Kateřina Šedá: V rozhovoru pro iDNES.cz jsem v souvislosti s Romy nepaušalizovala, text byl zkrácen, chyběl kontext

Na serveru iDNES.cz vyšel v pondělí rozhovor s výtvarnicí Kateřinou Šedou, která
s několika spolupracovníky vydala knihu nazvanou "Brnox", průvodce po Cejlu,
sociálně vyloučené lokalitě v centru Brna, které se přezdívá brněnský Bronx.
Rozhovor vyvolal bouřlivou nesouhlasnou reakci nejprve od některých Čechů, kteří
kritizovali autorku za to, že se prý "zastává černých hub". Po zveřejnění
rozhovoru na serveru Romea.cz pak následovala silná kritika ze strany mnohých
romských čtenářů, kteří se ohradili proti paušalizujícím tvrzením, že se Romové
nechtějí vzdělávat ani pracovat.

Podle autorky průvodce po brněnském Cejlu byl rozhovor zveřejněný na serveru
iDNES.cz zkrácen a její slova byla řečena v jiném kontextu.

Kateřina Šedá nás oslovila s tím, že by ráda některé věci z rozhovoru na iDNES.cz
podrobněji vysvětlila. Poskytli jsme jí tedy prostor a čtenářům přinášíme
rozhovor.

Váš rozhovor pro server iDNES.cz vyvolal bouřlivou diskuzi. O co v ní šlo?

KŠ: Jelikož se na projektu podílela řada lidí, přizvala jsem k tomuto e-mailovému
rozhovoru svého nejbližšího spolupracovníka – publicistu Aleše Palána, aby mě mohl doplnit.

Přiznám se, že jsme četla jen pár příspěvků na iDNES.cz. Urážky se v nich opakovaly pořád dokola. Podobné příspěvky můžete najít pod řadou článků týkajících se
Romů. Diskutující nereagovali na moji zkušenost s lokalitou, ani na naši knihu,
kterou nečetli, ale v mých slovech pro iDNES.cz hledali svůj vlastní příběh a
svoji zkušenost. Navíc, a to si prosím nenalhávejme, v české společnosti stačí
říct slovo Rom, a řada lidí reaguje téměř hystericky.

Po zveřejnění vašich názorů na serveru Romea.cz vás začali kritizovat i
romští čtenáři. Mnozí vás obvinili z paušalizace. Jak si to vysvětlujete?

KŠ: Rozhovor s novinářkou Janou Ustohalovou z MF Dnes, která se dlouhodobě a
úspěšně věnuje této tématice, jsem vedla skoro dvě hodiny a mluvily jsme o řadě
témat – o doučování dětí v Muzeu romské kultury, o tom, jak řada rodin, chce pro
své děti vzdělání mimo lokalitu, až po moji zkušenost z jedné základní školy,
kde téměř všechny z dotázaných dětí odpověděly, že po ukončení školy, chtějí jít
přímo na pracovní úřad. Kvůli velkému rozsahu nebylo možné všechno vyřčené
zveřejnit.

Celkové vyznění pak na některých místech může na někoho působit
poněkud nevyváženě – především v otázce vzdělávání. Na podobné otázky jsem
odpovídala podrobně několikrát v jiných rozhovorech, nepovažovala jsme proto při
autorizaci za nutné uvádět opakovaně všechna fakta dokola.

Na druhou stranu se musím ohradit proti nařčení z paušalizace: když čtete pozorně, často říkám:
„někteří, jedna část, druhá část…“ Nemluvím o všech, ale o individuálních případech nebo o skupinách. Současně mě překvapuje, že i když v rozhovoru pro iDNES na řadě míst mluvím o Romech a jejich životě pozitivně, kdy v průvodci uvádíme takové příklady, vydáváme s Romy kalendář a moje názory lze rovněž
dohledat v jiných článcích, tak Romea.cz uvede, že jsem zkritizovala život Romů.
Tato formulace je bohužel zobecňující a zkreslující.

