezdit za prací do Čech. Z naší rodiny jel jako první můj tatínek – sám. Hledal práci, zajistil si bydlení: ‚Prídem s rodinou, ať mám kde bývať.‘ No, pak přijel tatínek domů a hned nám říká: ‚Dnes se balíme, pakujeme. Práce je sjednaná, bydlení je, tak odjíždíme.‘ Přijeli jsme do Čech a tady byl byt a zařízený – kolikrát to bylo 3+1! Maminka s tatínkem chodila do práce, pomáhala mu, bratři pracovali, a tak už měli peníze. A maminka byla šťastná: že máme byt, může jít s tatínkem do města nakoupit, co je potřeba, tak jsme si žili spokojeně. Tatínek dělal v Českých Budějovicích, Tábor, Soběslav, Pelhřimov, Pacov… a tam dělal výkopy při melioraci, pokládali drenážní trubky, aby se voda odváděla. A já mu chodila pomáhat. On kopal ty brázdy a já mu podávala trubky do ruky, aby je tam vsadil. A pak zase velké potoky a spravování břehů. Vzpomínám si, na to měl takové vysoké rybářské holiny. Já mu přitom pomáhala s urovnáním – hrabičky a bláto, co vyndal z potoka, já to takhle uhrabávala.“

VIDEO

 

 

Vzpomínky na tehdejší Čechy hodnotí paní Mária takto: „Tady v Čechách se žilo lépe než doma.“ Přesto ráda vzpomíná i na život ve své rodné obci – gádžové je tam měli rádi, tatínka oslovovali jménem („Ďulo“), když ho zvali, aby jim šel zahrát. Patrně i proto se rodina Julia Harvana do Čech natrvalo nepřestěhovala a stále se vracela do Telgártu: „Přes léto jsme jezdili dělat do Čech, šetřili si peníze na zimu, aby měli na dříví, na jídlo, protože přes zimu byli doma.“ V Čechách se jim podařilo vydělat tolik peněz, že si za uspořené peníze začali stavět nový domek: „Když jsem už byla velká, táta si postavil dům. Koupil si tvárnice a začal stavět. Ale už ho nedokončil. Jak umřel, tak můj bratr, ten starší – který mne ještě jako mimino zachránil – ho dostavěl a dodnes v něm žije.“

Nové životní období paní Márii nastalo, když jí bylo 16 let: „To už jsem byla v Čechách se svým bratrem a jeho manželkou. Tam jsem se seznámila s mým milým, protože tam taky bydlela jeho rodina, tak od té doby jsem byla pořád v Čechách. Pak jsme už bydleli spolu – Kamýk nad Vltavou, Slapy, pak jsem otěhotněla, nejdřív jsem měla jednu dcerku. Tři roky jsem s ním žila a on musel jít na vojnu. To už jsem čekala druhou holčičku.“ V době vojenské služby manžela bydlela jeden rok u jeho rodiny a druhý u rodiny své, než se osamostatnili: „Jakmile se muž vrátil z vojny, do civilu, hned jsme si našli práci v JZD a jeli jsme k Táboru, Písek, Vožňany u Pacova. Tam jezdil s koňmi a já dělala v kravíně. My dva jsme nikdy nezůstali bez práce, museli jsme do práce chodit, pořád. Chtěli jsme, aby se nám žilo lépe!“ Paní Lendelová se svým mužem žila až do roku 1995 a práce byla jejich hlavní životní náplní. „Dělali jsme práci, i peníze byly, všechno bylo. Takový život jsem já prožila. Není takový kravín, v kterém bych nedojila krávy,“ směje se nahlas. Až poslední dva roky před důchodem pracovala v teplárně – na směny, dvanáctky.

Ráda vzpomíná na krátký mezník dvou let, kdy se koncem šedesátých let s manželem zapojili do činnosti Svazu Cikánů-Romů. „Tehdy už jsme bydleli tady, v Lukavci jsme měli velký dům, a přišel Svaz Romů. A v tom Svazu tady v Litoměřicích jsme byli zapojení já i můj muž – protože on dělal jako předsedu. A byl tam kurátor, to byl gádžo, Hladík, ten mne měl moc rád – tak já jim tam zpívala. Chodila jsem zkoušet s kapelou, Horvátovci, cimbálovka to byla, a zpívat na zkoušku, na schůzi. Zpívala jsem a život už byl takový krásnější. Dva roky jsem s kapelou vystupovala, Ústí, Libochovice, Litoměřice, Roudnice, zábavy, narozeniny, ale pak jsem zase otěhotněla, tak jsme skončili.“ Nevzpomíná ale jen na kapelu, zmiňuje i hlavní poslání první romské organizace: „Když byl tenhle Svaz Romů, už to bylo lepší, takové radostnější. Přihlásilo se tam spousta Romů a jeden druhému věřili. Tohle už dneska není. Romové organizovali soutěže – ve zpěvu, v boxu. Romové se mezi sebou uměli dohodnout, co je potřeba, jak se to bude muset udělat, každý svou práci dělal poctivě. Ten Svaz by Romům hodně pomohl. Když nějaký Rom zemřel, tak Svaz Romů zařídil pohřeb. Někdo neměl uhlí? Nebylo čím zatopit? Hned tomu Romovi nakoupili to uhlí, aby nezmrzl. Ale musel si to nějak odpracovat. Když byla brigáda, Romové nebyli líní. Svaz rozeslal pozvánky a Romové se hrnuli, dělali to, co bylo potřeba. Dneska už tohle není.“

