Erika Godlová: Jsou věci, na které se Romů nikdo neptá...

Erika Godlová pracuje ve Státní vědecké knihovně v Prešově – dokumentačním a
informačním centru romské kultury. V minulosti pracovala i v médiích, mimo jiné
byla první moderátorkou romského vysílání po roce 1989. Známá je i jako
tlumočnice a překladatelka z romštiny a anglického jazyka. Mluvili jsme spolu o
romských médiích…

Eriko, jako tlumočnici a překladatelku tě zná hodně lidí, ale jen málokdo
ví, že si pracovala i v médiích a hlavně, že si byla první moderátorkou
rozhlasového vysílání pro Romy. Můžeme začít naše povídání tím, jak si se vůbec
dostala k médiím?

V roce 1991 jsem se stala posluchačkou tehdejší Univerzity Karlovy v Prešově,
navštěvovala jsem Filozofickou fakultu, studovala jsem slovenštinu a angličtinu.
No a nějak přibližně v té době moje máma změnila zaměstnání. Odešla z výrobní
sféry a stala se členkou nově vzniklých novin, redakce Romano ľil. Tyto noviny
tehdy vydávalo Kulturní sdružení občanů Romů nebo občanů romské národnosti. To
kulturní sdružení vedla paní Elena Lacková. Moje máma tam byla v pozici editorky
textů. To znamená, že měla na starosti zpracování, opravy, korektury, přepis
textů hlavně v romském jazyce, protože máma je rodilý mluvčí a romštinu má velmi
dobrou. Stejně na vysoké úrovni ovládala slovenský jazyk, čili to byla taková
výhodná kombinace.

Protože jsem studovala v Prešově, tak jsem byla doma, nebyla jsem na koleji a
občas jsem zaběhla za mámou do práce a pak jsem jí začala vypomáhat. Začalo mě
to bavit. Pak si mě všimla šéfredaktorka, Anna Koptová, a najednou řekla: "Tak
ty tady pracuješ, ale to se nedá jen tak, to musíme nějak formalizovat tento
vztah." Dala mi možnost začít korigovat texty, jazykově je upravovat, obsahově
verifikovat nějaké informace a postupně i překládat. Takže začala máma, táta jí
s tím také samozřejmě pomáhal a pak jsem se do toho dostala i já.

Ty si tedy byla při začátcích vzniku Romano ľil. Jak si vzpomínáš na to
období? Myslím ne pracovně, ale lidsky. Jak to prožívali lidé, kteří byli v
redakci, Romové?

Když to mám říci lidově, tak mě pořád padala čelist. Šéfredaktorkou byla Anka
Koptová a její zástupkyní byla dnes už nebohá Danka Šilanová. Moje máma tam
pracovala, ale pracovali tam i další Romové: zesnulý Pavlík Klempár z Kežmarku,
Jožko Ferenc z Prešova, který vlastně i fotil, i vozil, a prostě frčelo to tam.
Bylo to opravdu náročné, protože Romano ľil byl čtrnáctideník a připravit to
množství zpráv a to množství pošty vůbec zpracovat…

Protože v té době to byl takový romský boom, takové velmi krátké období, kdy
jsme měli opravdu fresh demokracii na Slovensku a Romové byli in. Romové vůbec
nebyli out, oni byli velmi, velmi in a bylo to strašně cítit. Bylo to opravdu
velmi pozitivní. Dostávali jsme do redakce obrovské množství dopisů. Tehdy nebyl
internet, takže se posílaly normálně klasické papírové dopisy a bylo to skvělé,
protože pisatelé byli velmi různí. Psali nám lidé vysokoškolsky vzdělaní,
Romové, Neromové, různí odborníci, různí lidé, které to jen zajímalo, byli
laici, ozvali se, pochválili, případně něco zkritizovali, psali nám lidé z osad,
z věznic. Z věznic chodily úplně nejkrásnější dopisy. Začala se rozvíjet původní
tvorba, ozvali se básníci, ozvali se kreslíři, různí umělci, kteří chtěli
přispívat do těch novin, ženy, romské ženy. Tehdy ještě bylo vlastně
Československo, takže nám psali i z Čech, i ze Slovenska a díky Romano ľil jsem
poznala obrovské množství velmi zajímavých, dobrých a inteligentních lidí.

