František Kostlán: Zeman není prezident, protože vědomě rozděluje společnost

My Češi si dokážeme najít téma, které nás spolehlivě rozdělí, vyvolá
emoce a s nimi i nesmiřitelnost plnou zášti vůči druhým. Vzpomeňme na
prezidentskou volbu, kdy jeden tábor napadal druhý a naopak. A všichni
společně přitom vyzařovali podobnou energii jako komunisté v padesátých
letech na stranickém aktivu. Obzvláště pak ve chvílích, kdy společně
osočovali ze zrady (ano, z ničeho menšího) ty, kteří nechtěli volit ani
jednoho z prezidentských kandidátů.

Vítězství negativních emocí

Byla
to první přímá volba prezidenta u nás, která nám, každému zvlášť i
společně, potvrdila či otevřela možnost vytvářet propasti
mezi lidmi a skupinami. Ten mechanismus je starodávný, ale my se jej
prostřednictvím přímé volby učíme po dlouhých desetiletích až nyní. Za
nacistického i bolševického protektorátu jsme se „proti těm nahoře“
ocitali v ponížení, bezmoci a rezignaci. A v listopadu 89 byla naprostá
většina zajedno, dokonce sametově.

Především
ve druhém kole prezidentské volby se nenávist vůči druhým stala něčím,
co je nejen přijatelné, ale co „k tomu patří“. Negativní emoce
mobilizovaly příznivce obou kandidátů a neustále zvyšovaly tlak na
druhé – na ty „hloupé“, kteří ještě nepochopili, že jestli nebudou
volit „toho správného kandidáta“, tak jsou vinni tím, jak to dopadne.
Pro fanatické zastánce obou kandidátů se tak negativní emoce
proměňovaly v emoce pozitivní.

Zášť a fanatismus

Pro jistotu
připomínám, že jsem ve druhém kole nevolil ani jednoho z prezidentských
kandidátů a věděl jsem dobře proč – a nijak jsem to netajil, právě
naopak, napsal jsem k tomu pár článků a mnoho příspěvků v internetových
diskusích. Tudíž jsem každodenně onen tlak z obou stran prožíval na
vlastní kůži. Jsem tomu zpětně vzato rád, protože jsem poznal, co
dokáže zášť udělat i s lidmi, kterých si jinak vážím, či s lidmi u
nichž by nikdo nepředpokládal, že se mohou chovat stejně jako zfanatizovaní straníci v 50. letech minulého století.

Nakolik měl tehdy pravdu
prozemanovský tábor, který se v rámci kampaně neštítil lží a pomluv, si
ověřit nemůžeme, protože Karel Schwarzenberg se prezidentem nestal.

A
TOP 09, zaplať Bůh, již ani neškodí ve vládě svou politikou, vědomě
namířenou proti nejchudším lidem: všichni včetně Schwarzenberga
pochopitelně věděli, že nesmyslné škrtání se nedotkne těch
nejbohatších, ale rapidně zhorší život „těm dole“ – abych zmínil důvod,
proč jsem pana S. nechtěl volit, z prezidentské pozice by přidal této
asociální politice na věrohodnosti v očích veřejnosti.

Prezidentem části občanů

Roste
ovšem počet lidí, kterým počínání Miloše Zemana již leze krkem a stává
se proto coby prezident oním tématem, které nás rozděluje. Je to on,
kdo momentálně svým počínáním vyvolává negativní emoce a nesmiřitelnost
dvou protilehlých táborů.

Ani já nepatřím k Zemanovým
obdivovatelům, naposledy proto, že přistupuje špatným způsobem k tomu,
co máme nejcennějšího a k čemu jsme se museli bolestně protrpět: k
lidským právům. Jako vždy se snažím nepodlehnout kampaním a
protikampaním, které s realitou nemívají mnoho společného, zachovávám
si odstup. Musím ovšem dodat, že v tomto případě mi to jde čím dál hůř,
protože Zeman se chová jako by byl prezidentem pouhé části občanů,
nikoli všech.

Zeman si neuvědomuje, že TGM byl coby prezident
uznávanou osobností proto, že se snažil lidi spojovat. Zeman se však
něčím takovým neobtěžuje. Nechová se jako prezident, ale jako předseda
vlády, který o věcech rozhoduje na základě programu, pro nějž byl
zvolen.

Naštval dokonce pár známých osobností tak, že
prostřednictvím petice usilují o vyvolání celospolečenské diskuse na
téma podpory lidských práv v zahraničí. Autoři petice jsou ve
společnosti nepřehlédnutelní: Michael Kocáb, Jan Urban a Martin Bursík.

Co si mnoho lidí myslí o Zemanovi

Je tu zkrátka velká část společnosti, nejspíše většina, která si o prezidentovi myslí zhruba toto:

Zemanovi
je přednější kšeft českých oligarchů před lidskými právy – k ruské
věrchušce a k vedení čínských komunistů se chová jako poddaný, přichází
k nim s ohnutou páteří a domů se vrací s velkohubými žvásty.

Zeman
je v zájmu své ideologie ochoten veřejně tvrdit, že věří více ruským
politikům, kteří svou proradnost již nejednou prokázali, než spojencům
v NATO. A je ochoten obětovat sebevědomý postoj vůči letitému
porušování lidských práv čínskými komunisty za kus žvance pro
miliardáře z PPF či J&T. (Snad, aby tento postoj ještě více
zdůraznil, z Číny nazpět domů letěl letadlem, které si pronajala firma
PPF, prý proto, aby byl o dvě hodiny dříve v ČR.)

Tím, že
zvysoka kašle na lidská práva, aby bohaté firmy měly dobré kšefty, i
podlézáním autoritářským vládcům v Rusku a Číně Zeman potvrzuje, že na
Hrad nepatří.

Ostuda levice

Osobně bych to neviděl až tak
vyhraněně, nehovořil bych například v souvislosti se Zemanem o
vlastizradě (to je příliš kampaňovitý výraz), ale v podstatě bych s
tímto pohledem souhlasil. A dodávám, že levice z toho vychází s velkou
ostudou. Lidská práva tu tentokrát hájí více lidé pravicově zaměření,
zatímco levice bojuje za „práva oligarchů“ společně se „svým
prezidentem“.

Ale možná je právě tato skutečnost pro Zemana
rozhodující: dává přednost ideologicky podjatému poklonkování mocným
před masarykovským postojem, který má potenciál společnost stmelovat.