Jan Gruber: Zapáchající vzpomínky

O utrpení Romů se v České republice dlouho nemluvilo. Hrůzy
koncentračních táborů byly spojovány především s holocaustem evropských
Židů. Mlčení čelných představitelů státu o těchto událostech prolomil
až v roce 1995 Václav Havel, když se v Letech u Písku zúčastnil
odhalení památníku romským obětem holocaustu, a od té doby jsou
pravidelně připomínány.

Není s podivem, že se tak stalo po více
jak padesáti letech. Romové byli a stále jsou v České republice,
respektive v Československu, odsouváni na okraj společnosti,
marginalizováni a kriminalizováni. Podíváme-li se zpátky do historie,
zjistíme, že postoje vůči romskému etniku vykazují podivuhodnou a
takřka ničím nepřerušenou kontinuitu od dob zániku Rakouska-Uherska.

Kouzlo první republiky

V
létě roku 1927 byl v reakci na lidožroutskou aféru přijat „Zákon o
potulných cikánech“, který sněmovnou protlačili lidovci a agrárníci.
Podle tohoto zákona byla následně provedena evidence Romů, kterým byly
vystaveny speciální průkazy – cikánské legitimace. Romům bylo výrazně
ztíženo kočování, obce jim mohly odpírat vstup na své území a úřady
odnímat děti. Byli ocejchováni, vyčleněni ze „slušné“ společnosti a
znerovnoprávněni. Pod zákonem najdeme i podpis prezidenta a
humanistického myslitele Tomáše Garrigua Masaryka.

Ještě před
vstupem wehrmachtu a zřízením Protektorátu Čechy a Morava vydává
československá vláda z vlastní iniciativy nařízení o zřízení kárných
pracovních táborů „pro cikánské rodiny a další potulné osoby“, které se
v průběhu následujících měsíců promění v tábory koncentrační.

Její
kroky jsou halasně podporované českým agrárním deníkem Venkov, který
mimo jiné píše, že jinde mají koncentrační tábory pro politické
přestupníky, my však nebudeme sahat k takovým opatřením, ale bylo by
dobře vybudovat koncentrační tábory pro cikány a žebráky. Humanita zde
platit nemusí, každý musí pracovat…

Lety u Písku a Kunšát u
Hodonína vznikají z rozhodnutí československé vlády a na poptávku
československé společnosti, která si nepřeje být obtěžována jinakostí a
cizostí. Za jejich zřízením nestojí zlí němečtí okupanti, na které by
bylo možné svalit vinu, ale Češi.

V cikánském táboře v Letech
u Písku zemřelo přes tři sta mužů, žen a především dětí. Zahynuli vinou
strašlivých hygienických podmínek, nelidského zacházení a nenávisti
vlastních spoluobčanů. Genocida českých a moravských Romů patří k
jedněm z nejdůsledněji provedených genocid druhé světové války, po
jejím skončení jich zůstalo naživu necelých šest set.

Šťastný věk

S
koncem války a následným nástupem KSČ k moci se zdálo, že segregační a
diskriminační politiky vystřídá politika podporující romskou
emancipaci. Proklamoval se návrat k internacionalistické politice
Sovětského svazu před druhou světovou válkou a podpora menšin. Romové
měli být integrováni do společnosti jako její plnoprávní členové.

Není
nadále možné ani únosné, aby ve společnosti budující socialismus žila
početná skupina lidí zaostalými formami života, v nichž se projevují
silné přežitky z dřívějších politických formací. Velká negramotnost,
nízká kulturní úroveň cikánů, je jedno z častých smutných dědictví po
kapitalismu. Staletý útisk a pronásledování vykořisťovatelskými
vládnoucími třídami zanechaly těžké stopy v charakteru cikánů u nás
žijících, kterých se v našem lidově demokratickém zřízení, kde teprve
mohou žít jako svobodní lidé, jen pomalu zbavují.

Ačkoli
se špičky KSČ snažily začlenit Romy do společnosti, výsledky se
dostavovaly velice pomalu. Současně se politika centra dostávala do
střetu s očekáváním a představami lokálních funkcionářů, kteří pod
tlakem veřejnosti prosazovali návrat k represivním politikám (znovu se
navrhovalo posílat Romy do pracovních táborů).

