Ivan Hriczko: Musíme sa zbavit pocitu méněcennosti

Do světa romské problematiky sa dostal úplně náhodou. Na jednom setkání s přáteli svých přátel poprvé slyšel pojmy jako občanské sdružení, třetí sektor, projekty. Nerozuměl jim. Vyrůstal totiž v rodině, kde se o romské problematice nikdy nehovořilo, ani ji nikdy nemusel řešit. Kořeny jeho rodiny vedou k muzikantskému rodu, který byl v Košicích významný a vážený. I přesto do romské romského tématu vstoupil. Pracoval jako televizní redaktor zpravodajství v lokální soukromé televizi, později spoluzakládal romskou tiskovou agenturu. Od žurnalistiky přešel k úřednické práci v Bratislavě.

O košických Romech

Z jaké rodiny pocházíš?

Pocházím z jedné z nejstarších rodin v Košicích, která ve městě psala dějiny Romů díky svému způsobu života. Bydleli v centru města a byli to hrdí Romové. V minulosti se řadili k maďarsky mluvícím Romům. Rodina se živila výlučně hudebním řemeslem, všichni od nepaměti hráli. Byli to významní muzikanti, ale nehrávali po hospodách. Většinou měli nejlepší místa v Košicích. Můj praděda hrával v největším uherském hotelu Shalkház. Měl jeden z nejlepších bandů (hudební seskupení – Hancsu basa a Marcis cimbal) v Košicích. Ženy se živily většinou drobným obchodem anebo se staraly o domácnost. Podle toho, na co ta rodina měla a o jaké období šlo. Moje babička byla poloviční Židovka. Její předkové pocházeli z Kyjeva. Z dědovy strany to byli maďarští Romové, kteří pocházeli z Budapešti. Ví se o tom, že tu žili už od sedmnáctého století. Tvořili základ romství ve městě, hrávali grófům a šlechtě na významných místech.

Jak se rodina měnila směrem k současnosti?

Hodně věcí vím z vyprávění babičky. Den vypadal tak, že děda ráno vstával v pět a jeho synové v půl šesté. Do oběda cvičili na nástrojích, jako kdyby studovali na konzervatoři. Byli to lidé, kteří neovládali hudební gramatiku, ale jejich repertoár se většinou skládal z klasické a vážné hudby. I proto museli denně velmi tvrdě cvičit, aby splnili vysoké nároky, které si žádala jejich klientela. Nejlepší muzikant v rodině učil ty ostatní a tak se to také předávalo dalším generacím. Do šedesátých let bylo v Košicích asi 200 romských skupin, všechny měly před válkou kde hrát, měly svoje stálé místo. Skoro v každém kulturním nebo restauračním zařízení byla romská kapela. I proto Košice patřily k centru romských muzikantů. Z Budapešti se chodili učit hudbě do Košic. Jedna věc je hrát na housle, druhá věc je škola primášství. Vzpomínám si z vyprávění babičky, že k nám se chodili učit tehdejší významní hudebníci z Budapešti.

Co bylo potom?

Tento způsob života trval do šedesátých let minulého století. Přišla doba silné asimilace. Byl tlak, aby lidé byli zaměstnaní v nějakém státním podniku. Fungoval sice Slovkoncert, kde se zdržovali hudebníci, ale ten nedokázal pokrýt požadavky všech muzikantů. Hodně se rodin se hudbě přestalo věnovat a fungovalo tak, jak jim to tehdejší režim nalinkoval.

Jak vnímali Romy ve městě ostatní?

Našimi sousedy byli Neromové. Nebyl mezi námi velký rozdíl ve vzhledu, oblékání, stravování. Moje máma mi říkala, že všichni sousedi, kteří vedle nich bydleli, uměli romsky. Slovenština tehdy nebyla moc populární. Navštěvovali se, vyměňovali si recepty. Babička mi vyprávěla, jak k ní chodili sousedky obdivovat dřevěnou podlahu, protože ji měla pěkně žlutou. Neromky se ptaly, čím ji čistí. Babička jim řekla, že ji čistila sušenými žloutky, aby byla pěkná.

