Ke Strategii romské integrace: Bez oddlužení lidí z ghett není vůbec jisté, že se pokus vlády o integraci Romů povede

Chudí, nesvobodní lidé z ghett musejí napřed „zvednout hlavu“, tedy stát se
znovu svobodnými a získat zpět životní perspektivu. Jak na to? Začít se musí u
vymaňování lidí z vlivu obchodníků z chudobou (mafiánů) a jejich zapojování do
rozhodování o vlastním životě, počínaje spolurozhodováním o dění v místě
bydliště. Prvním krokem k tomu by mělo být oddlužování těch nejchudších.

Dvě vládní strategie

Vláda tento týden probírala dva dokumenty, které se zabývají sociálním
vyloučením a integrací – Strategií romské integrace do roku 2020 (tu schválila)
a zprávou o naplňování Strategie boje proti sociálnímu vyloučení (tu
kontrolovala). Již sám fakt, že existují dvě strategie s velmi podobným
zaměřením s sebou nese některé otázky, právě tak jako obsah obou dokumentů.

Například:

• V čem je dnešní strategie jiná než dokumenty předchozích vlád? 
• Záleží více na obsahu takových strategií nebo na politické vůli je plnit? 
• Podíleli se na nových dokumentech dostatečně Romové? To je důležité vzhledem k
  tomu, že integrace je vždy oboustranná záležitost. 
• Obsahují nové dokumenty či jejich plnění pozitivní diskriminaci? A je to
  dobře/špatně? Nebo jde jen o tzv. vyrovnávací akce, v nichž usilujeme o stejnou
  rozjezdovou čáru pro všechny? 
• Může k lepší integraci napomoci změna přístupu státu k sociálnímu bydlení či
  způsobu vzdělávání romských dětí?

Napřed se ale chceme zabývat dílčími otázkami, které se týkají nejdůležitějších
integračních prvků. Budeme přitom čerpat i ze zprávy o životě Romů v ghettech v
letech 2013 a 2014, kterou server Romea.cz připravuje k vydání. Vše později
shrneme v celkové analýze.

Dnešním tématem je:

• Lidé v ghettech žijí nesvobodně, pokud se má soužití s ostatními začít
  zlepšovat, musejí na prvním místě „zvednout hlavu“. Základním krokem k tomu je
  jejich oddlužení.

Nesvobodní lidé

Integrace chudých Romů do společnosti je problém komplexní a proto musí být
komplexně řešen. Nestačí změnit přístup k jednotlivostem jako je bydlení či
vzdělávání, k řešení je třeba přistupovat s hlubokou znalostí věci, jelikož
jedině ta může ukázat priority, kterými se má začít. Autoři Strategie romské
integrace 2015 tyto znalosti mají, jde mj. o lidi, kteří působili v nevládních
organizacích, kteří se radili s dalšími znalci i přímo s Romy. V dokumentu však
není místo na podrobnější popisování jevů. A jeho výsledný text je pochopitelně
kompromisem tvořeným na základě připomínek jednotlivých ministerstev. Pokusíme
se zde popsat, proč je to právě oddlužení lidí z ghett, kterým by se pokus o
integraci měl začít.

Ztráta životní perspektivy začíná a končí u dluhů. Kvůli vysoké zadluženosti
žijí obyvatelé sociálně vyloučených lokalit pod kuratelou mafií, jejíž pokyny a
přání jsou nuceni plnit. Šanci na práci mají mizivou. Především v regionech, kde
žije nejvíce Romů – Severočeský a Moravskoslezský kraj – je čím dále menší šance
práci získat. Mnoho romských dětí je umísťováno do zvláštních škol, které
nezajistí žádanou pracovní kvalifikaci. Vedle toho jsou také na pracovním trhu
diskriminováni i přímo proto, že jsou Romové.

Někteří Romové se po letech marného hledání práce dalšího úsilí vzdali. Znaveni
ztrátou šance na alespoň trochu slušný život, rezignovali.

