Manipulace a polopravdy. Články redaktora MF DNES posilují stereotypy o Romech

Mladá fronta DNES a její internetový portál
iDNES.cz zveřejnily sérii článků popisující dosavadní vývoj přerovského
projektu tamního zastupitele Jiřího Kohouta, který je od loňského roku také
předsedou Věcí veřejných. Cílem projektu mělo (a má) být zaměstnání dlouhodobě
nezaměstnaných. Aniž vysvětluje přímou souvislost, hovoří Jiří Kohout automaticky
o Romech – mezi těmi přerovskými jich má být podle jeho odhadů bez práce přes
90 procent.

Zpráva nebo drama?

Jeden z článků referuje o tristním výsledku, kterých
projekt dosahuje už v samém počátku. Autoři prý narazili na nezměrnou
fabulátorskou kreativitu přerovských nezaměstnaných, kteří si donekonečna
stěžují na neexistující zdravotní potíže. Pro to, aby se vyhnuli práci, udělají
prý takřka cokoli. Počátkem října pak redaktor Martin Pjentak, jenž je autorem
zmíněné zprávy, navázal dalším článkem, v němž se referuje o tom, že
z dvanácti osob jich první den dorazilo do práce jen devět – dva
z nich, které Pjentak cituje, uvádějí ochotu, ba dokonce odhodlání
pracovat – o to větší je škoda, že redaktor nepřichází s žádnou přímou
citací od těch, kteří měli práci údajně odmítnout.

Pomineme-li alarmující skutečnost, že jde o už
několikátý článek z příslušné tematické série, který zcela rezignuje na
zkušenost či alespoň názor „druhé strany” (nebo minimálně dalších zúčastněných
subjektů, jako je např. Úřad práce), je zajímavé blíže prostudovat, jakým
způsobem zachází Martin Pjentak s fakty, respektive s jazykem. Redaktor se
přerovským Romům věnuje dlouhodobě, informace v jeho textech jsou však
setrvačně jednostranné. Přesto že se Pjentak obsahově zhruba drží formátu
zprávy, používání expresivních výrazů a spojení („řádění gangu“, „sud prachu“
ad.) a blíže neurčené lavírování mezi
pojmy jako jsou „dlouhodobě nezaměstnaní“, „menšina“ a „Romové“, které se nikdy
zcela nepřekrývají, které však účelovou kontextuální provázaností skrytě
poukazují na to, že jde de facto o jedno téma, jasně dokazují jednu ze
standardních podob novinářské manipulace.

Zlí Romové, dobré autority

Redaktor – možná dokonce bezděčně – následuje
svým způsobem uchopení problematiky dobře zavedený žurnalistický model. Obraz
Romů vyvstávající skrze jeho články posiluje celou škálu obvyklých stereotypů,
příživnictvím a zahálčivostí počínaje, „špatnými návyky“ a „nedisciplinovaností“
konče. Evergreenem jeho textů jsou nejrůznější autority beroucí na sebe roli
vychovatelů či ukazňovatelů „romské komunity“ – ať už jsou to sociální
pracovníci, dohližitelé, kontrolující, „aby chodili do práce včas a střízliví“,
Pjentakův hrdina č.1 Jiří Kohout nebo přímo romští terénní asistenti dosazení
Městem, kteří svou cílevědomou odhodlaností „dělají mezi místními pořádek“.

„Překazili řádění dětských gangů a vyřešili
nepokoje u sociálních ubytoven,“ tvrdí například Pjentak v článku „Přerov
chce víc romských asistentů…“ Série jeho článků na dané téma pomalu a pečlivě
buduje obraz města, čelícího bezmála živelné katastrofě, která však byla díky
nasazení a mravenčí píli jednotlivců úspěšně zažehnána.

Romové se postupně „učí disciplíně“ a dokonce se
daří zabránit tomu, aby se „shlukovali v hloučcích“. Nejrůznější zámlky a
narážky spoléhající na kolektivní stereotyp („podle předpokladů
nedorazili do práce tři lidé“) se střídají s obraty jako jsou „party
agresivních romských dětí“, „terorizující gangy“, „romská ghetta, která
nedělají městu dobrou vizitku“ apod.