Takže to byly vážené rodiny. Kde nastal ten zlom, kdy Romové ztratili v Košicích svoje jméno?

V Košicích to začalo výstavbou železáren a celkově příchodem bývalého režimu. Tehdy se upřednostňovala rovnost ve všem, což je sice dobré, ale Košice se začaly přeplňovat lidmi, kteří přišli z venkova. A to se netýkalo jen Romů. Venkovská společnost se začala stahovat do měst kvůli práci a kvůli tomu, že o tom někdo rozhodl. Noví Romové, kteří přišli do města z venkova, se nedokázali až tak přizpůsobit. Život ve městě a na venkově je totiž jiný. Byli to lidé, kteří pocházeli z těžkých podmínek. Mnohokrát měli ve městě pro takové Romy označení, že to nejsou košičtí Romové. Ti lidé nevěděli, co je cesta, co je tramvaj. Ve městě byl jiný sociální status než na venkově.

Měli výhrady k novým Romům i ti původní, městští Romové?

Košice jsou jedním z mála měst, kde Romové měli domovské práva a měli na ně listiny. Ve městě nikdy neexistovala osada, kde by byly nelegální stavby. Můj děda byl čestným občanem Košic. Romské rodiny ve městě patřili k určité sociální vrstvě. Svoje postavení si chránili i Romové, i majorita. Byli to lokální patrioti a na svoje město byli hrdí. Když někdo v minulosti řekl, že je Košičan, vědělo se, že je to kultivovaný člověk. To, co se budovalo několik desetiletí, zmizelo jedním rozhodnutím, když do města přicházeli noví lidé. V té době šlo o maďarské město, maďarský jazyk byl velmi silný. Příchodem nových lidí se z města vytlačil. Začali se stavět sídliště, najednou jsme měli sousedy, které jsme neznali. Společnost se začala rozdělovat. Majorita z venkova a z menších měst byla zvyklá na to, že v jejich lokalitách jsou Romové na konci dědiny anebo v osadě. Pro ně byli Romové jako sousedi v paneláku neakceptovatelní. Psali stížnosti, že s nimi nechtějí bydlet. Bývalý režim neznal pojem kulturní rozdíly. Majorita začala Romy postupně vytlačovat na okraj.

Vytlačovali i původní Romy?

Původní košičtí Romové jsou ve městě plně integrovaní. Ti nemají problémy, jaké dnes vidíme v médiích, a které se připisují Košicím. Někteří už zapomněli na to, že jsou Romové, a to z mnoha důvodů. Jsou to lékaři, právníci, prokurátoři, lidé ve službách a vedoucích pozicích. Nemají důvod se hlásit k romství, protože je dnes negativně prezentované a s nimi už nemá nic společného. Nikdo jim to nemůže vyčítat, protože situace je taková, jaká je. Jsou hrdými Košičany, hrdými Slováky. Uvnitř svojí rodiny však žijí jako Romové.

Proč se přistěhovalci nedokázali dostat na úroveň původních Romů v Košicích?

Je velký rozdíl mezi Romy, kteří byli generačně izolovaní, segregovaní a žili v uzavřených komunitách s vlastními pravidly – a městskými Romy, kteří byli pohlcení kosmopolitním životem, nákupy, rozhovory, kopírováním módy. Díky práci v romské komunitě jsem poznal, že v každé jedné vesničce se najde rodina, která je svým způsobem propletená s židovstvím nebo jinou kulturou. Proč se tedy nedokázali adoptovat v Košicích? Odborníci tvrdí, že šlo o násilnou migraci lidí z vesnic do měst. Neumím posoudit takový názor, ale vím, že lidem se nedá život nalinkovat. Někdy Romové dostanou šanci a nevyužijí ji. Ale zase mnozí Romové kteří šanci dostali, přestože přišli z těžkých podmínek, se za těch 50 let dokázali vypracovat na slušně žijící lidi.

FOTOGALERIE

O Luníku IX

Čím je tedy Luník IX? Je to sběrné místo těch, kteří se nedokázali udržet na běžných sídlištích?

