Jana Hejkrlíková: Romové jsou stále občany druhé kategorie. Politici ani elita to měnit nechtějí

Přinášíme další text z „vánoční bilanční ankety“ serveru Romea.cz. Požádali jsme především romské osobnosti, aby s námi sdílely dojmy z končícího roku 2015, ve kterém se stalo mnoho věcí, jež mohou nebo by měly ovlivnit i život Romů v naší společnosti. Co považuje za zásadní spisovatelka Jana Hejkrlíková? (Texty Karla Holomka a Jany Horváthové najdete zde a zde)

Pochopila jsem, že systém, na kterém je postavená politika tohoto státu nikdy nedopustí rovnoprávnost lidí, kteří jsou ve společnosti občany II. kategorie. Systém je postaven právě na vytěžení těchto slabších mas, které stát uměle mnoho let budoval.

V současné době celá politika pseudodemokracie stojí na právu silnějšího.

Abych lépe vyjádřila své shora uvedené tvrzení přirovnám stát k jedné konkrétní rodině, kterou jsem před několika lety znala. Říkejme jim třeba Svobodovi.

Rodina Svobodova byla ve složení rodičů a pěti dětí. Paní Svobodová měla z prvního manželství tři děti, a pan Svoboda syna Martina, kterému matka zemřela při porodu. Ze sňatku Svobodových se narodilo jedno dítě společné.

Z vnějšího pohledu fungovala rodina obdivuhodně. Měli čtyřpokojový zařízený byt, auto, v bytě bylo vždy uklizeno, děti najezené a obstojně oblečené. Pan Svoboda pracoval od rána do večera aby rodinu uživil. Paní Svobodová chod rodiny zvládala tak dobře, že měla čas posedět na kávě i u několika sousedek během jednoho dne.

Pokud jste však pozorněji sledovali postavení jednotlivých dětí v rodině přišli by jste na to, že Martin – syn pana Svobody z prvního manželství – nosil vždycky oblečení po nejstarším synovi paní Svobodové, vykonával v domácnosti tu nejhorší práci, a jedl jen to co zbylo a to ještě s výtkou, že je parazitem rodiny. Přesto, že byl chytrý a učil se ze všech Svobodovic dětí nejlépe, paní Svobodová pro něho nikdy neměla hezké slovo. Dvě starší děti paní Svobodové ho ponižovaly a šikanovaly. Pokud si chlapec stěžoval na šikanu, byl označen za lháře a podvodníka. Otec byl od rána do večera v práci aby rodinu uživil.

Pokud byl otec přítomen, macecha se ve vztahu k nevlastnímu synovi přetvařovala. Naopak si manželovi stěžovala, že chlapec je drzý, lže a je líný. S touto sousedkou jsem přestala kamarádit protože jsem se na to nemohla dívat.

Proč píšu tento malý příběh?

Stát – rodina Svobodová

Vláda- paní Svobodová

Občané I. kategorie– děti paní Svobodové

Občan II. kategorie – Martin

Zdroj financí – otec a sirotčí důchod Martina.

V této rodině v danou dobu, nebylo možné změnit postavení Martina. Byl prostě na okraji své rodiny, protože byl nevlastním synem matky Svobodové. Byl jiný a tudíž člen rodiny II. kategorie. Systém této rodiny vyhovoval všem kromě jednoho jedince.

Romové jsou v této zemi také občané II. kategorie a pokud se řeší postavení těchto občanů, tak jenom tehdy, když vyplave na povrch nějaký problém, který je v systému společnosti normou a někdy i zákonem. Pokud se postavení v zájmu systému řeší, tak se udělají jen kosmetické úpravy, aby zvenčí nebyl tak viditelný, ale postavení těchto Romů zůstává stejné ne – li horší.

Jste zvědaví jak Martinův příběh pokračoval?

Otec věděl, že Martin v rodinném systému šťastný není. Tak po skončení základní školy Martina dali na vojenskou školu 300 km od rodiny. Asi to byla pro Martina tvrdá škola. Byl velmi citlivý a vnímavý. Nicméně doma měl dobrou průpravu na tvrdý režim. (Co tě nezabije, to tě posílí)

Martin vystudoval vojenskou medicínu a dnes je povolaným odborníkem.

Poučení?

Vážení občané II. kategorie, co si sami nevydobudete jako jedinci vlastní silou ducha a práce, mít prostě nebudete. Pro stát ČR a občany I. kategorie jsme prostě druhá kategorie. Vláda ČR, postavení Romů ve společnosti v podstatě měnit nechce.

Jinak řečeno: Veškeré vládní úpravy jsou jen kosmeticky upravené tak, aby elita a občané I. kategorie nepřišli o své jistoty. Aby politici nepřišli o hlasy voličů a občané I. kategorie o svůj pocit nadřazenosti.