Jana Šedivcová: Jsou všechny české děti vrazi koček a všechny romské vrazi plameňáků? Princip kolektivní viny je nepřijatelný
Když jsem zaslechla zprávu o tom, že v jihlavské zoo děti k smrti ubily vzácného plameňáka a druhého vážně zranily, udělalo si mi mdlo. Stejně, jako když jsem druhý den “na netu” objevila video, na němž zase jiné dítě v jiném městě málem oběsilo kočku. Kdo jsou jejich rodiče? Kdo jsou jejich učitelé? Jak velký vliv mají na děti média a virtuální realita? Tyto otázky mi hned běžely hlavou. Jisté části obyvatel naší svobodné demokratické republiky však v hlavě zněla zcela jiná a mnohdy velmi nevybíravá slovní spojení.
Jak se totiž ukázalo, útočníky z jihlavské zoo byli údajně tři romští chlapci. Jako první o tom na svém facebooku informoval zaměstnanec zoologické zahrady Richard Viduna, který tři mladé výtržníky ve věku 5, 6 a 8 let popsal jako „bezprizorní potomky našich ,dlouhodobě plně začleněných spoluobčanů´“. A hned se, jak už to bývá u trestných činů, které spáchá kdokoli jiný než člen majority, v internetových diskusích strhla lavina negativních příspěvků uplatňující princip kolektivní romské viny.
Nehodnotil se ani tak samotný zavrženíhodný čin a usmrcení růžového ptáka nebo možné příčiny události, ale spíš snědá pleť dětských pachatelů, jejich „vrozená genová nedostatečnost” nebo „inteligence na úrovni nižší, než měl samotný mrtvý plameňák“. Marně lovím v hlavě i v archivu další případy „dětského romského hyenismu”. Místo toho nacházím zprávy o tom, jak děti z většinové společnosti týraly, nebo dokonce usmrtily své domácí mazlíčky. Proč? To je téma, které by se mělo řešit.
V čem selhává škola i tradiční výchova? Co v našich dětech vzbuzuje agresi, potřebu ničit a zabíjet? Je snad na vině internet a veškeré technické vymoženosti dneška, kterými jim lehce “zavřeme pusu”, aby se, třeba právě při nějaké “dobré střílečce” na mobilu, dobře zabavily? A co třeba Tom a Jerry, Itchy a Scretchy nebo oblíbení Angry Birds? Automaticky se zde pracuje s násilím i se smrtí, která nic neznamená. Co když není zrovna poblíž žádný rozumný dospělý, který by to dítěti všechno vysvětlil? Jsou prostě děti, které chtějí vyzkoušet, zda to funguje i doopravdy. Může si být vlastně pětileté či šestileté dítě plně vědomo důsledků všech svých činů? Vždyť tu má být právě dospělý, který je jeho rádcem a průvodcem! Ať už doma, nebo ve škole. Internet nebo televize však mnohdy “jen” kvůli tomu, že rodiče prostě nemají čas, přejímají v rodině hlavní výchovnou funkci. Samozřejmě tak v dětech vytváří zkreslenou realitu a deformuje jejich životní priority.
Nelze tak ani na chvíli pochybovat o tom, že na vině je špatná výchova. U případu z Jihlavy i u toho kočičího. U obou z nich selhala. Důvodů může být jistě mnoho a bez bližšího zkoumání rodinné situace jednotlivých viníků to jen těžko zjistíme. Budeme však snad vyčítat všem současným bílým, žlutým, černým, fialovozeleným nebo romským dětem, že milují mobily a tablety a že jsou snad proto krutými tyrany a zabijáky? Podívat do vlastního svědomí bychom se měli hlavně my sami… Není pochyb, že trestný čin v jihlavské zoo i týraní kočky jsou politováníhodnými činy. Ať už by je spáchal kdokoli. A barva plameňáka, kočky ani pleti těch kluků v tom zřejmě roli opravdu nehraje…
