František Kostlán: Svoboda slova není kráva, ani ta posvátná ne - polemika s Václavem Bělohradským

Ke zjednodušenému tvrzení, že v evropské kultuře není normální svoboda slova,
ale cenzura, se propracovává filozof Václav Bělohradský přes různá složitá a
místy nesrozumitelná tvrzení, která mají ten společný znak, že k sobě ne vždy
patří a jsou použity jako argument účelově (Normální je cenzura!, Respekt, 2. –
8.2 2015). Relativistický přístup a zvláštní typ liberalismu ovšem umožňuje cokoli, tedy i
srovnávání nesrovnatelného. Nejen filozofům, ale i dalším psavcům.

Antikonformismus versus modlářství

„… Mnohonásobná vražda v Charlie Hebdo vyvolala lživou představu, že svoboda
projevu, která je především právem na výsměch zbožněným entitám všeho druhu, je
normálním stavem společnosti, který ,zvnějšku´ ohrožují kulturní cizinci. Je to
velká iluze, svoboda projevu není hodnotou většiny, ale antikonformistických
menšin, které bourají, co jsme zbožštili, a stávají se proto obětí nenávistných
reakcí i trestních stíhání,“ píše mj. Bělohradský.

Dále uvádí příklady ze zahraničí i od nás, zůstaňme pro větší srozumitelnost
u nich:

• Řidič Roman Smetana odmítl považovat za trestný čin přimalování tykadel na
  portréty politiků a skončil ve vězení.
• Skupina Ztohovern provedla invazi do pořadu ČT Panorama a do promítané krajiny
  zasadila atomový výbuch. Získala za to cenu od Národní galerie v Praze, ale
  dostala se do konfliktu se zákonem, i když obžaloby byla nakonec zproštěna.
• Vládnoucí oligarchie v Praze zahájila v nedávné minulosti kampaň za uspořádání
  olympijských her v Praze založenou na hesle „Všichni jsme v národním týmu“.
  Skupina Guma Guar to parodovala: „Jsme-li skutečně všichni v národním týmu, jsou
  tam také pánové Kožený a Krejčíř. Její plakáty ale z pražských zdí rychle
  zmizely.
• Výstava nazvaná Achtung!, za níž stál člen Guma Guar, trvala jen třicet minut:
  „skupinka pobouřených lidí ji zlikvidovala a majitel domu pohrozil výpovědí“.
  Polský výtvarník Peter Fuss tam vystavoval fotokoláže, na nichž nacistům z
  filmových záběrů dotvořil židovské hvězdy, aby tak „kriticky reflektoval“
  chování státu Izrael vůči Palestincům.

Bělohradský dochází k závěru, že vtažení všech verzí světa do veřejného
prostoru je výsledkem dlouhých – často krvavých – konfliktů, které uvnitř všech
společností vedou antikonformistické menšiny proti modlářství většin. „Jedinou
univerzální hodnotou Západu je nezdolná vytrvalost těchto menšin a podpora,
kterou nachází na perifériích společnosti,“ píše na závěr článku.

Nesouměřitelné příklady

Je asi jasné, co tím chce Bělohradský říci: většina si prostřednictvím
státních institucí a norem uzurpuje právo rozhodovat o tom, co se v rámci
svobody slova a projevu smí a co nikoli – a to je samo o sobě špatné bez ohledu
na cokoli dalšího – proto je podle něj to, co nazývá cenzurou, běžnou součástí
života. S něčím z těchto závěrů lze jistě souhlasit, je jen škoda, že
Bělohradský zároveň nechtěně zpochybňuje sám sebe.

Tak především, uvedené příklady jsou nesouměřitelné. Zatímco dva z nich
správně ukazují počínání většiny vůči nonkonformistickým menšinám (Ztohoven,
Olympiáda v Praze), podstata druhých dvou leží jinde.

Roman Smetana neprotestoval z pozice antikonfromistické menšiny, ale svými
tykadly na hlavách politiků mluvil z duše mnoha lidem, bez ohledu na to, zda
jsou z většiny či z jakýchkoli menšin.