Z rozhovoru pro iDNES.cz vyplývá, že většina vámi oslovených dětí vám tvrdila,
že nechce studovat, a naopak chtějí jít na pracák. Ohradila jste se, že jde o
vytržení z kontextu a zkrácení toho, co jste redaktorce říkala. Jak jste to tedy
myslela?

KŠ: Mluvila jsem o většině z oslovených dětí v jedné třídě na jedné základní
škole. Taková věc se přece nedá vztáhnout na celou lokalitu a už vůbec ne na
celou romskou komunitu. V průvodci jasně uvádíme příklady talentovaných romských
dětí, které naopak v různých oborech vynikají. Stejně tak uvádíme příklady
rodin, které touží, aby děti měly vzdělání mimo lokalitu a je to pro ně naprostá
priorita.

AP: Novinář zcela běžně vybírá ze získaných informací jen některé. Buď ty, které
mu přijdou zajímavé a nosné, nebo takové – pokud je to špatný novinář – které
mají potenciál čtenáře zneklidnit a zmást. Selektivně postupovala i Romea.cz,
když z článku na iDNES citovala jen určité části. Jaký klíč z výše naznačených
variant při tom zvolila, nechť posoudí pozorný čtenář.

Romea.cz uvedla
ve svém článku odkaz na
celý rozhovor na iDNES.cz. Každý čtenář
si tedy může udělat svůj názor, zda Romea.cz zkreslila informace z původního
rozhovoru na iDNES.cz. My jsme přesvědčeni, že jsme nic nezkreslili. Upozornili
jsme na paušalizující vyjádření. Navíc vy sami říkáte, že rozhovor trval dvě
hodiny, musel být tedy zkrácen a vyjádření tak ztratila kontext. Co jiného než
paušalizace je věta: „Mají rodiče, kteří každý měsíc čekají, až jim přijdou
peníze. Děti nechtějí jít studovat, ale na pracák, protože mají hned peníze. Ve
třídě mají spolužáky, kteří to vnímají stejně, takže se těžko budou ovlivňovat
jinak." Nikde se neuvádí, že hovoříte jen o dětech z jedné třídy. Měla jste
možnost autorizace, přesto tam podle nás jednoznačně paušalizující věty zůstaly.
Nemyslíte si, že jste vyjádřením v rozhovoru podpořila předsudky vůči Romům, že
nepracují a nechtějí se vzdělávat?

KŠ: V kontextu tohoto jediného rozhovoru to tak může vyznívat. Ale myslím si, že
ve srovnání s mým dvouletým fungováním v lokalitě, v kontextu řady jiných
rozhovorů a v kontextu knihy se jedná o pouhé nedorozumění a nepřikládala bych
tomu zásadní důležitost.

AP: Jako novinář s více než dvacetiletou praxí jsem bohužel získal dojem, že v
tomto konkrétním případě postupuje redakce Romea.cz velmi jednostranně.
Vytrháváním věcí z kontextu a pomíjením celku nejde dojít k pochopení. Pokud se
čtenář chce dozvědět, jaký Brnox jsme viděli, doporučuji zaměřit se na naši
knihu.

To, že vám některé děti tvrdily, že chtějí být na pracáku, pokládáte za důsledek
toho, co vidí ve vlastní rodině. Zároveň připouštíte, že často místní lidé
pracují "na černo". Jak si tento rozpor vysvětlujete?

KŠ: Já v tom žádný rozpor nevidím. V lokalitě brněnského Bronxu žijí nejrůznější
lidé – rodiny, kde rodiče pracují a děti studují, rodiny, kde jsou rodiče na
úřadu práce, ale děti ze všech sil motivují, aby dosáhly vzdělání, rodiny, v nichž rodiče pracují načerno a děti rovněž motivují k práci. A nakonec rodiny, kde
jsou rodiče na úřadu práce a děti inspirují, aby v podobné linii pokračovaly.
Těch variant je opravdu celá řada a právě zobecňování těchto věcí přináší
konflikty a nedorozumění.

