Karel Holomek: Romské děti jsou zvláštní (k novele školského zákona)
V poslední době se již nerad vyjadřuji k záležitostem Romů, protože mám
pocit, že je to vnímáno jako obsese z mé strany. Ale k článku Martina Shabu
Varování: romské děti nejsou zvláštní se vyjádřit musím. Byl zveřejněn ve
středu 15. října V LN. Nemíním to jako kritiku vůči autorovi článku, protože on
jen popisuje reálnou situaci.
Především: romské děti jsou opravdu zvláštní, protože kdyby nebyly, neměly
bychom ani co řešit. Jen namátkou zmíním mateřský jazyk většiny z nich. Je zcela
jiný, než všech spolužáků a spolužaček kolem nich.
Ale k věci: v Parlamentu se opět připravuje novela školského zákona, která má
mimo jiné zvýšit a umožnit zapojení romského žáka do hlavního vzdělávacího
proudu. Nemohu tento pojem vysvětlovat, ale stručně vzato se jedná o to, aby i
romské děti se dostávaly snadno a bez zábran do tzv. „dobrých“ škol. Jinak se
tomu říká taky inkluzívní vzdělávání.
Tato novela má být taky odpovědí na kritický dopis z EU, který zdůrazňuje, že
ČR nezměnila svoji diskriminační politiku ani po verdiktu Evropského soudu pro
lidská práva, který tehdy v roce 2007 dal za pravdu 18 Romům z Ostravy, kteří si
na tuto praxi stěžovali.
Podstatou sporu je v novele tvrzení o pravidlech přeřazování dětí do
praktických škol, určených pro děti už i mírně mentálně postižené. Zní (cituji):
„Posouzení mentálního postižení dítěte nebo žáka pro účely tohoto zákona vždy
vychází z hodnocení rozumových a adaptivních schopností dítěte nebo žáka v
souvislostech jeho vývoje a jeho sociálního a kulturního prostředí.“
Toto tvrzení napomůže tomu, aby romské děti, které mentálním postižením
netrpí, opět putovaly do praktických či speciálních škol. A ne že ne! – tvrdím
já po nejméně dvacetileté zkušenosti.
Zpravodajka k tomuto zákonu Alena Bohdalová za stranu ČSSD nám k tomu říká
věci, které ve mně probouzí vztek, protože se stále a stále bavíme o stejných
věcech, které se prokázaly jako mylné už před dlouhými léty, kdy jsme tehdy k
nově vznikajícímu školskému zákonu měli stejné výhrady. Neúspěšně!
Například: „Odmítám tezi, že romské děti byly zařazovány do zvláštních
škol jenom proto, že jsou Romové.“
Je evidentní, že tomu tak bylo a je, tvrdím opět já a se mnou mnoho dalších.
Nebo: „Když nastoupily do školy a naprosto nezvládaly, tak byly
přeřazovány na základě vyšetření do praktických škol. Že je jich tam tolik? To
vychází z toho, jak žije jejich populace.“
Tohle tvrzení, vážená paní poslankyně, už více než málo zavání náznakem
rasismu, není-liž pravda?
Nebo: „Díl viny nese i necitlivý zásah komunistického režimu, který Romy
koncem 50. let násilím donutil změnit životní styl. Z tradičního kočování byli
nuceni přejít k trvalému pobytu. …vzdělání nepatří mezi jejich preferované
životní cíle.“
Ani tady jste se moc nestrefila. Většina Romů na teritoriu Rakousko-uherské
říše je usedlá od dob Marie Terezie.
Tato názorová klišé paní poslankyně už dostatečně dokazují její
diskvalifikaci pro funkci zpravodaje k tomuto zákonu. Schází ji k tomu patřičné
vzdělání v tomto oboru, vnímavost pro prostředí a lidi, jichž se to týká,
podložená dostatečnou znalostí tohoto prostředí.
Tento fakt je pro naše politiky příznačný: rozhodují, aniž se poučili u těch,
jichž se to týká a taky těch, kteří jsou kvalifikovaní. Jsem opravdu zvědav,
který z Romů se mohl do diskuse k tomuto zákonu vyjádřit. Vím, že v té při vedl
hlavní slovo Jiří Pilař, šéf lobby speciálních pedagogů, který je „žábou na
prameni“ snad už těch dvacet let. Jestlipak se paní poslankyně obrátila na
Muzeum romské kultury v Brně, které je vládou vyčleněno jako analytické
pracoviště pro romské záležitosti?
Ostatně i Rada vlády pro záležitosti Romů bude mít možnost k zákonu se
vyjádřit na svém řádném zasedání již 23.října. Jde o to, jestli její názor někdo
z odpovědných vůbec zaznamená!
