Drahomír R. Horváth: Romština dnes

Tak moc mě dostal do kolen článek na

iDNES.cz z 16. 2. 2014 s názvem: Romové umí stále méně romsky. Můžou za to
obavy rodičů i tlak komunismu, který popisuje stav romského jazyka, že jsem se
rozhodl krátce reagovat. Jasně, národ definuje krom jiného zejména jazyk,
souhlas. V této zemi je romština v kolapsu. Ano, my Romové, jsme jednou z deseti
oficiálně uznaných národnostních menšin žijících v ČR, ale zároveň jsme také
právoplatnými občany ČR. A jako takový bychom snad měli zejména ovládat úřední
jazyk naší země. Pokud vnímáme romštinu jako jazyk našich předků a jsme
rozhodnuti tento udržovat, tak budiž, je to naše záležitost. A pokud je náš
romský jazyk, jazyk našich předků skutečně na prahu klinické smrti, tak je to
jen a pouze naše vina. Je to vina nás Romů, kteří máme morální povinnost rodný
jazyk hýčkat, o tento pečovat a hlavně předávat ho dalším generacím.

Pokud se
však iDNES.cz, pozastavuje nad úpadkem jazyka a zdůvodňuje toto, cituji: "Romové
v Česku postupně ztrácejí znalost jazyka svých předků. Romštinu neovládají
zejména děti. Jejich rodiče totiž často mají strach z problémů ve škole, a tak
na své potomky mluví raději česky," Pak jsem nucen nesouhlasit, neznám totiž žádného občana ČR romské národnosti,
který by znal pouze romštinu a nedovedl, ani slovo česky (možná nějaký důchodce,
který ještě zažil 2. světovou válku, a nedávno dorazil z nějaké slovenské izolace v sociálně
vyloučené osadě). Třeba se, ale pletu a v naší zemi žije mnoho Romů, kteří
hovoří jen romsky a česky nedovedou ani pípnout. Pak mě napadá, že by nebylo pro
tyto (vlastně pro nás všechny) marné, se při sčítání osob hlásit k tomu, že jsme
Romové, aby bylo možno podepřít jasnou cifrou těch potřebných deset a více
procent romských obyvatel v obci. Ale, ani v takovém případě by to neměli snadné
lidé hovořící ve vlastní zemi jenom jazykem své národnostní menšiny a nezvládat
jazyk úřední. Neumět v Česku, hovořit česky a ještě se cítit dotčeně je CHUCPE!
My se vlastně pořád nějakým nedomyšleným výkřikem a následným brojením stavíme
do pozice lidí, kteří jsou tu spíše na návštěvě, mají jako takový nárok na
pohoštění ve všech slova smyslech, než skuteční občané.

Romové v ČR, kteří jsou právoplatní občané, úřední jazyk své země znají, nebo
by znát podle mě měli a to včetně těch, kteří zároveň ovládají i romštinu. Je
skutečně hodně přitažené za vlasy, tvrdit, že když je mateřský jazyk Romů
romština, tak je v první řadě důležité rozvíjet tento a s úředním jazykem státu,
kterého jsem občanem si hlavu nelámat, neb mám nárok na dvojjazyčné formuláře,
výuku ve škole v romštině a na úřadech mám nárok na tlumočníka, protože romsky s
námi i přes všechno toto, nebude mluvit každý, koho oslovíme, nebo s kým bychom
mluvit měli. Osobně totiž považuji znalost úředního jazyka svého státu za
primární a romštinu proto vnímám jako sekundární. Pokud tu však je tendence
romštinu používat, romsky hovořit a k romštině vézt své potomky, nic nám v tom
nebrání. Naopak učme své děti hovořit romsky a zároveň mějme na paměti, že jsme
občané ČR a jako takový bychom nejspíš měli také hovořit úředním jazykem státu,
který nám vydal rodný list, občanský průkaz a cestovní pas.

Někdy, když se těch internetových pro-romských článků sejde více, nabývám
pocit, že jsem neustále pod nějakým bičem a nemám žádná práva. Že jsem jak
afroameričan žijící na jihu USA v padesátých letech dvacátého století, nemám
základní lidská práva (nikoliv, že by mi byla upřena, ale prostě je nesmím
vlastnit), segregační zákon v plném proudu a místa v restauracích a autobusech
označená jako white X colored. Navíc tyto články a vyjádření „zasvěcených
znalců“ ve mně navozují dojem, že Romové v ČR jsou na návštěvě, jsme imigranti,
kteří si nedávno odseděli pár měsíců v Červeném Újezdu, při čekání na vyřízení
žádosti o azyl a nyní musíme našlapovat velice opatrně, pokud chceme zůstat, neb
disponujeme pouze jistou obdobou americké Zelené karty. Nyní tedy můžeme zůstat,
ale za cenu znásilnění toho jediného zbytku naší kultury, našeho romského
jazyka.

Takhle nějak vypadají asociace, které víří v mé hlavě vždy po té, když se
dočtu, něco podobného. Jasné, Romové v ČR to nemají snadné, ale to nemění nic na
skutečnosti, že jsme občané této země, jsme tady doma a existují jisté právní
mechanizmy, které nám a komukoliv jinému umožní domoci se svých práv. Ale to
bych zabředal někam, kam se mi skutečně nechce, takže opět se vrátím k té
romštině.

Nikdo a nic, nám Romům nebrání hovořit romsky, romštinu učit i naše děti a
romsky vzájemně komunikovat, mějme však na paměti, že pouze ze znalostí romštiny
a již žádného jiného jazyka k tomu, se sami ocitneme na jiném vývojovém stupni,
než naše okolí, kde je evoluce a vývoj v plném proudu.

A jedno malé pozitivum
pro zděšené romisty a romské intelektuály na závěr. V době globalizace to vypadá
tak, že dříve či později se jazyk ve všech státech zreguluje na jeden
celosvětový a tím bude angličtina. Pokud tu je nějaká pravděpodobnost, že spolu
s ní přetrvá i nějaký jiný, pak to navíc bude nepochybně romština. Vede mě k
této myšlence ta skutečnost, že Romové jsou po celém světě. Ve většině zemí
světa žije určité procento Romů a romština je jazyk, kterým se všichni dorozumí,
ať pocházejí z jakékoliv země a mají jakékoliv vzdělání a jsou na společenském
žebříčku, dole, či nahoře. To znamená, že romština není závislá na tom, jak o ni
pečují Romové v ČR, protože i kdyby všichni tuzemští Romové za padesát let, už
neuměli romsky ani pípnout, neznamená to konec našeho jazyka. Nositelů tohoto
kulturního dědictví jsou po světě miliony. Naší ostudou, ostudou Romů žijících v
této zemi je stav, v jakém se romský jazyk dnes nalézá, ale neznamená to konec
romštiny jako takové.

Publikováno na

blogu autora na serveru Aktuálně.cz, publikováno se souhlasem autora