Ke Strategii romské integrace: Chybí komunikace mezi sousedy a jejich spolurozhodování o okolním dění

K získání životní perspektivy, která dává naději do budoucna, patří
zvýšení sebevědomí, úcty a hrdosti k sama sobě, k vlastnímu konání, k
vlastní identitě. Neboť jsou to mimo jiné i tyto hodnoty, které
ubíjející živoření v ghettech tamním obyvatelům bere. Podřízenost
mafiím a nemožnost kompenzovat toto permanentní ponížení jiným způsobem
nabízí lidem pouhé přežívání z hodiny na hodinu.

Takový život,
vymezený absencí perspektivy, s sebou leckdy nese i takový přístup k
okolí, který se od běžného pojímání soužití odlišuje. Prostředí zásadně
ovlivňuje všechny obyvatele vyloučených lokalit, bez ohledu na barvu
kůže.

Začátek: změna prostředí

Podle francouzského
filozofa Henriho Bergsona se nástroje naší mysli stávají přítěží, když
prostředí, pro které byly nezbytné, již neexistuje. S touto proměnou
přichází jiný způsob uvažování, dřívější žebříček hodnot se mění. O
takovou pozitivní změnu se můžeme pokusit i v sociálně vyloučených
lokalitách, nejen u Romů, ale i u jejich „bílých“ sousedů. Předpokladem
k tomu je ona „změna prostředí“.

A k té vedle oddlužení,
nastartování běžného sociálního bydlení, inkluzívního vzdělávání a
dostatku práce může napomoci i možnost lidí rozhodovat o svém osudu.
Tím nejdostupnějším a lidem nejbližším prostředkem k uvědomování si
vlastní důležitosti a odpovědnosti je možnost podílet se na rozhodování
o okolním dění. Prvním předpokladem k tomu je vzájemná komunikace mezi
sousedy, bez ohledu na jejich etnicitu.

Strategie romské
integrace s něčím takovým počítá, jde jen o to, že některé formulace
zde uvedené jsou vágní a způsoby provedení se proto budou uskutečňovat
ad hoc. To nemusí být na škodu věci, záleží jen na tom, zda metoda,
která se osvědčí, bude posléze vyzkoušena i celkově – a v souběhu s
ostatními.

Lidé spolu nehovoří

Snaha o změnu prostředí
a posílení vzájemné komunikace může mít více podob. Na prvním místě
nejde o vnější znaky (i když samozřejmě i ty jsou důležité), jako jsou
dětská hřiště, sportoviště, barevné domy, nikoli šedivé, více zeleně
atd. Na to vše je třeba hodně prostředků a doplňovat se proto mohou jen
postupně. Nejdůležitější změnu však nedostatek financí nebrzdí.

Mnohé
těžkosti v místech plynou z toho, že lidé spolu nehovoří (Romové s
Čechy i Češi s Romy) – pokládají za normální si na sousedy stěžovat či
si vzájemně nadávat, namísto toho, aby se s nimi snažili domluvit.
Vzájemná nedůvěra je leckde již silně zakořeněná, proto je třeba
zlepšení soužití napomáhat i netradičními způsoby řešení.

Pozitivní příklady

Postupem
času se vynořovaly různé iniciativy, které se o něco podobného
pokoušely. Například známý aktivista Ladislav Baláž z havířovského
Šumbarku dostal nápad, jak romské i „bílé“ obyvatele sídliště pohnout
ke společnému zlepšování prostředí. Přemluvil sousedy, aby si vylepšili
společné prostory v domě a začali dům večer zamykat. Uspořádali sbírku,
za peníze koupili barvy, nový zámek a klíče. Vymalovali chodby domu,
vyměnili zámek… Napřed se to Balážovi povedlo ve vlastním domě, poté
i v některých dalších částech sídliště.

Známý je příklad
několika obcí, kde si osvícení komunální politici uvědomují, že snaha o
lepší soužití spočívá v odstraňování příčin, nikoli trestání následků.
Jde například i obci Ornice, které se díky spolupráci s Agenturou pro
sociální začleňování povedlo více dobrých projektů, například
zaměstnávání dlouhodobě nezaměstnaných lidí, nové nízkoprahové zařízení
pro děti a mládež či rodinné centrum Olivín. Každý rok se všichni
obyvatelé obce potkávají na Obrnických slavnostech atd.

Velmi
dobrou práci odvedlo i sdružení Vzájemné soužití v Ostravě. Jeho
ředitel Kumar Vishwanathan v místech různých konfliktů po celé České
republice dokázal vždy přivést k jednacímu stolu zúčastněné strany.
Podařilo se mu krom jiného i několik rodin vymanit z moci lichvářů –
tomu předcházelo dlouhodobější odbourávání nedůvěry mezi Romy a
policisty. Jeho asi nejznámějším projektem je vesnička soužití, kterou
si sociálně slabí lidé, Romové i „bílí“ společně postavili a kde i žijí.