A výstavu Achtung! nezničil stát a jeho instituce, nezničila ji dokonce ani
většina, která by tím antikonformistickým menšinám bránila ve svobodě slova. Zničilo ji pár přítomných Židů, tedy příslušníci jedné ze společenských menšin. A výpovědí hrozila
Židovská obec v Praze, neboť je to právě ona, která vlastní dům, v němž byli
vystaveni nacisté s židovskými hvězdami na uniformách (což Bělohradský cudně
zamlčel).

Lze jistě namítnout, že Židé nejsou antikonformistickou menšinou a v jistém
smyslu patří k většině, ale i tak tento příklad „cenzury“ pokulhává.

Nebezpečí ideologického uvažování

Každá ideologie s sebou nese nebezpečí zjednodušeného pohledu na svět.
Ideologie přinášejí spásná řešení složitých jevů podle předem vytvořené
konstrukce, říkají jak a co se má udělat, aby se lidstvo mělo lépe. Má to
samozřejmě tu výhodu, že člověk již nemusí o věcech či o způsobech řešení
problémů příliš přemýšlet, protože návod je předem daný. Světské hemžení je
ovšem složité a do žádných konstrukcí se vtěsnat nedá.

A netýká se to zdaleka jen ideologií vedoucích k totalitě, ale i módních
konceptů či teorií jako jsou hodnotový relativismus či jistý typ liberalismu, v
němž je svoboda chápána jako jediná (či nejvyšší) hodnota, která stojí za
zvýšené úsilí, jak nám to nikoli poprvé předvádí právě Bělohradský. Vše je ale
složitější, než nám tento filozof předkládá.

Lidská důstojnost jako univerzální hodnota

Bělohradský krom jiného nepočítá ani s lidskou důstojností, která minimálně aspiruje na
post univerzální hodnoty. Uvědomovali si to i naši ústavotvůrci, kteří požadavek na zachovávání lidské důstojnosti postavili na roveň ostatním lidským právům, včetně svobody. Z praxe
ovšem známe situace, kdy ji státní instituce nectí. Například když pravicoví
extremisté pochodovali enklávami obydlenými Romy a pokřikovali rasistická hesla,
mj. i „Cikáni do plynu“, za němého přihlížení policie.

Státní instituce v takových a dalších případech dávají
často přednost liberalismu (svobodě slova) na úkor důstojnosti a svobodě lidí z nekonformní menšiny (Romů). A jsme
zároveň svědky toho, jak lidé z antikonformistické menšiny (neonacisté) vyzývají
k násilí na druhých i jinak útočí na základní práva druhých (Romů), a tím i na
většinu, která tu „Romy trpí, namísto, aby je vyhnala ze země“. A zároveň můžeme pozorovat, že stoupající počet lidí z většiny se ztotožňuje s antikonformistickou menšinou (neonacisty) v nenávisti vůči nekonformní menšině (Romům). Vedle toho se mnozí lidé z většiny zastávají lidských práv druhých atd. apod. Vidíme tak, že
Bělohradský zobecňuje nezobecnitelné.

„Nyní se těmi nepřáteli stali Romové, cizinci, bezdomovci… a zvlášť ti, kteří
jsou viditelně odlišní. Je to od většiny takový skluz šikmo svahem, který se jí
nemůže vyplatit. A je to pochopitelně proti všemu, co stojí v základech našeho
státu, proti lidské důstojnosti, kterou má každý, ať je to bezdomovec nebo
superboháč. V lidské důstojnosti jsou si všichni naprosto, ale naprosto rovní. A
tak je také potřeba s lidmi jednat,“ řekla na podzim 2013 serveru Romea.cz
Eliška Wagnerová, senátorka a bývala ústavní soudkyně.

Právo na lidskou důstojnost lze jen velmi těžko upřít Židům, kterým někdo v
jejich vlastním domě říká, že se chovají stejně jako nacisté. Obzvláště pak v
momentě, kdy stále ještě žijí přeživší, pro něž jsou takové útoky
nejbolestnější. A také není nic známo o tom, že by stát Izrael cíleně
vyvražďoval Palestince (dopouštěl se genocidy vůči nim), jako to činili nacisté
Židům.

Je extremismus nebezpečím pro demokracii?