Na mnoha místech svého vyprávění paní Lendelová srovnává život za socialismu a nyní. A často opakuje: „Nic už není takové, jaké to bylo dřív!“ Když vzpomíná na své rodiče, připomene, jak dnes Romové nakupují alkohol a pak nemají peníze na jídlo. Rodiče neuměli číst, neuměli se podepsat, ale věděli, jak nakládat s penězi, uměli šetřit. „Ne že by nepili, ale to už musela být nějaká návštěva, tak jen doma se popilo, ale ne každý den!“ Přemýšlí nad chudobou, do které se mnoho Romů dostalo po roce 1989. Propad mohla sledovat především u příbuzných na Slovensku: „Když není dost peněz, kolik je třeba, nemůže člověk žít, jak by se mu líbilo. Na Slovensku není žádná práce, dostávají jen sociálku, ale co to je 1 400 korun měsíčně? Strašná bída. U nás to tak není.“ Přiznává, že ani v Čechách není situace dobrá: „I tady jsou chudí, ale proč? Kdyby byli lidé z našich Romů moudří, ne že jen pijí víno, chodí vybírat popelnice jak bezdomovci. Tohle za komunistů nebylo. Ale teď, když přišla demokracie? Že prý není práce – ale je! Práci si musí člověk hledat. A když člověk chce dělat, najde si ji.“

Paní Lendelová je výborná vypravěčka, svá slova provází živou gestikulací a občas se zasměje nakažlivým smíchem. I když mluví o vážných tématech, najde si během povídání momenty, kdy se může od srdce zasmát. Její vyprávění je tak obohaceno dalším rozměrem – životní moudrostí a vyrovnaností. Své posluchače chce paní Lendelová pobavit, sdílet své zkušenosti, chce, aby jim bylo dobře, a při tom doufá, že se z jejích zkušeností budou moci lidé poučit. Rozhovor byl pořízen před rokem a půl, mezi tím oslavila tato pamětnice své kulaté 75. narozeniny. Popřejme jí aspoň dodatečně mnoho zdraví a štěstí.

Zdroje:

Sidiropulu Janků, K. 2015. Nikdy jsem nebyl podceňovanej. Ze slovenských osad do českých měst za prací. Poválečné vzpomínky. Brno: Masarykova univerzita.

Lhotka, P. 2009. Svaz Cikánů-Romů 1969–1973. Brno: MRK.

http://www.telgart.eu.sk/obec-a-obcan/historia/

Pre brigadi pes o Roma ča hrňinenas

O vakeriben le Maria Lendelovo natočinde perdal o Leperiben le Romengeri o Jan Ort.

O vakeriben le Maria Lendelovo cirdelas pes andro trin liniji: so pes ačhiľa andro mariben, lakero dživipen (so sas pal o mariben, sar o Roma chudle te phirel pro Čechi te kerel buťi, o dživipen tel o socialismus the o Svazos le Romengero 1969–1973) the mek o averipena – sar pes dživelas čirla the sar adaďives. E romňi Maria uľiľa andro januaris 1944 andro romaňi lavutariko fameľija, o dad pes vičinelas o Julius Harvan u bešenas Telgartoste pro maškarutno Slovensko. Oda berš, so uľiľa, sas Telgartoste the andro gava pašes, jekhbaredar maribena, bo sas adaj o SNP: maj calo gav sas labardo (labonas 263 khera), o manuša mušinenas te denašel het. Andal e evakuacija hine jekhphureder leperibena, so e Maria Lendelovo predživelas a sar pal kada šunelas. Pal oda, kaj maj caľi lakere dadeskeri fajta has murdarďi, kaj andro mariben muľa the lakero eňaberšengero phraloro, bo khere pes ačhiľa bibacht, u mek pal oda, sar joj korkori šaj muľa, oda sa lake vakerenas e daj o dad, the o phral, so la zachraňinďa.

