František Kostlán: Ocitli jsme se v pasti, která vede k volebnímu experimentování

Vláda
pravicových stran za poslední dvě volební období zakončila období
bezpáteřnosti a marasmu v politice, které brzy po listopadu 89
nastartovala ODS v čele s Václavem Klausem. A kterému neméně napomohla
ČSSD s předsedou Milošem Zemanem v době opoziční smlouvy. Politika
té doby sebou jistě přinesla i mnoho pozitivního, její hlavní rys však
spočívá v nechtěné diskreditaci demokracie. Namísto návratu k
Masarykovským hodnotám přinesla vyvrcholení mravního pokřivení, kterým
naše společnost trpěla především kvůli komunistickému režimu.

„Kdo
neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu,“ znělo jedno z proslulých
předlistopadových hesel. Režim to drobné rozkrádání víceméně toleroval
výměnou za sklopení hlavy a mlčení. Po listopadu už nerozkrádali
„všichni a v malém“, ale jen ti předurčení, a to ve velkém, jak plyne z
logiky věci.

Chvíli jsme měli dojem, že lámání páteří je
konec, ale jen do momentu než jsme zjistili, že nový režim, stejně jako
ten starý, vyznává zásadu Karla Marxe o ekonomické nadstavbě. I nadále to
byla ekonomika a hospodářství, které bylo nejdůležitějším prvkem a mělo
určující charakter společenského dění. Spravedlnost, solidarita s
potřebnými lidmi, právo, morálka, kultura… vše ostatní krom ekonomiky,
finančnictví a hospodářství se stalo druhotným.

Nový režim plně
využil vykořenění, které způsobila předchozí nacistická a komunistická
politika. Totalitní doba zcela zničila základy křesťanského humanismu i
humanismu vůbec, potlačila i vnitřní hodnoty, které sebou nese víra v
Boha, kolektivizací odcizila lidi půdě a vztah ke krajině smrskla na
občasné sázení stromků.

Úspěch se i dnes měří finanční či
ekonomickou výhodností. Úspěšný je ten, kdo vydělá více než druhý, kdo
se díky ostrým loktům dostal na vyšší post, nikoli ten, kdo, například,
pomáhá druhým. Spokojený „nemůže být“ ten, kdo pobírá nízký
plat a nemá žádný majetek, protože i spokojenost (neřku-li: štěstí) je
podmíněna tímto pohledem na úspěch. „Štěstí je tak krásná a
přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš,“ napsal více než
výstižně v jednom ze svých písňových textů Michal Horáček (a skvostně
jej zazpíval Richard Miller).

Namísto všudypřítomné propagandy
komunistické nastoupila všudypřítomná propaganda konzumistická, namísto
ideologického vymývání mozků přišlo vymývání mozků v zájmu „vyvolených“
skupin a jednotlivců.

Z člověka se již před desetiletími stal
objekt, manipulovaný prostřednictvím médií. Lidé v listopadu 89
opustili rudé stádo, aby se zanedlouho poté poslušně zařadili do stáda
údajně barevného.

Zájmy chudších lidí šly stranou. Jde přeci o
lidi neúspěšné, kteří ostatní brzdí, pokud na nich rovnou neparazitují.
Na důchodce se mladí lidé dívají skrz prsty, protože kvůli jejich
důchodům není dost peněz pro ně.

Zdravotně postižení parazitují na těle společnosti také, takže je třeba jim ubrat na
prostředcích, které jdou ze státní kasy, což nám v Nečasově vládě
názorně předvedla TOP 09 s ODS a VV (LIDEM).

O Romech a
bezdomovcích se hovoří jako o obtížném hmyzu, který je třeba přemístit
z dohledu, pokud ne rovnou postříkat hubícím sprejem. Je marno
opakovat, že zneužívání sociálních dávek je zanedbatelné a že
solidárností s nejchudšími si společnost udržuje potřebnou stabilitu.
Lidé přestali používat rozum, namísto toho se řídí emocemi.
Bezvýchodnost a frustrace narůstají a s nimi i závist a nenávist.