Podnikatelé s chudobou, kteří ovládají životy lidí v ghettech, jsou leckdy
spřáhnuti s některými místními politiky, úředníky, policisty či strážníky. I
proto městské radnice (některé a někdy) nezakazují předem neonacistické pochody
romskými enklávami, přestože k tomu mají dostatečné nástroje. A i proto policie
(někde a někdy) nezakročuje, přestože k tomu má téměř vždy zákonem daný důvod.
Tyto demonstrace patří k zastrašování chudých lidí a k jejich semknutí se pod
křídly „ochránců“ (tedy mafie). (Někteří z mafiánů jsou Romové, což svědčí o
tom, že vedle mezietnického napětí jde i o problém sociální.)

Obchodníkům z chudobou však k demonstrování vlastní síly občas poslouží i
protiakce (demonstrace proti rasismu), které v dobré víře organizují
lidskoprávní aktivisté. Kupříkladu na největší ostravskou demonstraci proti
rasismu a neonacismu přišlo 400 až 500 Romů, zatímco opodál demonstrovalo asi
600 extremistů. Bylo tam hodně Romů z ghett, protože jeden z provozovatelů
ubytoven je tam nechal dovézt autobusy.

Když byla akce v běhu, přišel policista a řekl tomuto podnikateli s chudobou, že
by Romové měli odejít, protože neonacisté se chystají přijít na náměstí, kde
Romové protestují (na ohlášené a nezakázané demonstraci). A provozovatel
ubytoven, přestože nebyl jejím organizátorem ani ohlašovatelem, šel k mikrofonu,
řekl Romům, že demonstrace končí a aby hned nastoupili do autobusů. Během pěti
minut bylo celé náměstí jako vymetené.

A neonacisté tak namísto na náměstí, kde Romové demonstrovali, mohli zamířit k
jejich domovům v ubytovnách a tam ohrožovat a zastrašovat romské ženy a děti.
Mnozí z romských mužů nám poté v rozhovorech říkali, že se za toto počínání
stydí a připadají si jako zbabělci. Na zmíněné demonstraci přitom měli poprvé v
životě možnost zvednout hlavu a udělat něco potřebného sami za sebe. Předčasné
ukončení akce je však srazilo nazpět do deprese a znovu natvrdo ujistilo, že
život nemají ve vlastních rukou.

Životy lidí ovládá mafie

Dá se bez nadsázky říci, že ti, kteří ovládají život v ghettech, bohatnou z těch
nejchudších (vykořisťují je). A to je hlavní příčina toho, proč se přes veškeré
úsilí a vynaložené prostředky integrace chudých Romů z ghett nedaří – nikdo ze
zainteresovaných nemá zájem na změně současného stavu. Mafie a ti, kteří s ní
spolupracují v městských a státních strukturách, se nechtějí vzdát svých zdrojů
a potřebují proto, aby lidé, které ovládají, zůstali nesvobodní, nevzdělaní,
nesebevědomí… Hlavním nástrojem na ovládání lidí je jejich zadlužení a jeho
prohlubování. Právem se hovoří o pasti zadluženosti.

Mafie provozuje celou škálu trestné činnosti, která se váže ke kultuře
chudoby. Lichváři (jednotlivec či rodina) často zároveň vlastní herny s
automaty, kde mu gambleři „vrátí“ část peněz během hry, jsou pasáky a výrobci či
dealery tvrdých drog. Vlastní leckdy i domy v ghettech či předražené ubytovny, a
někdy třeba i obchody, kde místní lidé nakupují. Pokud domy, ubytovny a obchody
nevlastní, jsou domluveni s jejich provozovateli. (Obyvatelé ghett mohou
samozřejmě nakupovat i jinde, ale dělají to neradi, protože je na ně automaticky
nahlíženo velmi nepřátelsky.)

Mafiáni určují výši nájemného za bydlení a tím i zvyšují zadlužení rodin.
Částky, které nájemníci platí za jeden pokoj v ubytovně jsou tak vysoké, že ti
Romové, kteří nemají práci, na něj musejí doplácet z dávek v hmotné nouzi. Mají
proto méně prostředků na ostatní potřeby, jdou si půjčit k lichváři či pro něj
(nebo pro jiného z mafiánů) udělají nějakou „protislužbu“ – chlapci třeba
distribuují drogy, dívky, i velmi mladé, „šlapou chodník“.