So e Mária Lendelovo korkori leperel, oda imar o dživipen pal o mariben, kana o Telgart chudňa nevo nav: o Švermovo (kavka pes vičinelas 1948–1990). Ta Švermovoste paľis barolas avri the phirelas tiš andre škola, kajča na buter sar trin berš u na sako ďives: „Andre škola phiravas kavka – jekh kurko džavas a aver kurko na džavas.“ Aľe e učiťeľka la th´avka rado dikhelas, phirelas pal late, kaj la sa te sikhavel khere. Phenelas avka: „Marčo, tu na sal diliňi. Me tuke dikhav andro šero.“ Joj džanelas, kaj e daj hiňi andre špitaľa, bo nasvaľi pro buke, u la famiľijake pes na dživel lokes. E baba raťi kerelas o farebna šňurki pro krojos u sig tosara džalas andro gav len te bikenkerel. O dad phirelas le čhavenca te bašavel – o bijava, o boňa, abo kana o regruti džanas ko slugadža. Choc the vareso avka zarodenas, th´avka has čore.

O aver dživipen avľa andro pendata berša, kana o dad chudelas – avka sar but Roma pal e Slovensko – te phirel pal o buťa pro Čechi, kaj akor buťa sas but: „Sar has mange 12–14, ta o Roma andro Čechi phirnas pro buťa. Andal amari famiľija peršo džalas pro Čechi mro dad korkoro, rakhelas buťi, vibavinlas peske o kher: ‚Prídem s rodinou, ať mám kde bývať.‘ No tak avlas khere o dad, phenlas amenge: ‚Adaďive pakinas, baľinas. Buťi hi, kher hi, ta džas het.‘ No avahas ando Čechi a adaj o kher vibavimen – kecivar has 3+1! E daj le dadeha phirlas po buťi, pomožinlas leske, o phrala kerenas, no má len has love. A e daj už has rado, hoj amen hin kher, imar džanas le dadeha te cinkerel ando foro, so kampelas, ta dživahas peske lačhes. O dad kerelas andro Český Budějovice, Tábor, Soběslav, Pelhřimov, Pacov… u kerelas vikopi, alebo drnažki – jarki kerenas po trubki, sar po paňi. A me phiravas pal o dad, leske tiž pomožinavas. Ov chanelas o jarki me leske davas o trubki andro vast, kaj te rakinel andre. Paľis tiš andro bare jarki virovňinenas o svahi. Džanav, hoj ajse ribarske čižmi les sas. Me plaňirka keravas – ola hrabički a oja čhik, so kernas avri andal o potoki, me ča kavka hrabinavas.“

So leperel pro Čechi akor, ta dikhel kada avka: „Kadaj feder has po Čechi, sar khere.“ Th ´avka rado leperel pro dživipen andre lengero gavoro – o gadže len odoj rado dikhenas, le dadeske phenenas leskere naveha („Ďulo“), kana les vičinenas, kaj te džal lenge te bašavel. Šaj hoj vaš oda e fameľija le Julius Harvaňiskeri na gejľa pro Čechi te bešel, aľe furt phirelas pale Telgartoste: „Ľinaje džahas pro Čechi te kerel, šetrinenas peske love pro jevend, kaj te avle len po kašta, po chaben, bo jevende has khere.“ Pro Čechi zarodenas ajci love, kaj mek ačhile buter lovore u o dad chudňa te ačhavel nevo kher: „Sar imar somas čhaj, miro dad peske postavinelas o kher. Cinďa peske kvadri u chudňa te ačhavel. Aľe na dokerďa már, sar muľa, ta miro phral, o phureder – oda, so man mek andre perňica zachraňinďa – jov les dokerďas a do akaňik odoj bešel.“

Nevo dživipnaskero koter la raňake Maria avľas, kana lake sas 16 berš: „Már somas le phraleha the leskera romňaha ando Čechi. Odoj prindžarďom le piraneha, bo odoj bešelas leskeri famiľija, ta odkanastar somas már pro Čechi furt. Paľis imar dživahas jekhetane – Kamýk nad Vltavou, Slapy, paľis ačhiľom khamňi, imar man has jekh čhajori. Trin berš leha dživavas a jou paľis gejľa pi vojna. Akor imar somas khamňi avra čhajoraha.“ Kana sas lakero murš ko slugadža, bešelas jekh berš ke leskeri fameľija u aver berš ke peskeri daj, u paľis imar ačhile korkore: „Sar miro rom avľa pal i vojna, ando civili, tak už arakhjam amen buťi ando JZD u gejľam paš o Tábor, Písek, Vožňany u Pacova. Odoj jou phirelas grajenca a me ando kravino. Amen dujdžene na samas bije buťi, musinahas te phirel andre buťi. Kamahas amen feder životo te avel!“ E Maria Lendelovo dživelas peskere romeha dži ko berš 1995 u e buťi oda has calo lengero dživipen: „Kerahas buťi, he love has the savoro has. Kajso dživipen me džiďiľom. Nane kravinos, so me na somas ando kravinos te dojinel,“ asal bare hangoha. Ča pro agor, kana imar maj džalas andro duchodos, mek duj berš kerelas buťi andre tovarňa pro taťipen, kerelas odoj ďivese abo raťi, dešuduj ori.

