Jan Husák: Je skutečně Maláčová horší než Drábek?

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová představila svůj návrh na
zrušení současných dávek na bydlení, které budou nahrazeny dávkou jedinou –
přídavkem na bydlení. K tomu se již vyjádřil Institut
pro sociální inkluzi a o záměru zákona přinesl
zprávu i Alarm. Uvedené zdroje jsem si vybral záměrně, neboť je v nich
Maláčová srovnávána s někdejším ministrem Jaromírem Drábkem, za jehož dvouletého
působení na MPVS se pomoc potřebným změnila v boj proti chudým.

V politickém uvažování se ministerstvo nijak zvlášť neodchýlilo ze zajetých
kolejí. Ministru Drábkovi jsme vyčítali nezodpovědné experimentování, nelze však
přehlédnout ani opakující se experimenty s dávkovým systémem, které realizovali
na MPSV jeho následovníci. Odůvodnění bylo vždy stejné: zamezení obchodu
s chudobou a zjednodušení výplaty dávek. Jeden experiment byl rušen dalším –
a všechny byly k ničemu. Na efektivní boj proti skutečným obchodníkům s chudobou
stát, potažmo MPSV, zkrátka nenašly účinný recept, a tak se zaměřili na slabší
z obou stran, na lidi, kteří na ubytovnách žijí. Vždy byl v prvé řadě vystavován
riziku nikoli obchodník s chudobou, ale jeho nájemce. Od doby ministra Drábka se
tak pořád dokola experimentuje s lidmi žijícími v područí obchodníků s chudobou.
Ve světle těchto rozhodnutí ovšem ministryně Maláčová jistě není horší než
Drábek, neboť on i každý z jeho následovníků byl ve svém boji proti obchodníkům
s chudobou obdobně bezzubý.

Máte skládku ve společných prostorách? Nevadí

Vznikající zákon trpí celou řadou nedostatků a některé už zazněly v jiných
textech. Nelogický je třeba přístup ke společným prostorám, které slouží všem
nájemníkům v domě. Předkládaný návrh zákona tak do uznatelných nákladů zahrnuje
například i „osvětlení, vytápění a úklid společných prostor v domě“. V případě
posuzování, zda je bydlení vhodné, se však zaměřuje pouze na byt. Jinými slovy,
pokud bude chodba či dvůr plná odpadků a byt bude splňovat základní standardy
pro bydlení, je z pohledu zákona vše v pořádku a žadatel splní nárok na dávku.
V tomto případě je logika boje proti zneužití dávkového systému minimálně
zvláštní. Na jedné straně se ministerstvo snaží zamezit vyplácení dávky do
nekvalitního bydlení, na stranu druhou je mu lhostejné, zda je část uznatelných
nákladů vyplácena na prostory odporujícím stavebně-technickým či hygienickým
normám.

Největším nedostatkem návrhu zákona však bezesporu je, že nebere ohled na
historický kontext situace, v níž se aktuálně občané žijící v nevhodných formách
bydlení nacházejí. Je jasné, že nelze vše svést na stát a jeho politiku a že
řešení bytových potřeb je i zájmem soukromým – a nemyslím přitom jen na soukromé
vlastníky nemovitostí, ale též na občany, kteří by měli považovat bydlení i za
svůj soukromý zájem a podřídit mu své cíle a chování. Jako bývalý terénní
sociální pracovník rozhodně nechci přehlížet nevhodné chování některých lidí,
i Romů, ve vztahu k bydlení. To však není a nemůže být důvodem pro rezignaci na
povinnost státu zasadit se o zmírnění dopadů, které zapříčinil svou politikou.
Z bohatých zkušeností se sociální prací totiž vím i to, jak se lidé do bytové
nouze dostávali: že často čelili diskriminaci na trhu s bydlením, obce jim
nepomáhaly a to se následně podepsalo na horším fungování rodin a jejich
sociální situaci.

Kde stát selhal, už nepomůže

A zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu: v předkládaném návrhu zákona
zcela absentuje preventivní role státu, respektive obcí, při pomoci s bydlením.
Dosud platný zákon o hmotné nouzi sice není v tomto ohledu dokonalý, ale aspoň
stanovuje pro občana povinnost požádat obec o pomoc, když má problém získat
vhodné bydlení. V předkládaném zákoně nic takového není a zároveň se jím ruší
původní ustanovení ze zákona o hmotné nouzi. S tím souvisí i paradoxní situace,
kdy má být podle předkládaného znění zákona zahájena sociální práce až po
odebrání dávky, a nikoli před ní. Přitom nepřiznání dávky může být odůvodněno
třeba i tím, že byt není zkolaudován k bydlení. Tomuto požadavku je možné
rozumět, pokud by v rozporu s ním nebyl § 2236 odst. 2 občanského zákoníku, kde
je uvedeno: „Skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být
na újmu nájemci.“ Jinými slovy občanský zákoník, podle kterého se stanovuje
nájemní smlouva, říká, že v případě, kdy si nájemce pronajme určitý prostor
k bydlení, i kdyby tento prostor nesplňoval zákonné požadavky na bydlení, má být
posuzován jako chráněný nájem bytu. Vedle těchto rozporů mezi dvěma zákony,
můžeme najít rozpor i s jinými. Je však věcí předkladatele, aby se s těmito
rozpory popasoval.

Dnes je už všem jasné, že obec často nemá tolik bytů, aby byla schopna
uspokojit všechny zájemce z řad svých (potřebných) občanů. Obce nedokáží
nabídnout vhodné bydlení zhruba 54 tisícům domácností v bytové nouzi a nedokáží
to i proto, že stát nemůže či nechce poskytnout obcím dostatečné prostředky na
jejich pořízení a údržbu.

Možná je předčasné hodnotit, zda se předkládaným návrhem zákona zmírní
nešťastné dopady politiky státu v oblasti bydlení. Už nyní je však zřejmé, že
MPSV v této oblasti neudělalo to, co si samo stanovilo za svůj cíl, tedy
vytvořit podmínky pro dostupné bydlení. Místo toho vzkazuje občanům: „Hledejte
si bydlení sami, stát vám nepomůže.“

Autor je místopředseda Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, text
byl takép zveřejněn

na serveru A2larm.cz