Lidská
práva nehrají v politice významnou roli i proto, že přednost má
kšeftaření s Ruskem a Čínou. Slyšeli jsme to od Nečase (ODS) i od Mládka (ČSSD) –
další důkaz toho, že nános nemorálního marastu je záležitostí politiky
jako takové, nikoli pravice, nebo levice.

Ti, kteří pěstují
rektální horolezectví vůči ruským mocipánům, vyznačujících se kágébáckou
mentalitou, se již netrpělivě chystají na (spolu)vládnutí, aby českým
zastáncům lidských práv mohli lépe zatnout tipec.

Ohled k
přírodě, krajině odpovídá ohledu k lidem. Prolomíme limity těžby
hnědého uhlí, protože je to českým národním zájmem, tvrdí zastánci oné
ekonomické nadstavby, opět napříč levicí a pravicí. Ve skutečnosti jde
opět o zájem lobby či její části, tentokrát té energetické. Lidem chtějí vzít domovy a
s nimi i tu spokojenost a vztah k místu, protože ekonomický zájem
několika jednotlivců je těmto hodnotám nadřazen.

Amorálnost,
beztrestné rozkrádání a tunelování, posun od humanismu a lidských práv
směrem k bezskrupulóznímu kšeftaření, obohacování na úkor ostatních,
prvky nacionalismu a xenofobie, klientelismus, korupce, špatná
politická kultura, arogance moci, neschopnost dělat politiku podle
potřeb lidí… je to vina právě takovéhle politiky, že roste nedůvěra v
režim, kterému se u nás říká “demokratický“, že roste obliba
autoritářství a volání po vládě tvrdé ruky, že roste zášť a sklony k
primitivním řešením složitých věcí a s tím i sklon k násilí.

Jak
již řečeno, ta doba končí a začíná období hledání. Již minulé volební
období se do vlády dostala strana, Věci veřejné, která před tím nebyla
v parlamentu. I nyní v Poslanecké sněmovně pravděpodobně zasednou nové
politické subjekty, možná i některé z těch, které oplývají populismem,
šovinismem a anticiganismem.

Prvotní problém ovšem nespočívá v populismu a
populistech, ale v onom způsobu provádění politiky vůbec, tedy i
demokraty. Volba zavedených velkých stran sebou do budoucna nenese
naději na zlepšení, protože si zatím nejsou schopny přiznat vlastní
odpovědnost za stav společnosti a vyvodit z toho nějaké poučení.

Většina
voličů si nejspíš uvědomuje, že s populisty ve vládě by to bylo ještě
horší, zároveň ale čím dál více ztrácejí chuť volit ČSSD, ODS či TOP
09, protože ty představují politiku dosavadní. Horký favorit voleb,
ČSSD, je toho dobrým důkazem: vnitřně rozhádaná strana, v níž se perou
klientelistické a kmotrovské zájmy (pevně opřeny o Miloše Zemana) se slušností.

Voliči se proto snaží hledat nějaký kompromis, který by mohl nabídnout východisko z této pasti.

Nikdo
neví, kam se během následujících let posuneme. Zatím to vypadá, že
kyvadlo dějin nás vrací nazpět, směrem k nějaké formě autoritářství či
populismu. Nápovědou je chování většiny ke společenským menšinám a
legitimizace extremismu, která je velmi varovná.

Společenská
atmosféra se postupně horší již několik let a zdá se, že není nic, co
by to mohlo zastavit. A zdá se také, že je to právě experimentování v
podobě volby neparlamentních stran, které může vést k nápravě uvnitř
stran tradičních. Všechny ostatní způsoby, které by mohly vést k
poznání politiků, že ke svobodě patří i odpovědnost, v tomto směru u
nás bohužel selhaly.