Mluvíš o tom, že začala vznikat romská literatura, předpokládám, že v
romštině. Přicházely i příspěvky od lidí, kteří si psali za socialismu do
šuplíku?

Já si myslím, že určitě ano. Já jsem to tehdy tak nějak nevnímala, zda ten
člověk už psal mnohem dříve nebo teprve začal. Podle mě, pokud někdo psal, tak
určitě nezačal psát jen tak ze dne na den a teď vyšli romské noviny, tak to hned
tam pošlu. Určitě si psali i do šuplíku. Takový, myslím si, že jeden z příkladů
byla Soňa Pokutová z Rudňany, ale i Kveta Berkyová, které začaly přispívat a ty
básně byly krásné, to bylo opravdu prostě něco nádherné a já si myslím, že to v
nich bylo už dávno, ještě za socialismu, jen to možná neměly kde publikovat.

Psali v romském jazyce. Co to pro tebe znamenalo, když si najednou viděla
sílu toho jazyka? Jak za změnil obraz světa?

V každém případě to bylo zajímavé, protože když jsem začala pracovat s
romským jazykem, tak mi to pomohlo zbavit se předsudku vůči jiným dialektům. Už
v tomto pro mě raném věku, bylo mi devatenáct let, jsem zjistila, že ta
romština, kterou se u nás doma mluví, není jediný způsob romštiny a že těch
dialektů, variací je mnoho. I na Slovensku jich je hodně a myslím si, že za to
dost vděčím i jednomu panu docentovi z naší univerzity, který nás učil a řekl
takovou zásadní věc: "Všechny jazyky, všechny dialekty jsou si rovnocenné. Není
jazyk, který by byl nadřazen nějakému jinému jazyku. Jazyky jsou si rovnocenné."
No a já se toho držím dodnes, a proto si nedovolím ponížit nebo si říct: "Tenhle
dialekt je tak hloupý, tak divně mi zní." Neboť stejně podivně zním já tomu
jinému člověku. Takže ano, znamenalo to, že jsem se naučila romsky.

Tedy kromě toho, že si se naučila romsky, naučila si se i základům
novinařiny. Jaká byla cesta z novin do rozhlasu?

Nejdříve jsem se naučila editorskou práci, protože novinář je ten producent,
který z toho terénu něco prostě vybere, donese, zpracuje. K tomu jsem se já
nějak nedostala. Ale pak přišel moment, který nás posunul dopředu. To jsme stále
ještě v těch letech, kdy to bylo všechno tak úžasné a v Prešově měl Slovenský
rozhlas národnostní studio. Do té doby, do roku 1992, to bylo studio, které
vysílalo v ukrajinském jazyce pro ukrajinskou národnostní menšinu. V tom novém
období se to změnilo na národnostně-etnické vysílání Slovenského rozhlasu a
začalo pokrývat širší národnostní problematiku. Jelikož Romové byli uznáni jako
národnostní menšina, stali se předmětem zájmu i tohoto rozhlasového studia.

Ředitelem tady v Prešově se stal Jan Patarák a ten přemýšlel, jak má postavit
romskou redakci. Neboť stejně jako dnes i tehdy nikdo nevěděl jak s těmi Romy,
co vlastně s nimi a kdo mi udělá to, co potřebuji o těch Romech vědět nebo něco
vybudovat. Nepamatuji si to již zcela přesně, ale myslím, že dostal tip, resp.
znal zřejmě mého otce a jednoho dne k nám přišel domů na návštěvu. Seděl na mém
křesle v obýváku a začal vysvětlovat, že je to romské vysílání, že budeme
vysílat jednou týdně, v neděli v sedm ráno a že chce postavit redakci na rodině,
protože když si tam vezme každého odjinud, tak se ti lidé nebudou znát a hrozí,
že se to rozsype. Věděl, že děláme v Romano ľil a máme proto nějaké zkušenosti.
Takže nás vyzval: pojďte do toho. Vím, že rodiče nechtěli, ale já jsem chtěla,
tak jsme do toho pak šli. A bylo to dobré, bylo to fajn.