Snaha
těchto i dalších lidí ze státních či samosprávných institucí a z
občanské společnosti je obdivuhodná. Jde ale buď o případy prováděné ad
hoc (Šumbark) či o snahu zlepšit soužití mezi chudými „bílými“ a Romy,
kteří spolu již v sociálně vyloučených lokalitách žijí či žili. Dnes
jsme o krok dál: je třeba docílit vzájemné komunikace mezi lidmi
žijícími v ghettech a lidmi, kteří žijí mimo ně.

Lidé se neznají

V
obcích, městech, místech chybějí platformy, kde by si lidé z „obou
stran“ mohli vše, co narušuje sousedské vztahy, bezpečně rozebírat a
diskutovat o tom – a průběžně se spolu domlouvat na způsobu řešení.
Slovem „bezpečně“ je myšleno bez hádek a se snahou navzájem si
naslouchat. Diskusi by tedy měl moderovat někdo s přirozenou autoritou
u všech zúčastněných.

Lidé se vzájemně neznají a nezajímají se o
sebe, přitom je všeobecně známo, že takové poznání sbližuje. Platformy,
o nichž hovoříme, by mohly plnit i tento účel, lidé by zde spolu mohli
něco vytvářet (připravovat soutěž pro děti, připravovat věci na
společné aktivity, něco společně dělat, třeba hrát fotbal či kuželky,
hrát divadlo…) a dozvěděli by se přitom více jeden o druhém. Vhodně by
se tak doplnily stávající metody, jako jsou asistenti prevence
kriminality či domovníci.

Bez oboustranné vůle k takovému
sbližování bude docházet jen velmi ztěžka. Důvody k dobré vůli však lze
nalézt u stávajících pozitivních příkladů. Server Romea.cz například
uvedl, že hokejový klub Spišská Nová Ves, který vyhrál základní část
slovenské 1. ligy, bojuje nyní v play off s Detvou o postup do
extraligy. A o výbornou atmosféru, která žene hráče vpřed, se starají
několik let i místní Romové. A chodí fandit nejen „svému“ hráči
Františku Kokymu. V úvodních dvou zápasech finálové série na Spiši se
mohli domácí opřít o kulisu, kterou může závidět i většina
extraligových týmů. A to je příklad ze Slovenska, kde je situace mezi
Romy a „bílými“ na některých místech ještě ostřejší než v České
republice.

Říkejme takové platformě třeba „komunitní centrum“
(ale v zásadě je jedno, jak se pojmenuje). Takové scházení se, společné
povídání a konání má nesporné výhody. Společná dohoda o řádu věcí se
dodržuje lépe oběma stranám. Chudí Romové by se tak zapojili do
rozhodování o fungování obce (lokality, místa), čímž by také získali
větší odpovědnost ke svému okolí, „bílí“ by méně demonstrovali proti
Romům po boku extremistů – a všichni, bez rozdílu, by získali více
sousedů, s nimiž dokáží být častěji než dosud zadobře.

Hřiště dál od domů

Tam,
kde to jde a jsou na to prostředky, mohla by města a obce postavit
(renovovat) pro potřeby těchto platforem sportoviště a dětská hřiště,
mírně vzdálená od obytných domů. Romové mají jinou mentalitu, rádi se
venku sdružují a jsou hlučnější. Hřiště a sportoviště postavená trochu
stranou trochu odhluční bezprostřední okolí bytů.

Společná
platforma s dětským hřištěm a sportovištěm jistě není všelék, který by
soužití během roku dvou zázračně zlepšil, ale jistou šanci skýtá. Pro
chudé Romy je velmi důležité, aby se stali rovnocennými partnery svým
sousedům, aby měli pocit, že je někdo bere vážně a přijímá je takové,
jací jsou. A to by se tato „komunitní centra“ mohla pokusit
zprostředkovat.

Účast lidí v platformách

Otázkou je, jak
zařídit, aby se činnosti těchto platforem lidé skutečně účastnili, a
pokládali je za dobrý nástroj k řešení místních problémů či případně i
k občasnému společnému trávení volného času. Lze se o to pokoušet
různými způsoby, ale asi tím nejdostupnějším bude, když platformy
zaštítí místní uznávané autority mezi Romy i „bílými“, které si budou
uvědomovat, že represi (tu běžnou, nikoli hypertrofovanou) je třeba
doplňovat prevencí.

Dnes se města a obce snaží vzájemné
soužití řešit represivně, na základě různých vyhlášek, často
protiústavních. Represe ale nic nevyřeší. Může občas nějaký místní
problém přenést o kousek dál, do vedlejší obce či okresu, ale celkově
se tím soužití nezlepší.

Participace Romů na zlepšování
sousedských vztahů a utváření prostředí, v němž žijí, je důležitou
změnou – ta při troše trpělivosti všech zúčastněných může být impulsem,
který s sebou přinese i změnu uvažování a chování obou „stran“.