Lucie Fremlová: Asociace speciálních pedagogů se bojí nevyhnutelného - inkluze ve vzdělávání

Asociace speciálních pedagogů (ASP) se vyděsila a její příznivci bijí na
poplach, jako by byli v úzkých. Dne 19. 4. 2014 regionální vydáni MF Dnes zveřejnilo rozhovor s ředitelem
krajské pedagogicko-psychologické poradny Václavem Mrštíkem s názvem
Psycholog: Zákon je papežštější než papež. Vůbec nehledí na děti.

Institucionální rasismus v etapě zanikající českého speciálního školství

V praktických školách po letech rapidně ubývá žáků. ASP se bojí
nevyhnutelného: inkluze ve vzdělávání. Vedou válku proti rovnosti příležitostí a výsledku, které by se mělo
dostat bez rozdílu všem dětem v českém vzdělávacím systému. “Nesouhlasím s inkluzí, která je
posvěcena jakousi legislativou a vůbec nehledí na potřeby dětí. Je to násilná akce, která nevede k
rozvoji žáčků, spíše je brzdí. Problém nastává i v sociální oblasti, protože z těchto dětí se
velice často v běžné škole stávají okrajové skupiny nebo klasičtí agresoři, protože násilí je asi
jediná oblast, ve které mohou vyniknout,” tvrdí ředitel Mrštík.

Političtí představitelé, ministry školství počínaje a ombudsmankou konče, v
nedávné minulosti prohlásili, že expertíza některých speciálních pedagogů může přijít vhod v
procesu prosazovaní inkluzívního vzdělávání a transformace českého školství na takový systém, který
skutečně umožní každému dítěti bez rozdílu rovnocenný přístup k tomu nejlepšímu dostupnému
vzdělání v České republice. To logicky obnáší rozpuštění stávající “dvojkolejnosti” vzdělávacího
systému, které se v praxi děje v dvou odlišných rovinách: v rovině škol hlavního vzdělávacího proudu
a v rovině škol praktických, dříve zvláštních.

České děti romské národnosti jsou neúměrně posílány do praktických škol se
zjednodušenými osnovami a výukou podle přílohy pro děti s lehkou mentální retardací, a to
navzdory již obecně etablovanému faktu, že například v britském hlavním vzdělávacím proudu se jim
daří mnohem lépe na všech stupních vzdělávacího procesu. Studie českého ombudsmana ukazuje, že
zatímco Romové tvoří méně než 3% populace, najdeme jich kolem 32% v praktických školách.
Je podstatné připomenout, že zpráva České (ČSI) z března roku 2010 s názvem
“Tematická zpráva: Souhrnné poznatky z tematické kontrolní činnosti v bývalých speciálních
základních školách” upozornila na fakt, že romští žáci nadále tvoří 35% dětí s diagnostikovaným
lehkým mentálním postižením, přičemž v některých krajích představovaly až 50% této skupiny.
Zpráva kromě toho uvedla, že nejméně 5 000 dětí bez jakéhokoli diagnostikovaného postižení bylo
zařazeno do bývalých „speciálních škol“ určených pro děti s diagnostikovaným postižením. Z
uvedených údajů vyvodila, že 34 škol neoprávněně získalo navýšení dotace nejméně ve výši 2 250
000,- Kč. Zpráva ČSI rovněž jako rizikové vyhodnotila institucionální a personální propojení
základních škol praktických a školských poradenských center, v mnohých případech převažoval
zájem školy naplnit kapacitu v rozporu s oprávněným zájmem integrace žáka do běžného
vzdělávacího proudu.

Třebaže nikdo ze zástupců ASP či základních škol praktických veřejně
nepřipustí, že obhajují své finanční zájmy, onen zakopaný pes je právě v 50 procentním navýšení finančního
normativu. Transformace praktických škol na školy hlavního vzdělávacího proudu by totiž
znamenala zásadní změnu ve financovaní, popřípadě zrušení některých stávajících praktických škol,
ačkoli se ASP a jejich přívrženci snaží veřejnosti namluvit, že ministerstvo školství reformu
prosazuje „na základě nejednoznačného rozsudku soudu z druhé strany Evropy, (kde) někdo rozhodl, že
stát diskriminuje Romy, protože jim neumožňuje vzdělání.” Ředitel Mrštík zde odkazuje k rozsudku
ve věci DH a ostatní v Česká republika z roku 2007 a zároveň poněkud autoritativně a
paternalisticky nařizuje, ať mu “neziskovky ukážou jediného Roma, kterému jsme zakázali rovný přístup ke
vzdělání”. Dává tak záměrně a zavádějícím způsobem do přímé souvislosti rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva s činností neziskových organizací. Nutno podotknout, že v profesionálním a
nezávislém rozhodování jednotlivých soudců ESLP žádná taková souvislost neexistuje.

Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila

Pojďme se blíže podívat na dva názory ředitele Mrštíka a zamysleme se nad
tím, co jimi o Romech (nebo Cikánech, jak je hanlivě označuje) vlastně říká.

Petr Torák, romský policista českého původu z britského města Peterborough,
se domnívá, že by se měl pan Mrštík přijet podívat do Velké Británie a vidět
úspěchy Romů. To, co
Romové neměli šanci dokázat za 500 let v rasistických podmínkách, dokázali za 10 – 15 let v
zemi nabízející inkluzívní vzdělávání a rovnoprávné podmínky. Romové si udržují svou kulturu a
jazyk jako mechanismus k přežití. Vietnamci nebyli pronásledováni, diskriminováni a
eliminováni jen kvůli tomu, že jsou Vietnamci.

William Bila, manažer romské národnosti žijící v Paříži, si myslí, že je
důležité klást otázky jinak: například zda to onen boxer prostě jen nevzdal, či přestal z jiných důvodů,
například, že upřednostnil rodinu před materiálním úspěchem. Třeba měl dobrý důvod, aby
přestal. Ale třeba mu chybělo sebevědomí a vyděsil se. Třeba ho jeho trenér dostatečně nepodpořil,
neujistil ho o jeho silných stránkách, a tím ho nepodchytil v ten správný čas. Třeba trenér nevzal v
úvahu systém hodnot jeho kultury, třeba “mačkal ta nesprávná tlačítka” z důvodu vlastní
nevědomosti. Je škoda, že národ, který žije 500 let v té samé zemi jako zmíněná minorita, se doposud
neobtěžoval dozvědět se něco o Romech a poznat je. Ve státě, kde první prezident T.G.
Masaryk prohlásil "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem!" ale kde se toto pravidlo neaplikuje v
případě romštiny. V zemi, kterou utlačovali německy hovořící Rakušani, kteří říkali totéž o Češích.
Je škoda, že někteří Češi neberou v potaz, jak bylo v minulosti nakládáno s příslušníky jejich
vlastního národa v momentě, kdy sami jednají s méně mocnými národy, po staletí žijícími na tomtéž
uzemí.

Jan Cverčko, český Rom žijící v UK, si myslí, že záleží především na přístupu
kantora: Samozřejmě existují výjimky, a není jich málo, ale přístup mnoha kantorů vůči
romským dětem v ČR je alarmující. A to, že Vietnamec nemá problém? Jak by ho mohl mít, vždyť to
není Rom. Kantoři v Čechách prostě a jednoduše nesnáší Romy, a tak zanedbávají jejich
výuku. “Sám jsem to zažil jako kluk. Do třetí třídy jsem měl mladou a perfektní učitelku. Pak ale
přišla změna školy a s tím i změna kantorů. Matematika a čeština byly hrozné: i když jsem látku uměl,
nikdy mne nevyvolali, a tím mne odrazovali. Tak to funguje i nyní. Místo toho, aby děti
povzbuzovali, hází je za plot. Efektivní a partnerské zapojení rodičů je v tomto směru naprosto
nezbytné,” dodává Cverčko.

Pan Mrštík tak svými výroky možná (ne)vědomky usvědčil z neznalosti moderních
přístupů a trendů, nevědomosti, institucionální diskriminace a rasismu nejen sám sebe, ale
i své kolegy. Kolegy typu Petra Klímy, ředitele krajské pedagogicko-psychologické poradny
Praha 3 a 9, který ředitelce Muzea romské kultury v Brně nedávno napsal následující email: k Vašemu
dnešnímu textu v LN (Výukou v romštině k lepší integraci Romů?): “jsem si jistý, že
předpoklady romských dětí ke zvládání požadavků základní školy jsou nižší než u ostatní populace.”

V zemích “z druhé strany Evropy” by byl zástupce tak vysoce postavené funkce
v této či jiné oblasti veřejných služeb po podobném rasistickém projevu okamžitě odvolán,
vyzván k rezignaci, popřípadě by sám odstoupil či by byl trestně stíhán za podněcování rasové
nenávisti.

Osoby typu pana Mrštíka a pana Klímy se dopouštějí podobné paušalizace a
šíření rasových předsudků vůči Romům nejen v pedagogicko-psychologických poradnách, ale i na
školách. Přitom jsou právě tyto osoby odpovědné za vzdělávání dětí či provádění diagnostiky; z
toho plyne, že rasové předsudky se musejí nutně promítat do jejich práce a rozhodování o
osudech tisíců romských dětí. Zároveň opakovaně hledají chybu v romských dětech a jejich
rodičích, tedy v obětech institucionální diskriminace a rasismu, které tak dále viktimizují,
nikoli v zastaralém systému, který nereflektuje moderní celospolečenský vývoj v ČR. Zastaralost
systému byla mimo jiné opakovaně konstatována i v oblasti přípravy budoucích učitelů na
univerzitách v ČR.

Vivat inkluze!

