Jana Baudyšová: Ne všechny děti s handicapem musí sedět v koutě
Nedávné výroky prezidenta Miloše Zemana o inkluzi vyvovaly bouřlivé diskuse. „Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapované, měly být umisťované do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba,“ řekl mimojiné v Rehabilitačním ústavu v Brandýse nad Orlicí při návštěvě Pardubického kraje prezident. „Není to žádný rasismus ani preference etnické skupiny, ale děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě. Z hlediska duševní pohody je daleko lepší, když budou existovat praktické třídy. Vůbec se mi inkluze nelíbí a jsem proti ní,“ dodal.
Znám Tomáše, je mu třináct a neslyší. Dětí se dřív stranil sám. Smály se mu a na táboře mu polévaly deku vodou a pak se ohromně bavily, když neuměl dospělým vysvětlit, že se nepočůral. Jedna z vedoucích pravila, že na „takové děti nejsme zařízení“ a seřvala mě, že se mu moc věnuju a ještě mu půjčuju mobil. Že mi zabírá čas na ostatní děti. Na mobilu jsme si psali, protože to bylo rychlejší než prstová abeceda. Vedoucí nad Tomášem zlomila hůl a poctivě využívala každé dobré příležitosti na něj pořádně zařvat. Občas jí ani nedošlo, že to nemůže slyšet. A už vůbec ne, že i když má sama oči v pořádku, že je slepá jako krtek.
Neviděla, protože ji ani nenapadlo to zkusit. Neviděla, jak zamotané a složité to má doma, že tam ani moc není, protože většinu roku žije v internátu pro stejně postižené děti. Že i když ho tam rodiče poslali s vírou, že bude „mezi svýma“, jemu se stejně stýská po mámě. A že na táboře je pro to, aby byl taky někdy mezi „normálníma dětma“ a že se tam cítí úplně nejvíc sám. Neviděla, co má rád a čeho se bojí, neviděla ty vtípky, co na oplátku prováděl ostatním dětem a neviděla, že když se mu to povedlo, jak se jim ostatní upřímně smějí a jak moc je za to rád. Neviděla tu radost, když dostal svoje první plátěné kotníkové kecky, co se někde našly z humanitární sbírky, jak mu radostí zářily oči, i když každá ta bota měla jinou velikost. A neviděla, jak když zjistil, že má můj mobil internet, s jakým nadšením mi na youtubu našel film, ve kterém kdysi jako malý hrál a neviděla, že když jsme to večer pustili na plátně pod širákem pro všechny, jak dětem klesaly sanice a jak k Tomášovi mířily pohledy plné uznání.
A Tomáš zase neslyšel, jak si kluci za ním říkají: „Ty vole, na to, že je hluchej, tak je to tyvole frajer vole jako hustej ne.“
Znám Aničku. Je jí sedm. Na tábor si z domova přivezla jedny žabky, dvě trička, jednu sukýnku a jedny kraťasy. Dost málo na to, že se ve svém věku skoro každý den počůrala a muselo se neustále prát. Děti z ní měly ohromnou legraci. Takovou tu podlou a zlou. Když se jí smály, znělo to přesně tak, jako když se vám někdo prostě nefalšovaně chechtá.
Dělala za to dětem naschvály a uměla být nesnesitelně protivná. Anebo si taky, v tričku jednoho z dospělých, které jí bylo až po paty a nic jiného zrovna neměla, protože ostatní věci se jí sušily na šňůře, zacouvala do vlastního světa, hrála si sama na louce a strašně jí posmutněly oči.
Jednou se k nám cestou k vodě připojily Maruška a Helena, prvoligové puberťačky, pro které je všechno nudný a trapný vole, neasi a co jako. Pravily, že je Anča divná, pochcaná, smrdí a je stejně ňáká vadná, žeoviď.
Na ten rozhovor nikdy nezapomenu.
„No, Anička to teď doma nemá vůbec jednoduchý,“ vzal si je stranou Martin, co Aničce půjčoval svá velká trička, když neměla co na sebe. Nebyl ani vedoucí, neměl „na děti“ ani „vejšku“ ani žádný kurz. Vysvětlil Máří a Heleně, že jsou už dost velký na to, aby pochopily sedmiletou holku, který se v životě zrovna moc štěstí nedostalo a to, že se počůrává, neznamená, že je blbá nebo navedená nebo že to dělá schválně a že jí to baví, ale že to může mít důvod, do kterého se sice nevidí snadno, ale není těžké pochopit, že to asi nebude jen tak.
A večer, u ohně, když na Ančí zařval někdo z kluků, ať si nesedá na jeho špalek, že po pochcaný tam sedět nebude, se od bravíček a laků na nehty zvedly Máří s Helenou. Zamířily ke klučičímu hloučku, vzaly si bokem řvouna a s vervou jejich věku vlastní na něj nastoupily. "Ty debile, já to jako sice chápu, ale napadlo tě někdy, že má ta malá holka asi nějakej problém? Tak jako se zamysli asi ne a nech jí bejt, víš jak se asi jako cejtí vole?"
Znám Marka, je mu přes dvacet, téměř nevidí a reprezentuje Českou republiku jako vrcholový sportovec. K tomu studuje a živí se jako profesionální masér. Přála bych vám slyšet, jak vypráví, že je tam, kde je, jen díky tomu, že jeho maminka zatnula zuby a nechala ho od mala otloukat si kolena mezi "normálníma dětma“, místo toho, aby ho držela stranou doma na klíně. Přála bych vám vidět, s jakou chutí žije a s jakou odvahou si se vším, co ho potká, dokáže poradit. Znám Věrku, která od mala leží na speciální posteli a nikdo nedokáže přesně odhadnout, jak moc ví o světě kolem sebe – přežívá jako nějaká květinka. A znám Matěje, se kterým není ve čtvrté třídě k vydržení a jeho pravá diagnóza je „jsi nevychovanej smrad“. Není na vozíku, nemá jediné „dys“ a paní učitelka s ním má plné ruce práce na úkor ostatních dětí.
A ještě mnohem víc jich neznám. A je úplně jedno, jestli je jejich nevýhoda fyzická nebo jestli ji mají v hlavě, jestli je to tím, jakou má kdo rodinu nebo tím, že nemají žádnou. Jestli je to tím, že něčeho mají málo a jiného moc, jestli se nějak narodili nebo je třeba srazilo auto a už vůbec nezáleží na tom, jestli jsou Vietnamci anebo Romové, jestli jsou z jižní Moravy anebo třeba Jihoafrické republiky. Každý má právo dostat šanci využít svých konkrétních možností naplno. A ani pro ně a ani s nimi to nemusí být vždycky snadné – ale od toho jsme tu my, dospělí. A pokud se na děti s jakýmkoliv problémem třeba vedoucím na táboře špatně kouká, tak mají problém sami se sebou a mezi dětmi nemají co dělat. Ale o takových lidech to přece známe, že? Jak praví jedno z mých oblíbených přísloví: „Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš.“
Zná pan prezident nějaké ty Tomáše, Marky nebo Aničky anebo se v politice setkává jen s „normálníma lidma“? Je to paušální odsouzení postižených dětí bez rozdílu z hlediska duševní pohody daleko lepší anebo vážně nevidí, že ne každý člověk s handicapem se musí stranit běžného života?