Luník IX bylo lukrativní místo určené pro lidi, kteří sloužili státu. Je potřeba ho rozdělit minimálně na dvě období – za komunismu a po něm. V začátcích demokracie to bylo jiné sídliště. O nynější situaci se postarali lidé, kteří měli v rukách moc. Vytvořili to, co vytvořili. Netvrdím, že za současný stav nemohou i Romové, ale lidé, kteří měli moc, chtěli, aby to takhle vypadalo. Luník je smětištěm lidí, o které nemá nikdo zájem, a které není kam v systému začlenit. Když jsme s tím souhlasili, tak co můžeme čekat? Jen odpadové místo. Odpad znamení špínu. Očekáváme, že Luník IX se změní, a že si to vyřeší sami Romové? Nevyřeší.

Kdo takový scénář chtěl?

Ti, kteří byli u moci. Luník nevytvořili Romové. V jakém stavu je tohle sídliště dnes, o to se už přičinili i oni.

Vidíš budoucnost toho sídliště?

Jako křesťan se vždy snažím hledat řešení. Jsem iniciátorem mnohých projektových záměrů, které se na Luníku IX realizovaly. Vždy jsem se snažil přinášet projekty, které mají smysl pro komunitu. Když jsem se před lety procházel po Hrebendově ulici (v té době ještě nedocházelo k bourání bytových domů), tak jsem se zamýšlel nad tím, jakou práci by mohli tito lidé dělat. V mnohých bytech na sídlištích fungují domovníci. Bavil jsem se s lidmi na sídlišti i s vedením města a došli jsme k tmu, že je to skvělý nápad, zřídit na Luníku IX funkci domovníků. Vytvořili jsme 12 pracovních míst.

Jak projekt fungoval?

Domovník měl na starosti udržování a čištění vchodu, aby v něm zabezpečoval pořádek a systém. Když přišli z vedení města na kontrolu, nevěřili vlastním očím. Nejhorší ulice na Luníku byla vyčištěná. Stačila už jen malá invetsice do rekonstrukce a vypadalo by to jinak. Na té ulici nebyl ani jeden odpadek. Byl jsem hrdý na to, co se podařilo. Projekt jsme odevzdali městu s očekáváním, že v tom bude pokračovat. Město to finančně nestálo nic, šlo o finance z úřadu práce.

Co to znamenalo pro domovníky?

Byli poprvé zaměstnanci města, nešlo o aktivační práce. Měli stravenky, nárok na dovolenou. Po několika měsících u nich nastala změna. Ženy byly více upravené. Mladší chodili do restaurace, do obchodních domů. Jedna rodina si dokonce chtěla řešit hypoteční úvěr a koupit byt v jiné části města. Pro někoho jsou takové věci maličkosti, ale pro tyto lidi to byl pořádný posun vpřed. Projekt ještě nějaký čas fungoval, ale z neznámých důvodů v něm město nepokračovalo. Vždy potřebujeme vůli mocných, abychom mohli v těchto lokalitách něco dělat. Tam, kde se domovníci uchytili, se o několik let později začalo s bouráním paneláků. Zbouráme bytovku, kde je 500 lidí, ale lidé se nevypaří. I proto se v Košicích rozrůstá nová osada Mašlíčkovo.

O žurnalistice

Jaká byla tvoje cesta k novinářské práci?

Vyrůstal jsem bez otce. Mám úžasnou matku, bratra a babičku, kteří mi celý život pomáhali. Pocházím z velmi skromných poměrů. Máma se musela hodně ohánět, nikdy nám ale nic nechybělo. K romské problematice jsem se dostal náhodou. U nás v rodině se romská problematika neřešila, žili jsme hudbou, společenským životem, cestováním. Když mi bylo 17, byl jsem na jedné schůzce, kde jsem se setkal s přáteli mých přátel. Používali pojmy jako třetí sektor, občanské sdružení, nadace, projekty a přiznám se, že jsem jim nerozuměl. Nevěděl jsem, o co jde. Zaujal mě však jeden aspekt. Ti lidé o romství mluvili skoro nacionalisticky. Doma jsem byl národně vychovávaný k zemi, ve které jsem se narodil. Svým způsobem mě to zaujalo. Začal jsem se s těmi lidmi setkávat, chodil jsem na různé akce, poznával jsem romské symboly. Potkal jsem tam také jednu vynikající ženu, které jsem za mnoho věcí vděčný. Šlo o Američanku Janis Overlock, která na přelomu let 1998 – 1999 hledala lidi pro roční studium žurnalistiky v rámci Centra nezávislé žurnalistiky v Bratislavě a v Budapešti. Zaujala mě svým typickým americkým projevem.

