Lety byly horší než Osvětim: Variace na recenzi knihy Paula Polanského, Tábor smrti Lety: Vyšetřování začíná. 1992 ̶ 1995

V pondělí, 15. prosince, proběhl křest knihy Paula Polanského Tábor smrti
Lety. Kniha pojednávající o odkrývání tajemství koncentračního tábora v Letech s
jistotou rozvíří diskusi.

Přestože vyšetřování probíhalo v první polovině 90.
let, dodnes se daří udržet naživu mýty, které existenci tábora, a tím i nutnost
důstojného památníku a likvidaci vepřína bagatelizují. I dnes převládá
přesvědčení, že nešlo o tábor likvidační, ale pouze o jeho odlehčenou, kárnou
verzi, která měla nedisciplinované romské obyvatelstvo naučit pracovním návykům
a převychovat je. Čím se nacistická rétorika liší od té dnešní? Snad jen záměnou
dnes politicky nekorektního označení cikán za Rom? Stejně by většina Čechů i
dnes odkývala, že Romy patří vyhnat, zřídit pro ně rezervaci či provést nějaké
jiné, radikální řešení. I v dnešní době se daří zastírat, že vepřín stojí přímo
na místě tehdejšího tábora smrti. Právě tak se jak vládě, tak společnosti hodí
do krámu smyšlenka, že vězni zemřeli povětšinou na epidemii tyfu, což opět
potvrzuje hluboce zakořeněné přesvědčení, že Romové jsou národ nečistotný.

Polanského kniha vychází v době, kdy do ulic vycházejí takzvaní slušní občané,
připojují se k extremistům a demonstrují proti svým sousedům. Cokoliv, co je
jiné, je nebezpečné a nepřátelské. V tomto státě mohou žít jen „etničtí
křesťané“, ať už to má znamenat cokoliv. Snad se od 90. let přece jen něco
změnilo – když v srpnu Tomio Okamura popřel romský holocaust, zvedla se vlna
odporu. Přesto – za popírání holocaustu souzen nebude. Zatímco sousední Německo
si nepřestává sypat popel na hlavu za zvěrstva spáchaná během druhé světové
války, Češi se neustále brání a zdráhají svou vinu přijmout. V Terezíně nebo v
Lidicích, kde byly spáchány zločiny proti československým občanům, stojí pomníky
tak, jak jsme se zavázali v mezinárodních úmluvách o důstojném udržování památky
rasových obětí z druhé světové války. V Letech tomu tak dodnes není.

V tomto smyslu je kniha obviněním české vlády. A to nejen vlády 90. let, která
dělala vše pro to, aby se pravda o koncentračním táboře nedostala na veřejnost.
Je zároveň i obviněním současné vlády a všech vlád předchozích, že dosud
neodstranily vepřín. Čtenáři běhá mráz po zádech, když mu dochází, jak podle a
rafinovaně tehdejší vláda jednala – nejdříve deklamovala spolupráci, pak ale
Polanskému začala házet klacky pod nohy. Ukončení komunikace se shoduje s
momentem, kdy byl vepřín prodán českým státem soukromé společnosti…

Polanského deník, jak by mohla být kniha označena, je však i velkým obviněním
prezidenta Havla. Polansky, který byl Havlovým velkým zastáncem a obdivovatelem,
ztrácí veškeré iluze o prezidentově morální integritě. Nedokáže pochopit, jak
může někdo, kdo vyčítal komunistické vládě nedodržování lidských práv, svou
osobností poskytovat garanci zkorumpované vládě. Kvůli obviněním obdivovaného
prezidenta měl autor problémy vůbec knihu vydat. Jiná nakladatelství souhlasila
s uveřejněním až po vyškrtání těchto kritických pasáží. I v dnešní době se nám
nedaří pohlížet na Václava Havla s kritickým odstupem. A stejně jako tenkrát
budou kritikové knize vyčítat právě tento bod. Další skupina oponentů se vrhne
na obvinění Karla Schwarzenberga – jak Polansky dokládá, využíval jeho otec
otrockou práci vězňů tábora v Letech. Zároveň autor získal vyjádření, že byl
Schwarzenberg ještě jako kancléř ustanoven, aby romskou otázku prozkoumal. To,
že se od doby zápisků, tj. první poloviny 90. let, zřídil pouze nedůstojný
památník a o Letech se nadále vyprávějí zlehčující legendy a pohádky, je zjevné.

V neposlední řadě je kniha obviněním Čechů. Češi se tradičně staví do role
obětí, vlastně všech režimů. Nebo slovy jedné z aktérek knihy: „Češi nikdy
nechtějí připustit, že by někdy něco udělali špatně.“ Nechtěli jsme a nechceme
vidět bezpráví, přitom tak rádi zdůrazňujeme německé zločiny za druhé světové
války a kroutíme hlavou, jak mohli říšští Němci tvrdit, že nic netušili. Ale
když už se začíná mluvit o tom, že v Letech byli pouze čeští dozorci, odvoláváme
se na protektorátní nařízení a řízení shora.

Související článek

Karel Holomek: Kdo objevil romský tábor v Letech? Jak to bylo s Polanskym na konferenci o romském holokaustu

Karel Holomek

Kniha je vystavěna jako deník, jako zápisky o objevení a vyšetřování Letů.
Popisuje podezřelé snahy o zatajení a vývoj postoje představitelů státu –
nejdřív delegáti souhlasí, že vytvoří pracovní skupinu, která prošetří historii
Letů, pomůže s pořízením mikrofilmů, aby 40 000 dokumentů o Letech z třeboňského
archivu nevzal čas. Náhle však komunikace končí, vláda operuje s vlastní verzí o
počtu uvězněných a zavražděných, odmítá přijmout fakt, že tábor spravovali Češi,
vyrukuje s tvrzením, že vepřín stojí pouze na části bývalého tábora a neustále
opakuje, že vězni zemřeli na tyfus. Je to nepochopitelné vhledem ke skutečnosti,
že Polansky má kopie dokumentů, které všechny tyto lži vyvracejí. Jak je možné
lhát tváří v tvář faktům? Čtenář se zděšením pozoruje praktiky, které se od
minulého režimu téměř nezměnily – zastrašování médií, vyšetřování zaměstnanců
archivu, kdo z nich s badatelem spolupracoval… Polansky chtěl, aby byla pravda o
Letech zveřejněna. Když se tak nestalo ani po vystavění rádoby památníku,
rozhodl se pro sepsání této knihy. Příběh nekončí na poslední stránce. I to, že
čekala na své vydání tak dlouho a to bylo umožněno až díky Antifašistické akci,
mluví samo za sebe.

Na knihu se dozajista snese záplava kritiky. Některé body zde již byly
naznačeny. Určitě bude zpochybněna metodologie práce a vzdělání Polanského. Jak
jinak. Opět se jistě najdou tací, kteří mu vyčtou, že neumí pořádně česky, takže
dokumentům nemůže pořádně rozumět. Nehledě na to, že jako cizinec samozřejmě
nemůže poučovat Čechy, jak mají správně přistupovat ke své minulosti a
současnosti. Opět se budou slavní historikové ohánět jinými daty, oficiálními
daty. Polanského výpověď se však ubrání sama – nejsilnějším argumentem jsou
tvrdá data, dokumenty z archivu a jejich kopie v rukou Polanského. A přestože se
někdo velmi snažil, aby se Polansky nedostal k přeživším, dokázal je najít a
udělat s nimi rozhovory. Slovy Barbary Richterové, která prošla nejen Lety, ale
i řadou dalších koncentračních táborů: „ Lety byly horší než Osvětim.“