Čili, romské vysílání začínalo v Prešově jako vysílání rodiny Godlových?

Ne zcela, protože přímým zaměstnancem rozhlasu se stal Igor Dužda v pozici
redaktora toho romského vysílání. Já jsem byla v pozici moderátorky a rovněž byl
ještě další kolega z Prešova, Robo Žigmund, který byl také moderátor, čili my
dva jsme byli ti, které bylo slyšet u mikrofonu a zbytek redakce, ale externě,
tvořili právě moji rodiče, můj otec a máma, kteří byli zodpovědní za scénáře, za
jazykové zpracování, za tu kreativní část. Čili oni vymýšleli ten program
samozřejmě Igor dělal novinařinu, dělal i reportáže, dělal i přímé vstupy a
redakčně to zastřešoval, no a my dva s Robem Zikmundem jsme to četli.

Na dnešní poměry dost velká romská redakce. Vysílali jste i živě?

Ne. Ne a to mi bylo strašně líto, protože mnoho věcí a zvláště v takových
velkých a větších institucích jde takovou setrvačností, čili jak to byla na
začátku, tak ať je to i dnes. A osvědčil se jeden systém a to bylo, ale já si
zase nemyslím, že to bylo špatné, na začátku určitě to nebylo špatné, jsme měli
seriózní nahrávání. Při nahrávání jsme měli hudebního redaktora, měli jsme
technika a měli jsme pana režiséra nebo režisérku. A ti na nás byli strašně
tvrdí a byli velmi, velmi přísní. Dříve než to vysílání opustilo zdi redakce a
šlo do éteru, tak to bylo opravdu desetkrát naposlouchané a každá chybička byla
vychytaná. To se mi zase líbilo a dobré bylo i to, že jsem se já naučila
pracovat pod režijním vedením, poslouchat, co ten režisér říká. A opravdu ti dva
režiséři, kteří s námi pracovali, nás strašně hodně naučili. Pokud se to týkalo
výslovnosti, kadence, práce s hlasem, způsobu čtení zpravodajství nebo nějaké
pohádky, nebo jiného příspěvku, měli to opravdu velmi dobře udělané. Samozřejmě,
tím pádem to nebylo tak pružné, ale bylo to takové klasičtější vysílání. Ono se
to postupem času trošku změnilo, samozřejmě, ale jinak nebylo to na začátku
špatné, byla to dobrá škola.

Jak jste vybírali témata, o kterých se mluvilo? Jaké frčeli, když to mám
takhle říct?

No nesmíme zapomenout, že to byl devadesátý druhý rok a v té době Romové měli
své poslance ve Federálním shromáždění i v národních parlamentech obou
federativních republik, čili mluvíme o čase Československé federativní
republiky. V té době probíhala i tzv. pomlčková válka, to byla také taková věc,
která rezonovala mezi Romy. Čili v zásadě jsme se věnovali celospolečenským
záležitostem, specificky pak romské problematice, romské kultuře, hudbě,
rozhovorům přímo v romských komunitách, dejme tomu v osadách nebo i s jinými
osobnostmi romské kultury a měli jsme takový seriál, kde jsme rozebírali romskou
historii, jmenovalo se to Kdo jsme, odkud kráčíme, odkud jsme a kam kráčíme a v
nemalé míře jsme i prezentovali některé díla světové literatury v romském
překladu pomocí audionahrávek, takže šlo například nejen o pohádky, ale šlo i o
takové známé biblické příběhy, které jsme přeložili do romštiny a přečetli. To
byla pro Romy také samozřejmě zcela nová záležitost a líbila se.

V Romano ľil jste dostávali množství dopisů, platilo to i pro rozhlas?