V souvislosti s vaším projektem „adopce poštovních schránek“ na festivalu
Ghettofest jste mluvila o tom, že jste přemýšlela, jak se přizpůsobit Romům.
Redaktorka iDNES.cz se vás zeptala na otázku, kterou by podle ní položilo mnoho
Čechů – "Proč bychom se měli přizpůsobovat nepřizpůsobivým?" Co si o takovém
rozdělení občanů na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé myslíte?

KŠ: Samozřejmě, že je to nesmysl. Pokud mluvíte o mé snaze zlepšit kvalitu
poštovních schránek v lokalitě, tak místo toho, abych kritizovala vandalismus,
snažím se pochopit, co k současnému leckdy neutěšenému stavu vedlo, a pokouším se
na něj zareagovat.

AP: Výsledky naší dlouhodobé práce v lokalitě jsou zachyceny v téměř šesti set
stránkové knize Brnox, průvodce brněnským Bronxem. Snaha zlepšit kvalitu
poštovních schránek je jen jednou z mnoha. Jakékoliv řešení, pokud má být
funkční, se musí přizpůsobit místním poměrům – což neplatí jen na Cejlu, ale
obecně. S politicky motivovanými řečmi některých lidí o ne/přizpůsobivých to
nemá nic společného.

Na adresu Ghettofestu v rozhovoru zaznělo, že se nedaří plnit jeho cíl –
propojit lidi z centra města s těmi místními. Uvedla jste, že jste tam takové
propojení neviděla. Kde je chyba?

KŠ: Já jsem neřekla, že se Ghetofestu nedaří plnit jeho cíl. Říkám, že já jsem
to tam zpočátku neviděla. To jsou dvě úplně rozdílné věci. Zakladatelům
festivalu se během pěti let podařil ohromný kus práce, ale já jsem hledala
konkrétní věci, které by mi poskytly návod, jak místní lidi propojit. To jsem
tam bohužel nenašla a současně to byl důvod, proč jsme začali vytvářet průvodce.
Takže v tomhle Ghetoffest svou roli splnil dokonale – stal se pro mě spouštěcím
motorem.

Zmínila jste se, že pomáháte desítkám rodin v lokalitě a že se chystáte na
brněnské radnici podílet na schůzce věnované řešení segregovaných škol. Brno je
jednou z lokalit vládní Agentury pro sociální začleňování, působí zde organizace
jako IQ Roma servis, Drom nebo Muzeum romské kultury. Nesuplujete práci
„odborníků“, kteří by situaci Romů v lokalitě měli řešit? Nebo je naopak podle
vás pohled člověka s jiným profesním backgroundem důležitý? Pokud ano, tak v
čem?

KŠ: Žádnou práci nesupluji, troufám si říct, že radnice i ostatní z uvedených se
intenzivně těmto problémům věnují. Nejsem sociální pracovník, antropolog ani
nesedím na radnici v žádné funkci, ale jsem přesvědčená, že právě moje pozice mi
umožňuje svobodně k lokalitě přistoupit, bez jakéhokoliv zatížení. Pokud ke
sběru informací přistupuji nepředpojatě, o což jsem se opravdu snažila, mohu
prostřednictvím své práce ukázat i věci, které v kontextu vážných problémů
vypadají možná banálně, ale jsou také důležité. Třeba prostý fakt, že se gadžo s
Romem začne normálně na ulici bavit a spolu se zasmějí. Vnímám to jako
skupinovou terapii a nepodceňovala bych její důležitost.

Jakým způsobem by se podle vás měl problém segregovaných škol řešit? Z čeho
vycházíte? Navíc zmiňujete problematiku bydlení. Další problém, kterému mnozí
Romové nejen v Brně čelí, je například nezaměstnanost či zadluženost. Jedná se o
komplex problémů. Lze řešit jednu oblast izolovaně bez těch ostatních?