V rámci kurzu jste měli také povinnou praxi. Kde jsi ji absolvoval?

Nejprve to bylo v deníku Korzár. Neměl jsem však zkušenosti s psaným textem a v novinách se mi nedařilo.

Jak vnímali novináři Roma v redakci?

Lidé, kteří pracují v médiích, sice baží po senzacích, ale v našich médiích pracuje opravdu velké procento inteligentních novinářů. Mají sice svoje předsudky, ale to mají i Romové. Musím říct, že v redakci mě přijali dobře. Vytvořili mi dobré podmínky, ale já jsem tehdy nebyl na práci v novinách připravený. Vždy mě přitahovala televize. Poznal jsem šéfredaktora košické regionální televize TV Naša, Rolanda Kubinu. Hned druhý den mi dal šanci pracovat v televizi. Dostal jsem mikrofon, kameramana, služební auto. Cítil jsem se jako velký redaktor CNN. Začali za mnou chodit novináři z různých světových redakcí a projevovali mi podporu.

Bylo to jen proto, že jsi Rom?

Ano. Díky nim jsem se dozvěděl, že jsem byl prvním Romem na Slovensku, který v televizi dělal denní zpravodajství. V roce 1998, když jsem tam začal pracovat, bylo raritou potkat Roma, který by pracoval na úřadě nebo v byznysu. Takové pozice by neměly být nezvyklé, měly by být součástí našeho života. Bohužel tomu tak ale není. Pro mě bylo velkým vítězstvím, když lidi začali telefonovat a psát do redakce, poznávali mě na ulici. Lidi velmi překvapovalo, že umím slovensky, zvládám práci s televizní technikou a jsem k lidem slušný. Musím říct, že majorita mě podporuje dodnes.

O čem byla tvoje první reportáž?

Při cestě na stáž jsem byl v potravinách svědkem toho, jak romské rodině odmítli dát nákupní košík. Zdůvodnili to tak, že pro ně košíky nemají. Oslovil jsem se prodavačku s otázkou, proč jim košík odmítla dát. Prý měli problém s krádežemi v obchodě. Přišel jsem do redakce a šéfredaktor mi řekl, že mám téma na reportáž. Nakonec jsme ty lidi spojili, prodavačka se rodině omluvila.

Takže hned první reportáž byla o Romech. Jaké další témata jsi zpracoval?

V redakci jsem neměl na starosti romskou problematiku. Dělal jsem na kulturních, ekonomických, politických a jiných tématech. Dokonce jsem i moderoval publicistické diskuse a režíroval dokumentární filmy.

Jak to vnímali lidé, když jsi byl v akci?

Byla to doba, kdy Romové nebyli v takových pozicích vidět. Rom s mikrofonem a kameramanem byl pro lidi asi atrakce. Nikdy mi v televizi nedali pocítit, že jsem něco méně než oni.

Média přeci jen vytvářejí negativní obraz o romské komunitě. Jak to vnímáš?

Troufám si říct, že v tom mám jasno. Média dělají medvědí službu extrémistickým názorům. Ale ne všechny. Na druhé straně, média píšou o tom, co vidí. Byl jsem svědkem toho, když přišla francouzská televize na Luník IX točit příběh o jedné rodině. Ta rodina nepatřila k nejkultiovanějším. Ukázali, co viděli. V médiích se objevuje jen to, so se ve skutečnosti na Slovensku děje. Málokteré médium na Slovensku dovolí publikovat něco, co není ověřené. Bulvarizace a koemrce tu však vždy byla a bude. Nedá se o romské komunitě hovořit jen v dobrém.