Ano, samozřejmě. Dávali jsme prostor i různým aktivistům a místním, ještě
tehdy možná ne politikům, ale lidem, kteří dnes jsou politicky aktivní a činní,
resp. byli činní v uplynulém období. To byly roky, kdy romské hnutí opravdu
začínalo a v každé obci, v každém městě se něco dělo, vznikaly sdružení,
vznikaly různé hnutí, založila se například romská pouť v Gaboltova … to bylo
také z toho období, bylo to nové. Tam všude jsme my byli, všechno jsme se to
snažili zmapovat, přinést všelijaké novinky, které byly zajímavé, ale už jsme
komunikovali i se zahraničím, už jsme získávali zprávy i zvenčí, ale musím říct,
že někdy se některé nedostaly ven.

Z jakého důvodu?

Nastal posun k mečiarizmu, k větší centralizaci a přísnější, nazvěme to,
kontrole, možná částečně cenzuře. Vím, že i Mečiar sám říkal, že novináři by
měli mít takovou tu autocenzuru co pustí ven a co ne. Některé věci se prostě
nelíbily, takže jsme to museli nechat tak.

Měla si pocit, že to vysílání pak není zcela svobodné? Nebo není zcela o
tom, o čem byste chtěli?

Já jsem od začátku měla pocit a stále ho mám, každý ho asi bude mít, že
jakmile se řekne národnostní a romské vysílání, tak se to celé hned šoupne do
kultury, do jazyka, do vzdělávání a možná bydlení a nějakých takových těch
vnitroetnických problémů. Já si stále myslím, že to národnostní vysílání by mělo
být takové, aby celospolečenské problémy ve srozumitelné formě přiblížilo právě
Romům, protože ne vždy Romové rozumí nebo jsou schopni si utvořit ten názor na
základě podání z majoritních médií. Není to jen o hudbě, není to jen o tom, že
zde vznikla taková nebo maková školka. I to je důležité, samozřejmě, ale také
samotní Romové by měli mít možnost, právě možná přes to národnostní vysílání, vyjádřit
se k celospolečenským problémům, protože na to se Romů nikdo neptá. Nikdo
se neptá Romů, co si myslí o obchodu s emisemi. Proč ne? Možná si něco myslí,
určitě si něco myslí.

Našla jsem v odborné literatuře takové hodnocení Romů, že to jsou ti,
kteří se zabývají pouze sami sebou. Je to tím, že jsou do této pozice tlačeni?

Ano. Já si nemyslím, že se Romové zabývají pouze sami sebou. Nemyslím si, že,
pokud i pracují v nějakých sdruženích nebo v organizacích, nebo institucích,
nežijí ve vakuu, nechodí s očima zavřenýma, ale žijí ve společnosti…. My
všichni vnímáme, jak žije soused nebo prostě jak ta společnost žije, co v ní
rezonuje, co je dobré, co je špatné, to není romský a neromských svět. Takže já
si myslím, že národnostní vysílání a vůbec mediální aktivity by měly brát Romy
jako komplexní lidí, ne jako lidi, co se zabývají jen sami sebou.

Čili ještě větší segregace než prostorová, je segregace myšlenková nebo
taková nějaká duchovní, kterou podsouvají i ty média?

To je těžká otázka. Těžká otázka, těžká odpověď. Neřekla bych, že ještě
větší, ale možná bych to přirovnala, ano, je to něco, co se vztahuje právě i k
té prostorové segregaci, i k tomu zúženému chápání toho, co Romové jsou a kdo
jsou a co je vlastně zajímá, resp. nezajímá, protože pak si lidé myslí, že by to
tak asi mělo být a ono je vůbec nenapadne, že romské ženy možná zajímá i móda
nebo něco jiného.

Kdyby si dnes dostala nabídku vrátit se do rozhlasu, jak by si odpověděla?

A co bych tam dělala? (smích)

Moderátorku.

(smích) Moderátorku. Já rozhlas velmi miluji. Je to médium, které je mému
srdci a naturelu blízké. I když jsem roku Páně, dávno, dávno byla ta studentka v
Prešově, ačkoli jsem nebydlela na koleji, tak jsem si vydupala, že budu pracovat
v internátním rozhlasovém studiu, čili ještě dřív než jsem pracovala v rozhlase
v národnostně-etnickém vysílání, tak jsem působila v tom studentském rádiu.
Takže mám to ráda. Odpověděla bych: ano, ano.