František Kostlán: Zelená je barva užitečná aneb Proč volím zelené

Zelená je barva krásná a užitečná. Nezačnu ovšem opěváním
přírody, jelikož se chci seč je v mých silách vyhnout různým klišé a
stereotypům na způsob: „Chodím na výlety do přírody, protože si v té
zeleni odpočinou mé oči i duše.“ I když je to samozřejmě tak, nemohu to
tu říci, protože jde o běžně užívané klišé, nehodné mého pojednání.
Tedy k věci.

Kocovina

Spatřiv se v zrcadle sinalý a
zelenkavý, mám potvrzen bídný stav svého člověka po noční exkurzi
Prahou. Jak totiž pravil dobrý voják Švejk, „za tu noc jsme byli v
osmadvaceti místnostech, ale všechna čest, nikde jsme si nedali víc než
dvě piva“. Tento soulad stavu žaludku a mysli, spojený s realitou
pokrytou zrakem, ve mně vyvolává uspokojení.

Když v té chvíli
dorazí má nejmilejší a poctí mne upřímně míněnými citacemi z
encyklopedie fauny, není pro mne nic opravdovějšího. Nebýt té barvy,
byl bych toho požitku prost, jelikož bych si nepotvrdil, že v zelené je
pravda.

Zelení, míněna politická strana, se ovšem již před
drahnou dobou probrali z vládní kocoviny. A pohlédnou-li do zrcadla,
shledají, že jsou zelení přirozenou cestou, nikoli v souladu se stavem
hladiny žaludečních kyselin. Zaplať Bůh za to, řekla by moje babička, a
to byla moudrá žena, jak má každá správná babička být.

Úsměv

Zelený
může být i úsměv. Ano, uhádli jste. Musí to být úsměv kyselý, jako
rychlokvaška, jako zatrnutí dásní po kousnutí do kyselého jablka,
nezralého, zeleného. A, ano, rychlokvašky miluji a kyselým plodům luzně
zelených jabloní se nevyhýbám. Mám totiž za to, že člověk by se neměl
stranit žádné z chutí, žádné poživatiny, žádné barvy, měl by zkusit vše
nabízené.

A to vám povím, tihle zelení dokázali vyloudit pěkně
kyselý úsměv u leckterého obdivovatele barvy bílé, říkejme jim třeba,
pracovně, bělouši. Ten příběh si, prosím, poslechněte, je sice složitý
k vysvětlení, jestliže se však autorovi přeci jen povede načrtnout jej
alespoň trochu přesvědčivě, má napůl vyhráno.

Zelení tu kyselost
přivedli na svět prostřednictvím tmavých odstínů bledé. Totiž když
bledou, alébrž béžovou, ztmavíme, vznikne různě hnědá až skoro černá
barva, dle míry přimíchané tmavosti. A ta u fundamentalistických
běloušů vyvolává zprvu rudou, zbrunátněním, a poté zelenou, ze vzteku
pošlou.

Tato zelená je užitečná, protože tvůrcům bílého světa
ukazuje na osobní zkušenosti, že jiným barvám se prostě nevyhnou, i
kdyby je stokrát mínili vystěhovat do zemí původu.

Kandidováním
devíti Romů se zelení zasloužili o zelený úsměv běloušů. Ano, vím, že
hlavní důvod kandidatury tolika Romů byl jiný – snaha o to, aby se
podíleli na integraci a rozhodování. Ale, a to mi, prosím, nemějte za
zlé, když takový bělouš zbledne a úsměv mu zezelená nenávistí a závistí
– to je prostě božský pohled.

Dříví

Kdybych teď řekl, že
zelení chrání přírodu včetně lesa, aby se z něj nestalo pouhé dříví na
vývoz, nosil bych dříví do lesa. A to bych nikdy nedělal, už proto, že
dříví je těžké a já nesmím těžké tahat, abych neměl kyselý úsměv trvale.

Je
vážně zajímavé, že ti zelení jako jediní chrání všechno, co je zelené,
tedy přírodně vzato – o jiných barvách jinde jsme již pohovořili. Třeba
taková ta maloměšťácká partaj, která si ráda obléká oranžové tepláky,
by ráda prolomila těžební limity na uhlí, lidem domov vzala, a další
krajinu proměnila v měsíční.

A to vše namísto toho, aby se
starala o zlepšení zaměstnanosti. Oranžoví pokrytci volají, aby se
vrátilo předlistopadové plundrování přírody, zatímco zelení v
elegantních sportovních botkách (samosebou zelených) přemýšlejí s
výhledem delším, než je jedno volební období. Už jen to samo o sobě je
volby hodné.

Liška zrzavá

Ale řeknu vám, co mi hlava nebere.
Liška je zrzavá, leč Liška je zelený. Mám pro to jediné vysvětlení. Ten
Liška je zelený, protože žije v pravdě, tedy v souladu slov a činů, to
jiná (politická) barva neumí. A podle činů poznáte je…

Potkal
jsem ho, Lišku zeleného, skoro na každé demonstraci proti náckovské
tuposti. Na rozdíl od jiných politiků, kteří sice proti extremistům
líbivě hovoří, leč prstem nehnou (až na výjimky, jakou je například
Michaela Marksová Tominová z ČSSD nebo senátor Jaromír Štětina).

Prý
má na svém zeleném triku ten hřích, že byl ve vládě s Topolánkem a
Čunkem. Budiž, i já jsem zeleným zazlíval jejich tehdejší alibismus.
Nemohu ovšem přehlížet, že Liška sám byl podšitý i na ministerstvu
školství a dobré nápady, které rozvedl jeho skvělý tým, spadly pod stůl
s příchodem usmolených prďolů typu „Dobeš nášlapný“.

K tomu mám jediný závěr: I kdyby Liška byl zrzavý, je natolik sympatický, že by i tak pro mě byl zelený.

Proč volím zelené

Ale
hlavní příčina mé zelené volby tkví v tom, že jsem tajně zamilován do
Jiřinky Šiklové, která za politický spolek, jenž je s tou krásnou
barvou úzce spjat, kandiduje v královském městě Hradci. Posmívat se mně
můžete, leč jen kysele, jinak by to nebylo stylové.