V průběhu roku 1958 strana opustila svůj původní postoj, kdy kladla důraz na trpělivost a postupnou převýchovu a dobrovolnost proměny romského obyvatelstva,
zpronevěřila se sama sobě a vyhověla dlouholetému volání regionů a
bezpečnostních složek po byrokraticko-represivním řešení soužití
majority s Romy.

Emancipace byla znovu vystřídána diskriminací a
perzekucí. Namísto podpory specifické identity romského etnika začali
komunisté – stejně jako mnozí před nimi – jeho kulturu ničit. Kočující
Romové přišli o své koně a povozy, byli sestěhováni z pospolitých osad
do anonymních sídlišť, muži často končili jako nekvalifikovaní dělnicí.

Romským ženám stát odebíral děti a mnohé nedobrovolně
sterilizoval. Ti, kteří byli dříve považováni za oběť kapitalistického
řádu, získali nyní, s odůvodněním, že v rozvinutém socialismu již lidé
tohoto druhu nemají místo, nálepku „společensky nebezpečných živlů“.

Na konci dějin

Situace
se do dneška příliš nezměnila. Fašizace společnosti, včetně mainstreamu
– a nejde jen o bizarní postavu Tomia Okamury a jeho hnutí Úsvit přímé
demokracie – nabírá na síle. Po městech v celé České republice
pravidelně pochodují neonacisté ruku v ruce s tzv. „slušnými občany“.

Maminky s kočárky, školou povinná mládež, babičky a dědečkové spolu s pravicovými extremisty bez uzardění provolávají "Cikáni do plynu".
Proto je dnes – více než v minulých letech – třeba přestat po Romech
šlapat a naopak podporovat jejich emancipační snahy. Neupírat jim
důstojnost a nechovat se k nim s paternalistickým despektem.

A
můžeme začít přímo v Letech. Zdejší pietní místo spravuje z rozhodnutí
Topolánkovy vlády od roku 2009 Památník Lidice, který má však primárně
připomínat jinou tragédii – vyvražďování Čechů v době heydrichiády. V
tomto správním opatření můžeme nalézt symbolický útlak: genocida
českých Romů je podřazena tragédii Čechů.

Výbor pro odškodnění
romského holocaustu, který v Letech u Písku dlouhodobě pořádá pietní
akty, navíc soustavně upozorňuje, že Památník Lidice spravuje území
bývalého cikánského tábora nevhodným způsobem:

Uráží
nás hrubé zkreslování základních historických skutečností
prostřednictvím textů, které jsou součástí naučné stezky a celé
expozice, což ve svém důsledku vede k ponížení obětí romského
holocaustu a pozůstalých. Webová prezentace Let na stránkách www.lety-memorial.cz,
kterou za peníze daňových poplatníků provozuje Památník Lidice, svědčí
o neprofesionálním přístupu a obsahuje, jemně řečeno, řadu svévolných,
subjektivistických tvrzení.  Na tuto skutečnost upozorňoval i Ondřej Slačálek ve svém loňském textu pro Nový Prostor.

Zapáchající prasečák

Hlavním
problém však zůstává fakt, že na místě utrpení a genocidy Romů stojí od
sedmdesátých let zapáchající vepřín. Záměr odstranit jej deklarovaly v
minulosti vlády Josefa Tošovského, Miloše Zemana i Vladimíra Špidly,
přesto stále stojí.

Výbor pro odškodnění romského holocaustu
společně s četnými neziskovými organizacemi a aktivisty požaduje
vykoupení, ukončení provozu, demolici velkovýkrmny prasat a následné
vybudování důstojného památníku. Nicméně v posledních pěti letech s
majitelem prasečáku o jeho likvidaci nikdo nevyjednával, o částce
potřebné k výkupu objektu se naposledy diskutovalo před více jak deseti
lety.

Přestože odstranění vepřína žádaly dvě rezoluce
Evropského parlamentu (2005 a 2009), evropský komisař pro lidská práva
(2011), výbor pro lidská práva OSN (2013) a další organizace, nezdá se,
že by se mělo cokoliv změnit. Jednou ročně se uctí památka obětí.
Prasečák nadále zapáchá. Občas se prohlásí, že na jeho výkup nejsou
finanční prostředky. Mediálně se vyvíjí snaha. A všichni jsou
spokojeni, až na Romy. Ale to nevadí, hlavně že se pašíci nerochní ve
vlastních výkalech v Lidicích nebo v Terezíně…

 

Článek vyšel na serveru Deník referendum.cz.