Tresty za nevrácení dluhu či jeho nesplacení protislužbou jsou tvrdé, od
vyhazovu z bytu až po zlomení kostí, pokud dlužníci nedopadnou ještě hůře.
Někteří Romové, aby se z toho aspoň částečně vymanili, hledají nějakou brigádu.
Když ji neseženou, chodí na železo či se dopouštějí drobných krádeží.

Plnit zadání

Mafiáni rozhodují o vyhazovu z bytu či z ubytovny, jestliže dotyčný není ochoten
plnit jejich zadání a přání podle jejich představ. Taková vyhození na ulici z
hodiny na hodinu se odehrála i loni. Narazili jsme při své práci nejednou na
malé byty, v nichž kvůli tomu přespává třeba i deset patnáct lidí. A samozřejmě
i na ubytovny, kde se někdy tísní třeba deset lidí v jednom pokoji (z nichž
každý platí měsíčně až 4 500 korun).

Z tohoto bludného kruhu není úniku mimo jiné i proto, že obce a města nechtějí
pronajímat byty zadluženým osobám a rodinám. Zadluženým pak zbývá jen bydlení
pod kuratelou mafie, které jejich závislost na popsaném systému prohlubuje.

Práci v ghettech má naprosté minimum lidí, občas seženou nárazovou brigádu či
práci na černo, ale většina z nich patří mezi dlouhodobě nezaměstnané. A když už
práci seženou, exekutor jim část výplaty sebere. Exekuce patří do oné pasti
zadluženosti neodmyslitelně.

Tento „systém“ je znám i autorům Strategie romské integrace. Všímají si i tohoto
aspektu, který s sebou zadlužení nese v případě získání nového zaměstnání: „Při
řešení dlouhodobé nezaměstnanosti či menší ochotě vstupu na otevřený trh práce
sehrává roli i předluženost osob – nastoupí-li do zaměstnání, jsou dluhy sráženy
ze mzdy; z pohledu předlužených je pak nástup do legálního zaměstnání krokem,
který může zhoršit ekonomickou situaci rodiny.“

Oddlužení ve strategii chybí

Návrh na oddlužení ovšem v této integrační strategii bohužel není (alespoň
výslovně či podrobněji zde popsán není). Možná i proto, že když ministr Jiří
Dienstbier v polovině loňského roku s nápadem na oddlužení i těch nejchudších
seznámil veřejnost, vrhla se na něj smečka odpůrců s vyceněnými zuby, včetně
některých spolustraníků.

Dienstbier toho chtěl dosáhnout změnou insolvenčního zákona. Dosud mohou být
odepsány dluhy občanů pouze v případě, že během pěti let splatí alespoň 30%
svého dluhu. Po změně by však oddlužení mohli dosáhnout i lidé, kteří výší svých
příjmů nemají možnost za tu dobu třetinu dluhu splatit.

„Jde o to pomoci každému, kdo si sám neumí poradit s chudobou. Nejde jen o
vyloučené romské lokality, stále častěji sem spadají i senioři a rodiny, které
žijí z jednoho platu,“ řekl k tomu tehdy Jiří Dienstbier.

Šlo by to ovšem udělat i jinak, a sice dluhy těch nejchudších převést na stát.
Ten by odkoupil od lichvářů (včetně různých společností, které půjčují na
lichvářský úrok) jejich dluhy a poté své peníze vymáhal prostřednictvím
splátkového kalendáře s tím, že si je může rovnou strhávat při výplatě dávek či
mezd. A to dlouhodobě a v malých částkách, aby rodinám zbylo dost peněz na
obživu a nemusely se zadlužovat znovu. Stát by tak nepřišel ani o korunu a
zároveň by Romům a dalším velmi chudým lidem napomohl ke vzpřímení hlavy.

Smutné je, že se o těchto věcech často rozhoduje z ideologických či
populistických pozic. A rozhodují tak politici, kteří většinou o této tématice
nevědí buď vůbec nic, nebo mají jen velmi povrchní představy. A, co je na tom to
nejhorší, skutečná realita všedního dne v ghettech je ani nezajímá.
Můžeme se tak stát svědky zdánlivého paradoxu. Vždy, když o něčem takovém rozhodují
populisté, je zde nebezpečí, že další vysoké částky ze státního rozpočtu budou
použity zbytečně. Jiří Dienstbier má pravdu.

A, dodejme, bez oddlužení není
vůbec jisté, jak integrační strategie dopadne.