Ze všeobecné žurnalistiky jsi přešel na menšinovou. Byl jsi při zakládání romské tiskové agentury. Proč?

V televizi se mi skutečně pracovalo velmi dobře. V této práci jsem se našel. Přišlo však období, kdy jsem dostal dvě nabídky. Mohl jsem pracovat ve vznikající televizi JOJ ve zpravodajství, ale zároveň přišla nabídka ze Sorosovy nadace stát se ředitelem Romské tiskové agentury, kterou v té době připravovala jako projekt Kristína Magdolenová. Měl jsem kontakty na romské absolventy kurzu žurnalistiky a řekl jsem si, že by byla škoda je nevyužít. V podstatě jsem byl asi jediný, který se po kurzu uplatnil v majoritních médiích.

Takže jsi se rozhodl pro menšinovou žurnalistiku.

Vytvořili jsme romsko-neromský tým. S Kristínou Magdolenovou sa mi pracovalo velmi dobře, protože do romské žurnalistiky přinášela jiný level práce. Společně jsme vytvořili první romskou tiskovou agenturu na Slovensku. Měli jsme podporu z každé strany. Viděl jsem prostor na to, abychom vybudovali kvalitní redakci. Ne na etnickém, ale občanském principu. V tiskové agentuře jsem působil sedm let a rád na to období vzpomínám. Romům, ale i majoritě, jsme dali prostor na práci. Jako ředitel agentury jsem měl na starosti hlavně její propagaci, image a financování. Chtěl jsem agenturu posunout dál. Internetový prostor je sice krásný, ale nejsilnějším médiem je televize. Veřejnoprávní televizi jsem nabídl, že pro ně budeme půl roku zdarma pracovat. Šlo mi o to, abych vstoupil do televize. Začal jsem vyrábět reportáže pro regionální vysílání.

Nemluvíme ještě o národnostním vysílání…

Ne. Vystudoval jsem marketingovou komunikaci na Trnavské univerzitě sv. Cyrila a Metoda, a tak jsem hledal cesty, jak se do televize dostat. Proto jsem pro televizi pracoval zdarma. Všem kolegům děkuji, že mi tehdy vytvořili výborné podmínky. Otvíral se mi postupně prostor na to, aby redaktoři Romské tiskové agentury mohli do televize vstoupit též. Začali jsme s vedením diskutovat o romském vysílání. Televize souhlasila. Kristína Magdolenová vymyslela pro magazín úžasný název So vakeres? Co říkáš? Bylo to hezčí, než kdybychom jsme program nazvali Romale. Začali jsme vyrábět romské národnostní vysílání úplně od začátku.

Tisková agentura tedy vstoupila i do televize a rozbíhala další oblast. Ty jsi se však rozhodl z mediálního světa odejít. Začal jsi úřednickou práci. Proč taková změna?

Vědel jsem, že agentura začne postupně upadat, když nebude mít i jiné produkty. Pro mě bylo velmi důležité, abych splnil to, k čemu jsem se zavázal. Měl jsem cíl, aby byla agentura samofinancovatelná. Podařilo se to proto, že jsme za výrobu romského magazínu slovenské telvizi fakturovali náklady. V roce 2007 jsem dostal nabídku pracovat na Úřadě vlády jako poradce v oblasti romské problematiky. Zvažoval jsem, jestli mohu redakci opustit. Naši lidi zvládli televizní práci poměrně rychle. Nabídku jsem tedy přijal a byl to další posun v mojí kariéře.

O úřadu zmocněnce

Lidé tě vnímali jako poradce Aniny Botošové, tehdejší zmocněnkyně vlády pro romské komunity. Jaká byla tvoje úloha?