O novinářově postoji k problematice chudoby a
menšin na společenské periferii mohou ostatně leccos napovědět také formulace
z jiného Pjentakova článku s názvem ‘„Výtržníky vykázat, s bezdomovci do
chudobince,“ radí Přerované radnici,“’ jehož součástí jsou krom jiného popisy
toho, jak místním „vadí obtěžování a žebrání bezdomovců“ či selekce citací typu
„Nějaké záchytné zařízení je pro tyto lidi užitečné i
z toho důvodu, že se poflakují po ulicích, které znečišťují – a sami taky
nevoní“ nebo „Jeden rádce nám vzkázal, že skupina bezdomovců pobývá na nábřeží
Bečvy – u budovy Kazeta. Tam na něj dokonce poštvali i psa.“

Domněnky bez důkazů

Články Martina Pjentaka mnohdy zarážejí také tím,
že sice uvedou některá významná fakta, jejich podrobnému rozboru se však dále
nevěnují. Tak například v jeho posledním článku o projektu zaměstnávání sice zazní, že přerovským
nezaměstnaným je nabízena pouze minimální mzda, o tom, že by taková částka
mohla jen stěží zafungovat jako motivační faktor pro dotčené osoby však už řeč
není – autor se spokojí s neurčitým příslibem možného zvýšení mzdy po
určité době.

Podobně se v článku uvádí, že nezaměstnanost
na Přerovsku je nejvyšší v celém kraji (až 8 procent), o příčinách či
etnickém rozložení nezaměstnaných se čtenář nedozvídá nic, kromě „odhadovaného
počtu“ nezaměstnaných Romů. Pjentak s Kohoutem přicházejí také
s podezřením, že Přerovsko bojuje s jakousi nepřiznanou účelovou
migrací – Romové se sem údajně stěhují s vidinou snazšího docílení života
ze sociálních dávek v kraji, kde je vysoká nezaměstnanost. Jedním
z důkazů pro platnost téhle teorie má být skutečnost, že v místních
ubytovnách je podezřele vysoký počet osob s jinou než místní příslušností.
Konkrétní čísla či důkazy však opět chybí; stejně jako například informace o
tom, kolik ze zmíněných osob na ubytovnách má zahraniční státní
příslušnost.

Rozpory bez řešení

Vrcholem profesního selhání jsou
pak témata, u nichž vyvstávají zjevné rozpory, se kterými ovšem Pjentak nijak
dále nepracuje. Dokáže tak na jedné straně líčit špínu a psí exkrementy
v parku, kam se údajně „bílí“ Přerované bojí chodit kvůli interetnickému
napětí, na straně druhé cituje majitele ubytovny Spurného, který si pochvaluje romské
nájemníky: „O čistotu společných prostor se stará uklízečka, pokoje si nájemníci uklízejí
sami. „Musím říct, že s Romy v tomto ohledu nejsou žádné problémy. Pokoje si
udržují čisté, ani jiné komplikace s nimi nejsou. Horší je to s bílými, ať se
týká pořádku, nebo chování“.

Namísto toho, aby novinář
konfrontoval radního nebo alespoň přinesl vyjádření samotných Romů, spokojí se
s dvojím konstatováním. Na jiném místě pak cituje téhož majitele, který
přináší svůj pohled na zájem přerovských Romů o práci: „Běžně se o nich říká,
že nechtějí pracovat. Ale za mnou chodí pravidelně chlapi od nás i z okolních
ubytoven a ptají se, jestli nevím o nějakém zaměstnání. Že když někam přijdou
sami, že jim nikdo práci nedá. Když sám potřebuji s něčím pomoci, stačí říct a chlapi bez řečí berou lopaty a pustí se do práce.“

Jako poslední příklad uveďme dvě tvrzení z článku o „řádění gangu
romských dětí“. Zatímco radní Kohout označuje situaci velmi dramaticky jako
„prakticky vypuknutí války“, na jiném místě cituje redaktor zástupce ředitele
strážníků Kořínka: „Poté, co jsme obdrželi informaci o problémech v této
lokalitě, posílili jsme zde hlídkovou činnost. Strážníci kontaktovali i některé
z rodičů, ale nezaznamenali žádné extrémní porušování veřejného pořádku.
Nemůžeme tam být ale 24 hodin v kuse, takže je možné, že ke konfliktům mezi
majoritou a minoritou zde docházet může.“

Jazyk a Černá kronika

Zmíněné – a navzájem si
protiřečící – informace Pjentak nijak dále nekomentuje; nekonfrontuje, aniž
pátrá po původu takto diametrálně odlišného hodnocení situace. Svým celkovým
novinářským postupem tak bezezbytku naplňuje podstatu úkazu, v české
žurnalistice přesně zdokumentovaného už v roce 1999 lingvistou Jiřím
Homoláčem v souboru A ta černá kronika! Také na práci tohoto redaktora se zřetelně
ukazuje, jak zásadní je role jazyka, mimotextovosti a mimojazykových faktorů ovlivňujících jazykové chování autora v procesu tvorby a
ukotvování už existujících stereotypů.