S Václavem Bělohradským jsem na toto téma polemizoval již v roce 1997 v
Lidových novinách (LN). Bělohradský tehdy i v reakci na můj rozsáhlý materiál o krajní pravici v LN
mj. napsal:

„Nebezpečný pro demokracii není extremismus, který tím, že vyvolává skandál v
řadách morální většiny, rozhýbává veřejné mínění a oslabuje moc ekonomicky a
morálně privilegovaných vrstev; nebezpečný je hon na extremisty, jak jej
pořádají například Lidové noviny… Demokracie je systém, který odolává snadno
všem svým nepřátelům, svým ochráncům ale rychle podléhá… právo na vzpouru proti
hodnotám většiny je nejvyšším právem v demokracii, svoboda slova musí být
absolutní, jen ona je zárukou demokracie“.

Reagoval jsem tehdy takto:

„Pokud tedy svoboda slova musí být absolutní, proč ji upírá Lidovým novinám?
Má snad extremista právo říci, napsat či projevit se, jak uzná za vhodné, a
demokrat proti tomu nesmí protestovat, aby neohrozil demokracii? (…) Jak vidno, demokracii nesvědčí žádné absolutistické požadavky, ať už je
vznáší kdokoli. V tažení proti politickému extremismu nejde o to, upřít někomu
práva, ale o hledání už nepřijatelné míry nebezpečí, které ohrožuje samu
podstatu demokracie a svobody pro všechny. Obludnost dvou válek a totalitních
režimů dvacátého století, technologie a masovost zabíjení, neúcta k lidskému
životu a opovržení ke svobodě a právům jedince, přivedly naši civilizaci k
nutnosti posílit institucionalizaci svobody a lidských práv…“

Absolutistické požadavky demokracii nesvědčí

Dnes k tomu dodávám: od určité hranice platí, že čím více se svoboda slova
blíží své absolutnosti, tím méně je svobodou. Třeba proto, že druhým upírá jak
svobodu, tak lidskou důstojnost. Není přeci jen otázkou svobody slova, když
někdo pod okny druhých pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se
dostane k moci. Překročení určité hranice toho, co je v rámci společného
svobodného prostoru přípustné, může vést k tragickým následkům. Rámec, který ony
hranice vymezuje, se skrývá ve známém mottu: „Svoboda jednoho končí tam, kde
začíná svoboda druhého.“

Extremisté jsou bezesporu demokracii nebezpeční. Němečtí nacisté se ve 30.
letech 20. století dostali k moci demokratickou cestou a svou svobodu zneužili k
potlačení svobody a důstojnosti ostatních, vlastními občany počínaje. A to je
další výtka vůči Bělohradskému, který se tváří jakoby historické zkušenosti
neexistovaly či že není radno se podle nich zařídit propříště, abychom předešlé
chyby pokud možno neopakovali.

„Chceme nahlížet na minulost tak, abychom v ní našli odpovědi pro současnost
a budoucnost. Hledáme v minulosti poučení, vzory a metody, abychom pro příště
mohli cíleně podporovat dobro a bránit zlu,“ řekl nedávno německý prezident
Joachim Gauck. Moudrý to muž.

Děti si hrají v plynové komoře

Na to ovšem zapomíná více lidí, kteří se k těmto věcem veřejně vyjadřují, nejde jen o Bělohradského. Rozruch
například způsobila výstava o holocaustu v Muzeu umění v estonském městě Tartu.
Námětem jednoho z videí jsou nahé děti, které si hrají na honěnou v plynové
komoře koncentračního tábora. Michal Komárek v této souvislosti napsal, že to neukazuje
právě na dobrý vkus, ale ten, že nemá smysl obhajovat ani zákonem, ani cenzurou,
natož násilím.

Nejde však jen o vkus. Jde především o svobodu a důstojnost druhých. Není
třeba všechno hned zakazovat, i když ani demokracie se pochopitelně bez zákazů
neobejde, je však třeba říci co, jak a proč je špatné. Totéž se týká i
internetových diskusí, z nichž se na nás valí splašky útočící na druhé a
vyzývající k násilí na nich.

Hesla z liberálních příruček v takových případech selhávají. Stejně jako
fungující trh nezařídí „neviditelná ruku trhu,“ ale jeho regulace, nezařídí svobodu a
důstojnost všeobjímající liberalismus, ale regulace v rámci demokratického
právního státu v podobě zákonů i nepsaných norem. A samozřejmě vymáhání jejich
dodržování.

Svoboda slova není kráva, ani ta posvátná ne.