Po nějakém čase jsem dostal nabídku pracovat na Úřadě zmocněnce vlády SR pro romské komunity, který tehdy vedla Anina Botošová. Byl to prostor, kam jsem se chtěl dostat. Tento úřad je totiž nástrojem vlády s kompetencí řešit problematiku Romů. Začali jsme budovat mediální odbor, tvořili jsme podmínky na financování romských médií a věnovali jsme se i identitě Romů. Zjistili jsme, že na Slovensku máme kupu škol zaměřených i na romský jazyk, ale ten nebyl standardizovaný. Připravili jsme proto proces standardizace romského jazyka, aby to vláda přijala. Podařilo se nám v romských komunitách poprvé prosadit misijní práci. Dnes se ukazuje, že nejlepší výsledky v romských osadách mají právě tato církevní společenství.

Na tomto úřadě jsi působil několik let. Má tento úřad vůbec opodstatnění?

Největší problém je, že lidé moc dobře nechápou postavení a status úřadu. Jde o poradní orgán vlády SR, který má pomáhat navrhovat zákony, aktivity a programy pro řešení problematiky i této skupiny obyvatel. Jde o velký počet lidí, kteří žijí v osadách, takže takový úřad potřebujeme. Slovenská vláda proto musí mít tento poradní orgán. Nemůžeme však očekávat, že poradní orgán bude mít výkonnou moc, aby řešil problematiku. V této zemi potřebujeme dobré rádce, aby vláda přijala řešení, která lidem pomohou. Romská komunita v osadách potřebuje pomoct, to víme všichni.

Nesebral tento úřad Romům status občana této země? Když jdou obce řešit problémy části svých obyvatel – Romů, tak se obracejí jen na tento úřad.

Důležitá práce tohto úřadu není jen v poskytování poradenství vládě, ale i v reprezentaci Romů. Úřad by měl poradit vládě, co znamená pomoc pro samosprávy, které si neumí pomoct s romskou osadou. Nemáme jednotné pravidla na romskou problematiku a chudobu. Je potřeba myslet i na to, že starostové zůstali v této problematice sami a bez pomoci to nevyřeší.

Takže obce na to nemají zdroje?

V minulosti jsem byl také zastáncem toho, že si obce musí tuto situaci řešit samy. Ale není to až tak pravda. Dnes obce fungují tak, že mají sekretářku a starostu. Mají také malé podílové daně a tolik přenesených kompetencí od státu, že na řešení problémů Romů už nemají zdroje ani kapacity. Romský úřad by si měl uvědomit, že když pojmenuje problém a navrhne řešení, měl by myslet na lidi. Dnes mám pocit, že tomu tak není. I Romská reforma, která byla představená na jedné straně formátu A4, nemyslí dostatečně na lidi. Starostům se nedivím, že se na tento úřad obracejí. Když jsou v dotačním schématu havarijní stavy, tak starostové žádají jen o to, co úřad nabízí.

Ostatní volební období byl romský úřad přeřazený pod silový resort. Jak to vnímáš s odstupem času?

Nebylo to šťastné řešení. Když mělo ministerstvo takový cíl, mělo si vytvořit svůj odbor, který by připravoval návrhy v rámci svojí působnosti. Romský úřad se tímto přemístěním dostal do nechtěné pozice. Je velmi těžké řěšit zásah policistů v nějaké osadě a zároveň být jejich kolegou. Na ministerstvu vnitra měl být dříve odbor, který by se věnoval například lichvě, která je v romských lokalitách specifická. Romský úřad už není poradcem vlády, ale ministra vnitra. Jako kdyby se z tohto úřadu stal jen jeden u odborů ministerstva.

O řešeních

Pojďme k řešením. V novém programovém období by se mělo zrealizovat komplexní řešení ve 150 vybraných obcích. Jak toto opatření vnímáš?

Nevím, jak se tento seznam sestavoval a jaké byly parametry pro výběr obcí. Aktualizovaný Atlas romských komunit nám poskytl nová čísla o romských obydlích v obcích. V seznamu zmocněnce jsou však obce, které tam podle mého názoru nepatří. Nejvíc mě zarazilo to, že tak medializovaná obec/město jako je Moldova nad Bodvou, jde je Budulovská ulice, se do seznamu nedostala. Dostaly se tam once, které mají pár Romů. Některé obce dokonce požádaly o vyřazení z tohoto seznamu. Tato aktivita není domyšlená. Úřad zmocněnce by si však neměl dovolit dělat s romskou problematikou pokusy.