A co na metody inkluzívního vzdělávání říkají ředitelé a ředitelky základních
škol hlavního vzdělávacího proudu, kteří se tímto směrem ubírají?

Vladimír Foist, ředitel ZŠ Poběžovice (partnerská škola v rámci projektu
Záleží na každém dítěti): "To, čemu se u nás říká složitě inkluze, je v podstatě to, že máte ve třídě
skupinu dětí, které jsou různé národnosti, pocházejí z odlišného prostředí a sociálních poměrů, mohou mít
i postižení, a nebo být naopak velmi nadaní. Je to podobné jako na zahradě. Máte květiny, které
vyžadují sucho a jiné zase vlhko; máte stromky, jenž potřebují stříhat, jiné naopak takhle
upravovat nesmíte, aby plodily. Přesně takové je to ve třídě. Každé dítě potřebuje něco jiného, aby se
vyvíjelo a rozvíjelo. Pokud toho pedagog dokáže na základě spolupráce s žáky a rodinami docílit, není
výsledek o samých jedničkách, nýbrž o tom, že dítě je připravené do života a že se v něm
nalezne to, na čem se dá do budoucna stavět."

Marie Gottfriedová, ředitelka ZŠ Trmice (partnerská škola v rámci projektu
Záleží na každém dítěti): "V říjnu 2013 jsem v rámci Konference pedagogů pracujících v sociálně
vyloučených lokalitách přednesla seminář s názvem “Inkluzívní vzdělávání – vzdělávání pro
každého”. Mottem semináře byl výrok Alberta Einsteina: “Pokud budete soudit rybu podle její
schopnosti šplhat na strom, tak bude celý život věřit tomu, že je hloupá.” Hovořila jsem o nutnosti
vzdělávat všechny žáky v přirozené vzdělávací skupině (tak, jak žáci do školy přicházejí, bez
selekce) a v rámci této skupiny usilovat o vzdělávání „šité na míru“ – tzn. maximální zohledňování
vzdělávacích potřeb jednotlivých žáků."

Radmila Jedličková, zástupkyně ředitele ZŠ Grafická, Praha (partnerská škola
v rámci projektu Záleží na každém dítěti): "Během studijní cesty jsme měli možnost poznat
specifika vyučování v prostředí, kde se setkávají žáci různých kultur a náboženských vyznání s
rozdílnými schopnostmi a dovednostmi. Zaujal nás průběh hodin, kdy studenti soustředěně a se zájmem
pracují, skupinově či samostatně a vždy mají možnost vyjádřit svůj vlastní názor a dostanou
příležitost obhájit jej. Líbilo se nám, že všechny myšlenky žáků byly pozitivně přijímány. Bylo patrné
zaujetí studentů pro jejich práci. V hodinách jsme si všimli, jak žáci i učitelé umí výborně pracovat
s časovou dotací. Rovněž nás zaujaly techniky pedagogické práce, které jsou založeny na principu
invence a jednoduše realizovatelného nápadu vyučujícího s minimálním finančním vstupem.
Například rozřazovaní pomocí karet do pracovních skupin, používání lepících lístků při
anketách apod. Všimli jsme si, že díky trvalému vedení a podporování žáků při samostatném a
individuálním získávání informací jsou vyučovací hodiny pestřejší a pro žáky zajímavější (což vede k
lepšímu a trvalejšímu udržení pozornosti žáků)."

Mark Penfold, střední škola Babington, Leicester (partnerská škola v rámci
projektu Záleží na každém dítěti): "Inkluze ve výuce není o tom, že s každým zacházíme stejně; je o
tom, ze s každým zacházíme tak, aby měl stejné příležitosti a měl možnost dosáhnout těch samých
výsledků. Inkluze ve výuce nespočívá v tom, že vyjmenujeme všechny žáky, kteří byli začleněni;
spočívá v tom, že pracně kontrolujeme, že nikdo nebyl vynechán. Děti, které má kantor před sebou,
mívají různé formy inteligence a vyžadují zcela odlišnou práci. S tím je prostě nutné
počítat. Pokud učíte všechny děti stejně, nemusí to nezbytně rozvíjet intelekt všech žáků. V roce
2011 jsme v Česku a na Slovensku pořádali sérii seminářů. Překvapilo mě, jak negativně se kantoři v
obou zemích vyjadřovali o Romech. U nás by s těmito postoji vůbec nemohli učit. A rozčílilo
mě, že se romským dětem v obou zemích odepírá kvalitní vzdělání jenom kvůli jejich etnickému
původu a sociálnímu zázemí. Například ředitel jedné nejmenované páteřní školy, která provozuje
základní školu praktickou, nám sdělil, že typická míra docházky u romských žáku je 65 procent a
že toto procento klesá s přibývajících věkem. Když jsem se ho zeptal, co škola dělá, aby tomu
předešla, řekl, že nic. Též dodal následující: “A co očekáváte od Cikánů?”"

DOKUMENT