Rado leperel pro berša, kana has o Svazos le Romengero pro agor šovardešte berša, bo soduj džene le muršeha kodoj kerenas sar aktivisti: „Akor bešahas imar adaj, v Lukavci amen has baro kher, a avľa o Svazos le Romengero. A andre ada Svaz adaj Litoměřicende has společnosť me mire romeha – bo jov kerlas sar predsedas. U sas odoj o kuratoris – oda has gadžo, Hladík, ov man igen rado dikhelas – ta me lenge giľavavas. Phiravas andre kapela, cimbálovka o Horváthovci, te giľavel – pre zkuška, pre schuza. Giľavavas, o dživipen has imar ajso šukareder. La kapelaha vistupinavas duj berš, Ústi, Libochovici, Litoměřici, Roudňici, zabavi, narozeňini, aľe paľis somas pale khamňi, ta skončinďam.“ Na leperel aľe ča pre kapela, vakerel tiš pal oda, so sas andre adi organizacija Romengeri majbari buťi: „Kana sas oda Svaz Romů, sas imar feder, radostneder. Sas odoj pherdo Roma u paťanas jekh avreske. Oda imar adaďives na ekzistinel. O Roma kerenas the o suťeži – ando giľavipen, ando boksos. Džanenas Roma maškar peste te dovakerel, has schuze, pi schuza peske oslavinenas, dovakernas, so peske kampel, sar pe kampel, sako peskeri buťi kerlas lačhes. Oda Svazos vaš o Roma bi pomožinlas dost. Te varesavo Rom muľa, o Svaz Romů pomožinlas o pohrebo. Varekas na sas angara? Na has soha te labarel? Imar cinkernas angara ole Romes, te na faďinla. Aľe mušinelas varesavi buťi tiš te kerel. Te sas brigáda, tak o Roma na has leňive. O Svazos bičhaďa o pozvanki a o Roma hrňinenas, kerenas oda, so kampelas. Adaďives oda nane.“

Andre peskero vakeriben e Maria Lendelovo buterval leperel pro dživipen andro socialismus u so hin adaďives aver. Buterval phenel: „Nane oda imar sa, so sigeder!“ Kana vakerel pal peskeri daj o dad, phenel, sar adaďives o Roma cinkeren te pijel u nane len love pro chaben. E daj o dad na džanenas te genel, te irinel peskero nav, aľe džanenas te kerel le lovenca, sporinenas: „Te pijelas, ta ča hoj has naštěva, ta pijelas khere, aľe na sako ďives!“ Gondoľinel pal o čoripen, andre savo pejle but Roma pal o berš 1989. Kada dikhelas jekhbuter ke peskeri fameľija pre Slovensko: „Kana nane love ajci, sar kampel, našťi peske manuš dživel, sar kamel. Pre Slovensko buťa nena žadne, chuden ča e sociálka, aľe so oda ča 1 400 koruni čhoneste? Baro čoripen. Oda nane sar k´amende.“ Phenel, kaj aňi pro Čechi nane ča lačhes: „The adaj hin čoripen, aľe soske? Te avnas o manuša amare Romendar goďaver, na čak pijen o moľa, phiren po popelňici sar o bezdomovci. Kada vaš o komunismos na has. Aľe akanik, so avľa demokracie? O buťa hoj nane – aľe hi! Buťa ča kampel te rodel. Te manuš kamel te kerel buťi, arakhel peske.“

E Maria Lendelovo džanel igen šukares te vakerkerel u so phenel, sikhavel the le vastenca, varekana andr´oda asavkerel avka, hoj o manuša kamen te asal laha. Choč vakarel pal o pharipena, arakhel peske o momenti, kana šaj asavkerel le jilestar. Lakero vakeriben hin avka mek sa barvaleder – bo dikhas lakero dživipnaskero goďaveripen u sar džanel te thovel o jilo pro than. E Maria Lendelovo kamel, kaj te aven lošale ola džene, so la šunen, kamel len te del pesekero goďaveripen, kamel, kaj len te avel the lačhes, aľe tiš kaj o manuša latar lena lakere goďa. O vakeriben hin imar maj duj berš purano, na čirla la sas narodzeňini 75 berš. Ta vinšinas lake but bacht the sasťipen, choč na sig.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.