Představme si ideální situaci, že v těch 150 obcích se vyřeší všechny problémy. Zůstanou tu další obce, kde se ty problémy nebudou řešit s tak výraznou podporou jako u obcí na seznamu. Co s tím?

Je to nedomyšlený krok. Horizontální program Marginalizované romské komunity nedopadl moc dobře a výsledky téměř nepociťujeme. Měli jsme tu před lety, které spočítáme na jedné ruce, přes 600 osad- Dnes je toto číslo podstatně vyšší, až alarmující. Máme 1071 osad. Chybí nám analýza, která by pojmenovala, kde se udělaly chyby a jak se využily předchozí zdroje. V novém programovém období jdeme opět řešit romskou problematiku s podstatně větším balíkem peněz, ale už jen pro 150 obcí. To si politik a reprezentant tohto úřadu nemůže dovolit.

Vystudoval jsi marketing na Trnavské univerzitě. Obraz Roma ve společnosti je negativní. Co děláme špatně?

Romové se musí zbavit pocitu méněcennosti a nemohou za vším vidět diskriminaci. Každý člověk, bez ohledu na národnost, si musí říct, jestli je hrdým občanem této země a jestli tu žije rád. Když chce být součástí Slovenska, tak se musí zbavit všelijakých předsudků, strachu, pocitu méněcennosti. Mnoho Romů žije integrovaně, má vysokoškolské vzdělání. Mám však pocit, že argumentace a terminologie v romské problematice se od devadesátých let vůbec nezměnila. Vždy mluvíme o tom, jak jsou Romové diskriminovaní, jak jim je potřeba pomáhat. Zapomínáme na to, že se doba změnila.

Co se změnilo?

Máme tu dobu internetu. Osobně jsem viděl mnoho Romů v osadách, kteří na iPhonech svištěli na internetu. Umí se oblékat podle nejnovějších amerických trendů, znají všechny moderní písničky. Umí se orientovat v moderním světě. Každá vláda pro Romy něco udělala a každá vláda také něco pokazila. I nejzaostalejší romské osady jsou však změněné. Minimálně ve vnímání světa. Víme, jak se žije v Anglii, Německu, Belgii. I migrace nám něco přinesla.

Podle nevládních organizací i podle zahraničních hodnotitelů to na Slovensku až tak dobré není.

Aktivisti, třetí sektor a lidé, kteří se touto tematikou zabývají, vždy na každé konferenci říkají to samé jako před dvaceti lety. Jako kdyby se báli, že sej im ztrácí půda pod nohama. Romové jsou součástí této země a jsou především občané tohoto státu. Až potom jsou příslušníky menšiny. A když jsem občanem Slovenska, měl bych znát hymnu a státní symboly. Měl bych vědět, kdo je můj prezident a premiér. Mám pocit, že víc křičí ti, kteří se romskou problematikou zabývají, než samotní Romové. Zvykli jsme si i na to, že Romům dáváme jako příklady jen úspěšné Romy, což je také segregace. Mladí v osadách mají své vzory v podobě světových hvězd z hudby, sportu. Na stejné sociální sítí jsou jak romské děti z osady, tak děti z majority. Doba si žádá nové řešení a pohledy.

Skončila Dekáda romské inkluze 2005 – 2015. Co se za ty roky změnilo?

Na začátku to byl velkolepý projekt. Evropské státy přijaly a podpisem memoranda potvrdily, že jdou řešit romskou problematiku, což bylo dobrým signálem. Nesplnilo se však to, co jsme si na začátku stanovili. Nevidím velký dopad této iniciativy na zlepšení situace Romů. Konec dekády už nebyl tak pompézní jako její začátek. Všechno skončilo potichu a zřejmě se nebylo čím chválit.

O politice

Jedním ze způsobů dosáhnutí změn ve společnosti je, že člověk vstoupí do politiky. V posledních letech máme své zástupce na regionální úrovni, ale romským stranám se nedaří prosadit se v parlamentu. Kdy budou úspěšné?