KŠ: Podle mě nelze. Ale opakuji, že nejsem odborník na tuto problematiku, ani
jsme se to nesnažili v průvodci vyřešit. Vstupovala jsem do lokality s jiným
cílem – otevřít toto místo lidem, kteří by tam ani nevystoupili z tramvaje.

AP: A podařilo se, myslím, i něco jiného: najít místa a zajímavé osobnosti,
které nejsou široce známé ani místním. Věřím, že jsme dokázali ukázat lokalitu
takovou, jaká je, respektive jakou jsme ji zažili.

A podařilo se to? Myslíte, že lidé díky průvodci teď z té tramvaje vystoupí?

KŠ: Na celkové hodnocení je příliš brzo, ale už vím o několika lidech, kteří
přímo tohle podnikli a napsali mi. To ale není jediným cílem, kniha je současně
mentálním průvodcem a má lidem pomoct zbavit se některých předsudků a nezáleží
na tom, odkud jsou.

AP: A co si při znalosti naší knihy o tom myslí sama Romea.cz? Podařilo se nám
to? Váš názor nás zajímá.

Jak dlouho se věnujete romské tematice?

KŠ: Já se nevěnuji romské tematice. Dlouhodobě se ve svých projektech věnuji
tématu propojení lidí na základě hlavních překážek v daném místě. Od začátku
jsem vytvářela průvodce po lokalitě, nikoliv průvodce po romské komunitě. V
brněnském Bronxu žijí obyvatelé mnoha národností (Ukrajinci, Vietnamci, lidé ze
Sýrie, Afghánistánu, Arménie, Angoly…) a o některých z nich toho ví většinová
společnost ještě méně než o Romech.

AP: Ulicím kolem Cejlu a Francouzské se „brněnský Bronx“ neříká moc dlouho. Když
jsem tam v polovině osmdesátých let bydlel, nikdy jsem takové označení neslyšel
– a když jsem se nyní na stejné místo vracel, dost se mi ta slova příčila. Na
Příkopě jsem žil dva roky a pak jsem se odstěhoval na Dornych (Brňáci a redakce
Romea.cz vědí, co je to za ulici). Pokud má vaše otázka navodit zdání, že tým
Brnoxu lokalitu nezná, tak mi dovolte podotknout, že jsem ji za dobu práce na
knize poznal hlouběji, než když jsem v ní několik let bydlel.

Naše otázka nemá nic navodit. Pouze nás zajímá, jak dlouho se věnujete práci s
romskou komunitou. Často se totiž stává, že do některé z vyloučených lokalit
přijde někdo „z vnějšku“, udělá tzv. projekt s Romy a pak se zase jde věnovat
například nadneseně řečeno „záchraně deštných pralesů“. Bude se tedy tým
podílející se na knize Brnox věnovat brněnské lokalitě, kde žijí převážně Romové,
nějak dál?

KŠ: Na rozdíl od vás mám zcela opačnou zkušenost. Pracovala
jsem na řadě míst, kde naopak bylo přínosné, aby člověk z vnějšku přinesl úplně jiný pohled, čerstvý
vzduch… Výsledky mých akcí to potvrdily, proto mě lidé na některá místa opakovaně
zvou. Chystám se na projektu pokračovat, ale i kdyby tomu tak nebylo, podstatné
je, co projekt způsobí v této fázi. Podle mého názoru se jedná o klišé – myslet
si, že pokud chcete na nějakém místě něco podstatného udělat, musíte tam bydlet
a věnovat se tomu půl života.

AP: Pojetí, že ve vyloučené lokalitě může pracovat jen insider, je podle mého
mínění chybné. Vedlo by jen k další uzavřenosti daného místa. My se pokoušíme o
opačný přístup.