Strany by měly být multikulturní. Každá strana, které opravdu záleží na zlepšování této země a chce být vládnoucí stranou, by si neměla dovolit vynechat desetiprocentní populaci Slovenska. Starosty na východním a středním Slovensku, kde je smíšené území, a kde jsou romské osady, zajímá hlavně řešení. Když hovoříme čistě o etnických stranách, minulost nám ukazuje, že na Slovensku jsme dosud neměli lídra, který by nějakým způsobem dokázal spojit Romy. Ani dnes nemáme člověka, který by hovořil za všechny Romy. Máme tu romské politické strany, některé jsou živější, jiné méně. Profesionální však není ani jedna z nich.

Proč?

Fungování a profesionalizace strany úzce souvisí s financemi, které romské strany nemají. Doba si vyžaduje erudované lidi. V romské komunitě máme potřebu erudovanosti. Potřebujeme lidi, kteří jsou flexibilní. Podporujeme každého Roma, který je v politicie, ale v současné době nevidím žádnou romskou stranu, která by mohla být parlamentní. Například Maďaři mají velmi dobré lídry a reprezentanty. Ale, a to je podstatné, i velmi dobré financování stran.

Co chybí romským lídrům, aby byli lídry?

Momentální postavení romských lídrů ovlivňuje fakt, že se neumí prodat. Politická scéna potřebuje kulturní a jazykově zdatné lidi. Lídr by měl mít potřebné vědomosti v oblasti, kterou chce zastupovat. Zatím jsem od romské strany neviděl konkrétní materiál, kterým by se prezentovala. Chybí politická profesionalita. Neříkám, že všechny strany v parlamentě jsou slušné a dipolomatické, ale ten základ mají a je silný. V romských stranách chybí základní pilíř, na kterém by to celé stálo. Ani jedna romská politická strana nemá webovou stránku. A v dnešní době se těžko prodáte, když takové základní atributy selhávají. Je fajn, že romské strany prezentují hlas romského lidi, ale jejich činnost bych spíše přirovnal k činnosti nevládních organizací. Jen to, že jsem Rom, ještě neznamená, že budem podporovat romskou stranu. I Rom potřebuje od strany slyšet, co mu vlastně nabízí. Být Romem nestačí na to, aby se romská strana stala parlamentní.

O občanství a identitě

Na jakém místě by měla být u Romů občanská hrdost a na jakém místě hrdost na romskou identitu?

Většina Romů má jeden vážný problém. Za každým rohem vidíme diskriminaci. Potom se dá ve společnosti těžko existovat. Jsou to komplexy, kterých bychom se měli zbavit. Jáj sem takový problém nikdy neměl. Národní hrdost je velmi důležitá. Je to součást člověčenství. Jsem hrdý Slovák a bojuji za Slovensko. Nebojuji za Romy, ale bojuji za Slováky. Není to fráze, kterou jsem se naučil před týdnem. Jsem zastáncem toho, že romská problematika neexistuje. Existuje problematika chudoby, která nemá barvu pleti. Romská problematika škodí samotným Romům. Často používáme pojmy, kterým neorzumím. Co je například pojem – romské byty? Jako příslušník národnostní menšiny jsem proti tomu, aby se věci takto nazývaly. Mně takový systém škodí. Pokud budeme řešit problematiku části Romů jako romskou problematiku, tak tuto problematiku nevyřešíme.

Mají Romové důvod být hrdými Slováky, když je režim prvního Slovenského státu posílal do pracovních táborů a byla vydávána proticigánská nařízení?

Moje babička i další členové rodiny byli v koncentračním táboře. Je to však minulost, která je součástí naší historie. Z té historie se poučme. Pro stabilitu a rozvoj je důležité připomínat si a nezapomenout na toto období. Stále tu však máme lidi, kteří se za 60 let nedokázali integrovat do společnosti a mají pocit méněcennosti z dob války. Se současnou dobou to však nemá nic společného. Mladá romská generace dnes ani o holokaustu neví, když jim o tom nepovíme. Takže nemají mít žádné trauma, protože o něm ani nevědí. Argumentovat holokaustem dnes nemůže být důvodem pro to, aby Romové nešli dopředu.